Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

"Bom Caminho!" Portugalské poutní cesty do Santiaga de Compostely (II. část)

Čekání na rozednění bylo nekonečně dlouhé. Ze spacáku se vybalím celá otlačená a vyčerpaná po bezesné noci, zhltnu pár sušenek místo snídaně a rychle se sbalím. Pak se vydám zpátky na most vedoucí do centra města.

V. DEN

Nad Vianou se válí mlha tak hustá, že připomíná chuchvalce cukrové vaty, která zakrývá kopec s katedrálou a já se cítím příliš unavená na to, abych byť jen zapřemýšlela, že se na něj vyškrábu. Stejně tak vzdávám původní představu, že dneska dojdu pěšmo do Ponte de Lima, vzdáleného od Viany 32 km. Rozhoduju se, že se na to vykašlu a pojedu zcela nepoutnicky autobusem. Nádraží nacházím snadno, stejně jako včera k němu vedou ukazatele, jenže na rozdíl od ubytovny, jakou svět neviděl (přinejmenším tedy já), mne tentokrát bez problémů dovedou na místo určení. V odjezdové hale běží na malé obrazovce informace o odjezdech autobusů a jejich cílových destinací, Ponte de Lima se ukazuje až po pár minutách, jelikož tam dnes - v neděli, jede autobus pouze jeden. V sedm hodin večer. Nezamlouvá se mi představa, že bych měla celý den dřepět ve Vianě a do Ponte dorazit až kolem osmé a opět až takhle pozdě shánět ubytování, když do úplně prázdné haly vejdou dvě mladé holky, baťůžkářky. Hned se ke mně nahrnou a po pár větách navzájem zjišťujeme, že míříme všechny do stejného místa a proto holky informuju, kdy jede jediný dnešní spoj. "To je blbý, ale koukaly jsme, že by šlo vzít si taxíka, pokud bys do toho šla s náma, tak by to ani nemělo být tak drahý." Jdu se zeptat do jediné otevřené kanceláře, kde se prodávají jízdenky, kolik stojí bus do Ponte a s informací o osmi eurech se vracím zpátky za Frankou a Hanou.

Obě pocházejí z Německa a obě pracují jako učitelky. A obě jsou to poutnice, které stejně jako já nemíří až do Santiaga, ale podnikají podobnou "okružní jízdu" Portugalskem. Hned se jich ptám, kde dnes spaly a nepotěší mě, když mi odpoví, že v "moc levné ubytovně, ke které nás BEZ PROBLÉMŮ dovedly šipky, co byly už na mostě." Těžko bych si v tu chvíli mohla připadat ještě víc jako idiot. Franka s Hanou jsou moc fajn a jelikož netoužím po ničem jiném než moct se někde osprchovat, nasnídat a převléct, nemusejí mě dlouze přemlouvat, abych se s nimi podělila o taxík. Ty postávají hned před budovou. Cestou si povídáme o našich pracích, o zkušenostech s životem v zahraničí (Franka strávila rok v Ekvádoru a popisovala mi, jak moc těžké to pro ni jako Evropanku bylo, jelikož v Ekvádoru je na ženu pohlíženo jako na méněcenného tvora. Tvrdila, že když chtěla jít třeba ven a otec od rodiny, u níž bydlela, nebyl doma, musela žádat o svolení jeho syna, který byl o osm let mladší, než ona). Dotkneme se taky politiky a mě celkem potěší, že ani jedna z holek nezná jak našeho prezidenta, tak našeho premiéra. Pokusím se jim je popsat tak nejlíp, jak mi jen dovolí má bídná angličtina a doplním to povzdechem, že nedokážu pochopit, jak může mít kterýkoli z nich ještě nějaké příznivce. Hana se zamyslí a pak o Miloši Zemanovi podotkne zajímavou věc: "Možná ho někteří lidi vnímají jako jednoho z nich... oni taky choděj rádi do hospody a popíjej, oni taky mluví sprostě...tak jim to na něm může připadat atraktivní. Že je jako oni." Taxík nás přijde na 30 euro, takže děleno třemi jsme téměř na ceně, jakou bychom zaplatily za autobus. Holky ještě na nádraží ve Vianě našly na booking.com levný a dobře vypadající hostel a když je následuju, k mému velkému překvapení nemají majitelé potíž s tím ubytovat nás už takhle ráno (je teprve kolem desáté) a k tomu mi navíc ještě nabídnout samostatný pokoj s koupelnou s vanou a malým balkonkem za 15 euro. Nemůžu být v tu chvíli nadšenější. Pak nás ještě zavedou do kuchyně, aby nám ukázali, kde co je a doplní, že cokoli ze stolu stejně jako kávu a čaj si můžeme brát dle libosti. Hned se všechny hladově vrháme na toastový chléb, který Franka hází do opékače a pak si je mažeme máslem a marmeládou a pořádně se cpeme. V místnosti je i  klavír, ale když na něj zkouším něco zahrát, zjistím, že je nesnesitelně rozladěný.

