Jak jsem byla před svátky vyvedena z omylu, že mám doma poslušného psa

Shiba - inu, japonský národní poklad. O tom, jak se žije s tímto specifickým plemenem už jsem se jednou rozepsala. Tenhle blog bude ale o něčem jiném.

Kouzelná zrzavá lištička, roztomilý plyšáček, kterého byste utulili k smrti, kdyby se nechal. A to si můžete být jistí, že se nenechá.

Shiba je velký individualista a nezávislák a rád se mimo jiné (pokud má tu možnost), vydává na samostatné výlety o různé délce, ze kterých pak jejich majitelům šediví vlasy hrůzou. Proto se v mnoha návodech, jak s tímto plemenem zacházet, ani nedoporučuje pouštět shibáka z vodítka. Já s tím mým válčím už 13 let a nějaké útěky už jsem taky párkrát zažila. Když ale můj pes ve svém věku překročil dvojcifernou hranici, začal se zklidňovat a tak jsem postupně začala znovu zařazovat venčení "navolno", jen s krátkou stopovačkou. Systém se osvědčil, pes takto fungoval a poslouchal (sice s klasickou shibí dlouhou prodlevou mezi povelem a jeho splněním), ale nakonec vždy udělal, co jsem po něm chtěla. 

Poslední dva roky jsem si jím už byla natolik jistá, že jsme na procházky chodili i bez stopovačky a vše klapalo podle mých představ. Byla jsem za to moc ráda, protože co si budem - pes se bez vodítka "prolítá" mnohem líp, než když je furt uvázaný na něm. Od ostatních pejskařů, kteří toto plemeno znají, jsem se opakovaně setkávala s obdivem a pochvalou, jak krásně pes poslouchá a že jsem jediná majitelka shiby, kterou kdy poznali, co ho může mít bez obav navolno. Byla jsem na to náležitě hrdá, možná až trochu namyšlená, že jsem na tuhle tvrdohlavou makovičku, která si ráda dělá co chce, vyzrála natolik, že mě respektuje a poslouchá. 

Jsem si myslela.

Přes Vánoce jsme vyrazili do Lipna nad Vltavou a na Štěpána šli ze Slupečné krásně zasněženou krajinou nahoru na Alpskou vyhlídku a odsud dál do Frymburka. Právě na Alpské vyhlídce se shibák u něčeho velmi zaujatě začichal a nereagoval ani na opakované přivolávání. Vydala jsem se proto zpět, abych ho přivedla a hned, jak jsme si vyměnili oční kontakt jsem věděla, že je zle. Že mu v té jeho japonské hlavince po pár letech zase přepla kontrolka a že se nenechá chytit. Zkoušela jsem všemožné triky, jak ho přivolat, ale jenom stál na bezpečnou vzdálenost asi deseti metrů a měřil si mě pohrdavě-vítězoslavným pohledem. Protože jsem už pochopila, že čím víc se ho budu snažit nalákat, tím se moje šance brzy ho chytit zmenšují, nakonec jsem se otočila a pomalu pokračovala dál v naději, že se umoudří a bude mě následovat. Což se nestalo a já ho pak potkala až o pár km dál, když jsem se vracela jinou cestou v domnění, že na něj musím někde narazit. Narazila, jenže miláček, hned jak mě uviděl, nabral sprint, který jsem nabrala okamžitě i já a držela se v dohledové vzdálenosti jeho stočeného ocasu asi kilometr. Pak mi opět zmizel. Hledala jsem ho až do setmění, pak jsem se vrátila nazpět k chatě, abych zkontrolovala, jestli se v mezičase nevrátil. Nevrátil.

