Malá česká ponížení

Kvůli nové práci jsem před nějakou dobou začala dojíždět do menšího města kousek za Prahou, ve které už několik let žiju.

Vstávám před sedmou, beru sebe, a pokud nezapomenu tak i psa a pospícháme z kopce dolů na autobusovou zastávku, odkud jezdíme na Smíchov a pak ještě metrem dál na meziměstský autobus. A chtě nechtě jsem si v průběhu těchto pravidelných denních výprav začala více všímat ne úplně příjemných „drobností“, co se odehrávají v rámci interakce s ostatními lidmi, které na cestě potkávám.

Jsem si jistá, že se podobné situace dějí nám všem a taky vnímám, že uspěchaný tep našeho hlavního města vytváří pro stresující chvilky to správně výživné podhoubí. Normální mi ale taková setkání nepřijdou a nejvíc mi na nich vadí skutečnost, že už je máme tendenci vnímat jako samozřejmé, jako součást národního koloritu a většina z nás už se nad nimi ani nepozastavuje. Jsem si ale jistá, že i tak dovedou – plíživě, ale zato zaručeně, otrávit náladu. Sama pro sebe jsem si je pojmenovala „nenápadné denní fuck upy.“

Je jasné, že každý člověk nejen v Praze, ale všude na světě má své vlastní problémy a nemusí se na vás nutně usmívat jak měsíček na hnůj. O tom psát nechci, i když takový úsměv od neznámého člověka, se kterým se míjíte na ulici, je třeba pro mě osobně fajn zážitek. Ale to, co jsem schválně „monitorovala“ ve svém soukromém miniprůzkumu poslední dva pracovní dny je o něčem jiném. Ani ne tak o pouhé odměřenosti nebo nezájmu, jako spíš o neúctě až hostilitě.

Tak schválně.

Ráno vyrážíme se psem z domu ani ne čtvrt hodiny po zazvonění budíku (já opravdu nejsem ranní ptáče a proto zkracuju dobu mezi probuzením a opuštěním domova jen na nezbytně nutnou dobu). Na autobusové zastávce jsme včas, a jelikož už vidím v dálce přijíždějící autobus, rychle nasazuju psovi košík a sobě respirátor. Moje drahá shiba se klasicky po upevnění náhubku urazí, zabejčí a k zadním dveřím autobusu ji musím prakticky dotáhnout. Nijak ale autobusáka nezdržujeme, přesto nás „přivítá“ přivřením mého psa mezi dveře, které musí akutně zavřít, i když ještě nejsme oba v autobuse. Jen díky mé duchapřítomnosti dveře zablokuju rukou, psa zatáhnu dovnitř a polohlasem si mumlám něco o idiotech.

Na Smíchovském nádraží přestupujeme na metro. Je hnusně, vydatně prší, takže kromě kabelky a psa táhnu i svůj zbytečně velký, nerozkládací deštník. Do natřískané soupravy metra nastupujeme hned za paní s nákupní taškou, která obsadí poslední volnou dvousedačku - na jedno místo usadí sebe a na druhou tašku, kterou by si mohla normálně složit k nohám, aby si vedle ní mohl někdo v nacpaném vlaku sednout. Klasika. Dobře ví, že jdu za ní a stejně tak dobře vidí, že mám plné ruce všeho a že by mi volné místo zcela jistě bodlo. Bez zájmu si mě prohlédne a já si k jejímu překvapení stejně nevzrušeně sedám na kousek zbývajícího volného sedadla po jejím boku, takže jí zasednu i tašku. S nevěřícím pohledem ji neochotně odsune stranou. Takhle „drzá“ nejsem vždycky, většinou někoho, kdo takhle sedí, požádám, jestli by mi mohl uvolnit místo, ale naprostá ignorance téhle dámy v kombinaci s předešlým setkáním s „ředitelem autobusu“, který mi málem skřípnul psa mezi dveře, ve mně vyvolala bojového ducha.