Vrátím se zpátky k sobě do pokoje, abych si dala sprchu a notně bojuju s tíhou únavy z bezesné noci. Na chvíli si sice lehnu, ale pak se přinutím zmobilizovat, hodím na sebe čisté oblečení, beru do kapsy pár euro na něco k obědu a vyrážím na průzkum Ponte. Bylo by mi líto zabít den válením se v posteli. A dobře dělám, protože Ponte de Limu teď s odstupem považuju na celé pouti za to nejhezčí město (pokud nepočítám Porto, do jehož centra jsem poslední den stihla nakonec taky zavítat). Krásný středověký kamenný most, kostel s líbivě řešeným zahradním komplexem a všude okolo zalesněné kopce, které dodávají panoramatu centra až umělecké vzezření. Po pár hodinách courání si sednu na zahrádku jedné z mnoha restaurací s výhledem na řeku a most a dávám si hamburger. Druhý z celkem tří teplých obědů na celé pouti. Odpoledne už strávím naložená v horké vaně a sleduju u toho filmy. K večeři si uzmu v kuchyňce další toastový chleba a dávám si ho zapéct s máslem, marmeládou a čokoládovou pomazánkou a pak usínám u sledování portugalské verze X-factoru.

V. den

VI. DEN

Ráno se probouzím až kolem deváté, jdu si dát rychlou snídani, nacpu věci zpátky do batohu a rozloučím se s holkama. Letí totiž nazpět do Německa o den dřív než já do Čech, takže devadesát kilometrů pěšky odsud do Porta vzdávají a namísto toho míří po jiné trase do Bragy. Jdu zpátky do centra, kde jsem včera viděla spoustu kaváren a informací s už familiárně známou značkou mušle - symbolem svatojakubské poutě, ale ukazatel, který by odkazoval na Camino Portuguese Central Way ne a ne najít. Nakonec se ptám v jedné kavárně mladého muže. Nemá vůbec ponětí a nakonec svolá asi půl kavárny, všichni se kolem mě hlasitě portugalsky dohadují a divoce u toho gestikulují, načež kluk pokrčí váhavě rameny a vyřkne ortel: "Odsud se ale nedostaneš po žádné turistické cestě do Porta, odsud vede stezka jen nahoru do Santiaga." Zarazím se a chvíli přechroustávám tuhle podivnou informaci, protože to je podle mě blbost. Na mapě jsem tu modře označenou stezku jasně viděla. A taky je logické (dokonce i mně), že pokud vede Camino z Porta sem, musí se po té stejné stezce dát dojít zase nazpět. Jelikož je v kavárně wi-fi, požádám servírku o heslo a pak chlápkovi ukazuju mapu s vyznačenou trasou. "Á!"  Zaraduje se. "Tak to jo, to je úplně jednoduchý" řekne, čímž mi udělá velkou radost a vysvětlí mi, kudy se mám odsud vydat, abych se na trasu napojila. Posléze zjistím, že mě poslal na úplně druhou stranu, než měl. Ještě než odejdu, zeptá se mě: "Počkej, ty tam chceš jako fakt jít pěšky?" Přikývnu a on se tváří čím dál víc udiveně. "Fakt pěšky? Nechceš si vzít bus nebo tak něco?" "Nechci, jsem poutník, takže..." krčím rameny a on se zatváří ještě víc znepokojeně. "No jak myslíš, ale ta cesta na Barcelos je fakt těžká, hodně těžká..." "To zvládnu" zasměju se sebejistě, poděkuju a rozloučím se s ním. Popřeje mi hezké Camino, ale dívá se za mnou způsobem, s jakým se pravděpodobně dívali za odcházejícími vojáky, kteří byli naverbováni do války, jejich příbuzní. S pohledem plným nejistoty, jestli přežijí a oni je ještě někdy uvidí. Nenechám se tím nijak rozhodit, stejně tak ani faktem, že tam, kam jsem byla poslána, žádnou značku nenacházím. Najdu ji nakonec o dobrou hodinu později až dole u řeky. Kdybych věděla, co na mne čeká v závěru dne, mužův pohled bych plně pochopila. Možná měl nějakou předtuchu.