Začala jsem být nervózní, protože se s večerem víc a víc ochlazovalo a v noci měly teploty spadnout až k - 10 stupňům. Chvíli jsme čekali, jestli se přece jen ještě neobjeví mezi vraty a když se tak nestalo, vydali jsme se ho znovu hledat do tmavého lesa, kde nám zasněžené namrzlé cesty osvětlovaly jen naše mobily. Vykřičela jsem si hlasivky, ale k ničemu to nebylo. S postupujícím večerem pořádně přituhovalo a tak jsme se kolem osmé vrátili zpět trochu se ohřát. Dala jsem příspěvek o jeho ztrátě do FB skupiny ztracených psů, nahlásila jeho ztrátu do Národního registru, kde je zaznamenán jeho čip a zavolala i na Městskou policii. Policista na lince mě ale odpálkoval s tím, že v Lipně nemají pobočku a tudíž ztracené psi neřeší a ať zavolám rovnou na státní policii. Byla ve mně malá dušička, když jsem tam volala a kdybych věděla, co mě čeká, tohle zbytečné martyrium bych si ušetřila.

"Tísňová linka Policie České republiky, co se děje?" Představil se otráveně hlas postaršího policisty.

"Já bych chtěla nahlásit, že se mi zaběhl pes, vím, že to neřešíte, ale odkázali mě na vás měštáci, protože tam, kde se ztratil nemají pobočku..." pokusila jsem se mu hned na úvod vysvětlit, proč je s tímhle vůbec otravuju, ale nebylo to k ničemu.

"Prosímvás, to teda nevím, proč voláte nám, nevím, jak jste to na městské policii podala, ale my se odchytem psů opravdu nezabýváme. JEDINOU PRAVOMOC, KTEROU JAKO STÁTNÍ POLICISTÉ MÁME, JE VAŠEHO PSA ZASTŘELIT, POKUD BY BYL AGRESIVNÍ."

Pecka reakce, 11 bodů z 10, děkujeme mnohokráte a za nejstupidnější odpověď posíláme klíčenku. Krve by se ve mně po tomto nepochopitelném prohlášení nedořezal, hlesla jsem jen, že agresivní opravdu není a požádala ho, jestli tam na sebe můžu alespoň nechat kontakt pro případ, že by ho někdo odchytl a zavolal jim. Policista si ho s velkou neochotou poznamenal.

Vydali jsme se znovu po okolí a zamířili i dolů z kopce do centra Lipna. U samoobsluhy jsem na parkovišti potkala muže, který za mnou přiběhl s tím, že mého psa zrovna před chvilkou viděli a že se za ním jeho přítelkyně rozběhla a pokud chci, nabere mě do auta a popoveze za nimi. Vděčně jsem souhlasila a po pár minutách jsme dorazili na okraj městečka, kde se mladá žena marně pokoušela toho mého debila nalákat. Vystoupila jsem z auta a přidala se k ní, ale jakmile mě pes uviděl, dali jsme si další kolo sprintu po namrzlém povrchu, dokud mi zase nezmizel. Plíce mě kvůli ledovému vzduchu pálily a nemohla jsem popadnout dech. Poraženě jsem se vrátila k těm sympaťákům, kteří si ode mě vzali aspoň kontakt, aby mi mohli zavolat, kdyby ho zase někde uviděli. O půl jedenácté jsme se vrátili promrzlí na kost do tepla. Už nebylo co jiného udělat, mohli jsme jen čekat, jestli se vrátí sám. Nechala jsem pootevřené dveře, aby mohl rovnou dovnitř, kdyby přišel...

...a o půl jedné ráno se ve škvíře mezi dveřmi opravdu objevil jeho čumák. Jeden by se rozplakal nad jeho dokonale zahraným provinilým výrazem. Vzali jsme ho dovnitř a ač bych ho nejradši přizabila, zabalila jsem ho rychle do peřiny a uložila k přímotopu. Svůj desetihodinový výlet v mrazech přežil můj 13-letý dědek bez úhony.

Dny, které následovaly po tomto incidentu, jsem ho už doma pak venčila výhradně na vodítku, dokud se mi ho tři dny před Silvestrem nezželelo a na naší známé venčící trase v okolí místa, kde bydlím, jsem ho pustila. Zdržela jsem se totiž toho dne v práci a tak byl doma déle, než obvykle, tak jsem mu chtěla dopřát svobodu, aby se vyběhal a měla jsem za to, že i pro něj byl ten vysilující útěk lekcí, kterou si nebude chtít zopakovat. Obrovská chyba, za kterou bych si zpětně ty vlasy na hlavě nejradši vyrvala, protože málem stála mého psa život.