Vystupujeme na Butovicích a vyjedeme eskalátorem nahoru na autobusovou zastávku. Mám tu pár minut čas a většinou se tu proto stavuju v krámě, který je přímo u zastávky, pro něco k snídani. Nakupovací rituál je každou zdejší návštěvu jak přes kopírák – vejdu, pozdravím mladou slečnu, která se tváří, že ji už můj samotný příchod neuvěřitelně obtěžuje, protože musí vzhlédnout od svého chytrého telefonu a neodpovědět mi na pozdrav a nulová odezva z její strany probíhá i během placení. I když vím, že mi na moje „Dobrý den“ žádná odpověď nepřijde, většinou ji při příchodu stejně vždycky pozdravím, jednoduše proto, že by mi to jinak přišlo neslušné. Za tu dobu, co sem chodím, už jsem si „vychytala“, které druhy z nabídky pečiva jsou dobré (tedy nejsou tvrdé jak žula, okoralé nebo gumové), takže jdu na jistotu. Do očí mě pokaždé praští uhnívající zhnědlé banány a plesnivé cukety, které jsou v regálech hned vedle pečiva, oboje za 59 Kč/kg. Z nakupování tady se tak ke mně jako k zákazníkovi nese jednoznačná message: že jsem potravinovému maloobchodnímu řetězci naprosto jedno, že mne nepotřebují (protože on si i tu nahnilou zeleninu a ovoce někdy někdo koupí, tak proč ji nenabízet) a není tedy důvod pro jakoukoli snahu nebo náznak vstřícnosti.

Dorazíme do městečka, kde pracuju, a na přechodu se dozvídám, že jsem kráva, protože nemám nasazený respirátor. Zamrmlá si to pod fousy sveřepě se tvářící paní ve středních letech ukázkově pasivně-agresivně na půl huby, aniž by se na mě podívala. Nutno říct, že jsme u přechodu sami dvě, jsme od sebe dostatečně vzdálené (víc jak dva metry) a ve venkovním prostoru, takže fakt, že nemám nasazený respirátor, je zcela v pořádku.

Cestou z práce chytnu na Butovicích v metru opět jedno z posledních volných míst a naproti mě se uvelebí mladá slečna. S respirátorem pod frňákem, který jí stěží zakrývá ústa. Poprosím ji, jestli by byla tak hodná a respirátor si nasadila tak, jak má, ale mám smůlu. Otráveně se na mě podívá, na zlomek vteřiny si respirátor trochu povytáhne, aby ho vzápětí nekompromisně stáhla zase dolů s proslovem „že si nic nasazovat nebude, páč v tom nemůže dejchat.“ Všude okolo sedí důchodci a malé děti s předpisově nasazenou ochranou nosu a úst… Zavrtím hlavou, ocením slečnu ironicky poznámkou, že je fakt super a sedadlo naproti ní opustím.

Konečně vystupujeme na autobusové zastávce naproti té, z níž jsme ráno vyjížděli. Cítím se unaveně, z práce i cesty samotné. Jsem ráda, že už jsem doma. Vystoupí s námi i jeden mladý kluk, kterému může být tak kolem dvaceti. Je mi trochu povědomý, ale na první dobrou nevím, kam ho zařadit. Stále hustě prší a já zaregistruju, že má chudák úplně promáčené svoje plátěné tenisky. Zatímco čekáme na přechodu, až blikne zelený panáček, pohlédne na mě a já se už preventivně vyděsím. Co zas, proboha??? „Dobrý den, my bydlíme ve stejném paneláku, jestli se nepletu…“ „Fakt?“ Nejsem si jistá a kluk přikývne. „Jo, dokonce si myslím, že i na stejném patře…“ Zapátrám rychle v paměti, ale pořád nevím. Nicméně možné to klidně je, protože u lidí, se kterými se někde jen tak občas míjím a maximálně se pozdravíme někde na chodbě, jsem naprosto marná a mám problém si je zapamatovat. Pokud už spolu prohodíme alespoň pár slov, neuronové spoje v mojí hlavě secvaknou a pak už vím, která bije. Nedůvěřivě čekám, co z něho vypadne. „Mám hned naproti auto, nechcete se se mnou svýst, když je tak hnusně?“

Vysadí mne po pár minutách jízdy před bytem a popřejeme si vzájemně hezký zbytek dne. Jsem si jistá, že už si ho pro příště budu pamatovat. Dveře od bytu odemykám mnohem klidnější a když je za sebou zavřu, přistihnu se, že se usmívám.

Jak málo stačí.