Camino Central Way vede po starodávných stezkách vyložených ohlazenými kameny, středem zemědělské krajiny, rozložené v úrodných údolích rozpřažených náručí zelenajících se kopců, z nichž sem tam nesměle vykukují bílé kamenné kostelíky a malé domky. Tohle dopoledne potkám nejvíc poutníků za celé Camino, celé tři dvojice. S úsměvem se zdravíme a přejeme si šťastnou cestu. Je horko a když na chvíli přestane foukat vítr, cítím se podobně, jak kdyby mě zavřeli do skleníku. Rozpálená mokrá půda kolem mě vydechuje sálavé vlhké teplo, díky němuž jsem úplně zplavená. Za jednou z malých vesniček najdu jeden z mnoha poutnických "oltářů", který je tentokrát složený z malých kamínků. Na nich tu poutníci zanechávají napsáním vzkazu upomínku, že tudy procházeli. Vůbec neváhám, beru si jeden nepopsaný kamínek, napíšu na něj své jméno a krásně egocentricky jej umístím na samý vrchol oltáříku, aby každého, kdo přijde, hned praštil do očí. "Byl jsem tu. Fantomas." Kolem druhé odpoledne se zatahuje a začne drobně poprchat. Zpočátku to vítám, protože je to příjemné osvěžení, ale když přijdu do maličké vesničky Aborim, už pořádně leje, vítr nabírá na síle a k tomu se víc a víc ochlazuje. Doteď jsem nevytáhla ani softshellovou bundu, ani pláštěnku, ale teď už není zbytí. Obloha je úplně šedá a všude okolo mě se válí mlha, takže vidím jen pár metrů od sebe. Netrvá dlouho a jsem celá promáčená i přes nasazenou pláštěnku. Mám za sebou už nějakých šestadvacet kilometrů, což už se blíží dnešnímu cíli (ujít třicet kiláků každý ze zbývajících tří dnů) a ráda bych i vzhledem k počasí pomalu někde složila hlavu. Když o dalších pár kilometrů dál nacházím poutnickou ubytovnu, zajásám. Jenže když dorazím až ke vstupním dveřím, zjistím, že jsou zamčené. Na dveřích je ale na ceduli nalepené telefonní číslo na "administrátory", tak vytahuju navlhlý mobil a ťukám do něj potřebné číslice. Zvedne to po hlase mladý chlap, který naštěstí mluví anglicky, ale nepotěší mě. Ubytovna je opravdu zavřená, ještě nedostali kvůli covidové pandemii od vlády povolení k otevření. Nevěděl ani o žádné jiné poblíž, takže závěr byl jasný - pokud chci dneska bydlet pod střechou, musím dojít až do Barcelos, vzdáleného dalších sedm kilometrů. Zatnu zuby a vyrážím znovu do hustého deště. Jsem unavená, promáčená, prochladlá a naštvaná. Ale co, konejším se, i tohle patří k pouti a v Barcelos si najdu nějaký hezký pokoj. V tu chvíli o tom vůbec nepochybuju, protože Barcelos je velké město a jak říkal sám provozní zavřené ubytovny, je v něm spousta možností, kde se ubytovat. Zlatý voči, panenko.