První půlhodinku si mě ukázněně hlídal, což mě v mém odhadu chybně utvrdilo a v poklidu jsme se poblíž sebe "venčili". Pak se zase někde silně začichal, já popošla ještě pár kroků a když jsem se po něm ohlédla, byl v trapu. Běhala jsem, volala další dvě hodiny, ale po psovi nebylo ani vidu, ani slechu. Dala jsem si další kolečko obvolávání a umisťování na FB, kde jsem si vyslechla, jak jsem hrozná a nezodpovědná, když mi v rámci jednoho týdne utekl dvakrát pes. To nebylo třeba, sama jsem se tak cítila a k tomu ještě zoufalství a velký smutek z opakované zrady tvorem, který se u mě má jak v bavlnce a kterému jsem po tak dlouhé době skvělého fungování myslela, že můžu věřit. Nejlepší byla paní, která mi - než ji správce zablokoval - na FB nadávala do bezmozků, když chudáka štěně pustím navolno a on kvůli rachejtlím uteče a že dobře mi tak. Sice bylo v příspěvku jasně uvedeno, že psovi je 13 let a neutekl kvůli rachejtlím, protože ty se v té době vůbec neodehrávaly, ale to je jedno. Absolventům Vysoké školy života nelze jejich oprávněné rozhořčení nad neexistujícími situacemi zazlívat. 

Pes se neobjevil celou noc, ani následující den. Neustále mi někdo volal nebo psal, že ho někde viděl a já po celý den běhala z místa na místo, ale pokaždé, když jsem tam přiběhla, už tam nebyl. Pár lidí se ho kdesi pokusilo i odchytit, ale nedal se. Prožíval svou přerušenou road movie, o to příjemnější, že ty dny před Silvestrem bylo teplo. Večer dalšího dne jsem ho potkala kousek od bytu, jak čenichá u keře, přidřepla jsem a pokusila se ho přivolat, ale ani se po mně neohlédl a rychlou chůzí ťapal pryč směrem k silnici. Rozeběhla jsem se za ním se zoufalým křikem: "Ty idiote, dyť tě srazí auto," ale shibák tomu šel neohroženě naproti a utíkal přede mnou středem silnice až dolů k rušné křižovatce, kde vběhl přímo pod kola několika projíždějících aut. Zírala jsem na scénu přede mnou jak ve zpomaleném filmu a byla si jistá, že uvidím smrt v přímém přenosu. Nějakým zázrakem to všichni za vydatného troubení ubrzdili a já po přepnutí na zelenou pokračovala v běhu za ním. Ale už jsem ho nenašla a okolo jedenácté večer jsem se s brekem vrátila zpátky domů. Tentokrát jsem si byla jistá, že je po něm a tu bezmoc, kterou jsem tu druhou noc, co se pes toulal sám kdesi po městě, bych nepřála nikomu. Ani té krávě z FB.

O půl čtvrté ráno mi zazvonil telefon. Volala mi městská policie, že mého psa odchytli a byli dokonce natolik ochotní, že mi ho přivezli až domů. Bez jediného škrábnutí, což se po dvou dnech potulky po velkém městě rovnalo zázraku. O to většímu, že ho policisté odchytli poblíž magistrály, na Jižní spojce. Obrovský dík nejen jim, ale všem těm skvělým lidem, kteří se mi snažili v obou případech pomoct a málo jich rozhodně nebylo.

Já jsem vytrestaná a poučená na několik dalších shibích životů dopředu a můj shibák se z vodítka už nepodívá. Musela jsem s hořkostí na jazyku přijmout fakt, že mám prostě rasu psa, která si vždy bude dělat, co bude chtít, nehledě na to, jak silné pouto spolu máme vytvořeno a jak dlouhou dobu poslouchal tak, že mne to ukonejšilo v domnění, že poslechne už pokaždé.

Ale k čertu s tím... hlavně že se mi v obou případech vrátil v pořádku.