Do Barcelos dorazím až po západu slunce a než dojdu do samotného centra, o ubytování ani nezakopnu. On mi ten výhled po okolních budovách taky dost znesnadňuje neustávající déšť. Tam, na náměstí, s narůstajícím zoufalstvím z toho, že se mi nepovede nic sehnat a zůstanu takhle mokrá, zmrzlá a bez čekohokoli suchého po širým nebem, z něhož neustále vytrvale pleskají o zem dešťové kapky, na chvíli pocítím, že jsem na dně. Přestanu s tím bojovat a rozbrečím se. Ploužím se prázdným centrem a řvu jak želva. Nakonec konečně narazím na hostel, je půl deváté večer. Zkusím dveře - jsou zamčené. Volám na obě čísla uvedená na štítku na dveřích - nikdo to nebere. Nakonec na dveře zabuším a po chvíli mi přijde otevřít mladý kluk, který mě sice pustí dál, ale moje vzrůstající naděje jsou vzápětí zase zmařeny - nepatří k personálu, stejně jako dalších asi deset lidí, kteří v jídelně oslavují něčí narozeniny. Vysvětlí mi, že jsou tu jen ubytování v rámci projektu a že nemají s ubytováváním nic společného. A jestli prý jsem zkoušela volat na telefonní čísla provozních. Přikyvuju a říkám, že to neberou a všichni jen krčí rameny. Sedám si bezradně na lavici u recepce a po chvilce za mnou přijde dívka tmavé pleti s turbanem okolo hlavy. Arabka? Ptá se, jestli mi může pomoct a já jí vysvětluju svou situaci. Připojí se na internet a na booking.com hledá možnosti ubytování. Pak je zkoušíme obvolávat. Někde to neberou vůbec a tam, kde to vezmou nám jen suše oznámí, že mají buď plno, nebo je na ubytování tento den už pozdě. Fátima navrhne, abychom zkusily pár zařízení v blízkosti obejít osobně a že se tak třeba domluvíme snáz. Považuje za úplně samozřejmé, že jde se mnou. Venku mi vrazí do rukou svůj deštník, aby si na telefonu zapnula navigaci a když si uvědomí, že se jí deštník nad hlavou třese, nevěřícně se na mě podívá a zeptá se: "To se tak třeseš ty?" Během půl hodiny projdeme tři hostely, ale nikde se nám ani nepovede s někým mluvit. Mají zavřeno a na zvonek ani volání nikdo nereaguje. V poutnické ubytovně na nábřeží vyjde z vrat Johan, student z Lotyšska, který je tu na výměnném pobytu. Vysvětlujeme mu moji situaci a on se mě ptá, proč jdu tak pozdě. Že ubytovny takhle pozdě neubytovávají a že on mě bohužel nemůže pustit, protože to tam nemá na starost a paní, která ano, už dnes odešla a přijde zase až druhý den ráno. Poradí nám další dvě ubytovny, které můžeme zkusit a my nakonec skončíme u hostelu Diora. Tam se po dlouhé době zvonění zjeví ve vratech další mladý kluk, který ač je taky ochotný mi pomoct, sám moc nezmůže. Sice zná majitele objektu, ale ti tu teď nejsou a on nemá kompetence na to, aby mě ubytoval. Zkouší jim nicméně volat a domlouvá se s jedním z manželů, kteří naštěstí bydlí nedaleko odsud, že za chvíli přijdou. S obavami se na mě pak ale zahledí a podotkne: "Řekl mi, že hostel je plně obsazený." Jsem tak vyčerpaná, že už nemůžu ani mluvit. "Ty jo, fakt vypadáš unaveně" podotkne Marcel galantně a se zalíbením se zadívá na pohlednou, upravenou a hlavně suchou Fátimu. Té někdo neustále volá a ona se vzápětí omlouvá, že už bude muset odejít. Zdráhavě se ptá, jestli mě tu může takhle nechat. Samozřejmě přikyvuju, strávila se mnou skoro dvě hodiny v marné snaze mi pomoci a na závěr mi ještě přenechává kousek pečiva, který si koupila k večeři.  Nenechá si to rozmluvit, přestože jídlo je patrně to jediné, co v batohu mám suchého, jelikož je uschované v plastovém sáčku. Vím, že to zní pateticky, ale pro tuhle situaci mi to připadne víc než vhodné a rozloučím se s ní slovy: "You´re an angel." 

Když Fátima odejde, hlesnu směrem k Marcelovi: "Klidně můžu spát na podlaze, mám karimatku i spacák, jde jen o to, abych nemusela být venku, když prší." "Uvidíme" řekne Marcel napjatě a pak už oba mlčíme. Po chvíli dorazí starší muž a Marcel si ho bere kousek stranou. Nakonec přicházejí oba ke mně a k mé úlevě už se Marcel netváří tak křečovitě. Muž se mě ptá, jestli umím portugalsky a zklame ho, když zjistí, že ne. On ale umí anglicky aspoň trochu a Marcel nám dělá v případě potřeby překladatele. Muž mi nabídne možnost přespání na půdě ubytovny, kde je sice nepořádek, ale je tam postel a... víc už vědět nepotřebuju. Horečnatě kývám souhlasně hlavou, až si jí málem vykroutím, odmítám další jeho návrh, že se může zkusit ještě zajít zeptat jedněch poutníků, kteří jsou sami dva ve čtyřlůžkovém pokoji (je po jedenácté v noci) a s milionem díků se nechám zavést do zmíněné místnosti. Pán mi ještě ukáže, kde je koupelna a kuchyně, znovu mi potvrdí, že za tenhle nocleh opravdu nemusím nic platit a odejde. Děkuju moc ještě i Marcelovi a pak už se odbelhám nejdřív nahoru, kde si nechám batoh a pak do koupelny. Neteče vůbec teplá voda, ale to už mě dneska nemůže rozhodit. Nahoře mi zapnutý krokoměr signalizuje, že jsem tento den nachodila necelých 41 km. Na posteli není polštář, ale zato jsou tu hned dvě přikrývky a spousta vypraných a nažehlených prostěradel a ručníků, takže si z nich snadno vytvořím provizorní. Jako zázrakem nacházím v jedné malé komůrce několik přímotopů a na zrezlém háčku visí ušmudlaná dlouhá košile. V tuhle chvíli hygienu fakt neřeším, vděčně se do ní nasoukám a svoje mokré příslušenství rozkládám do blízkosti sálajícího přímotopu. Venku na schodech se ozvou nějaké hlasy a já se vyděsím. Ty kráso, co ještě?! Když ale zaslechnu větu, "Is the girl alright?" Dojde mi, která bije. Nevěřícně uvolňuju zástrčku dveří z háčku. Venku stojí Fátima spolu s dalšími lidmi z narozeninové oslavy. Zlatá Fátima, která zorganizovala s lidmi ze své párty křížovou výpravu, aby se přesvědčila, že jsem v pořádku. Už nevím, co jí víc říct, jak jí poděkovat. Je neuvěřitelná.

Tuhle noc nespavost fakt řešit nemusím, usínám ještě, než moje tělo dopadne na matraci.

VI. den

VII. DEN

Ráno načmárám na kus papíru děkovný vzkaz a nechám jej na notebooku a cestou z hostelu se zastavím na snídani v první kavárně, o kterou zakopnu. Stejný nápad má i majitel Diory, co mi včera zachránil mou promoklou kůži, kterého tu potkávám, takže mu svůj vděk můžu vyjádřit ještě i osobně. Krčí rameny a omlouvá se, že mi nebyl schopný nabídnout nějaké lepší ubytování. Pak zamířím do centra Barcelos, protože podle fotek má stát za to a taky stojí. Jádro města je plné středověkých staveb - kostelů, klášterů, hrádků a oprýskaných křesťanských symbolů a výhled z jakéhokoli vyvýšeného místa na zástavbu s řekou pod vámi a z květin vytvořený nápis "Barcelinhos" v přilehlých zahradách je taky moc hezký. Dlouho se tu ale nezdržuju, protože už je skoro deset a já mám před sebou třicet kilometrů. A včerejší den mě stál hodně sil, jejichž absenci dnes sakra cítím. Při snídani v kavárně po včerejším dobrodrůžu udělám tři věci - poprosím obsluhu o heslo k wi-fi, stáhnu si do mobilu offline mapu Portugalska a najdu si ubytování na dnešní noc - klášter ve Vairao. A i když na netu píšou, že je to obrovský komplex se spoustou poutnických lůžek, nehodlám už nic riskovat a telefonicky si na dnešní noc zarezervuju jedno z nich.

Kousek za Barcelos se ke mně přidává větší pes. Nejdřív se trochu vylekám, ale není agresivní a tak si přidřepnu a zkouším ho nalákat, aby ke mně přišel a nechal se pohladit. Nenechá se dlouho přemlouvat. Drbu ho už pár minut a on spokojeně drží a kdyby to uměl, předl by nejspíš jak kočka. Když se pak zvednu, abych pokračovala v cestě, pejsek se rozhodne, že mě bude následovat. Musím se tomu smát a protože vypadá, že to myslí vážně, rozhodnu se, že si ho pojmenuju Pedro (než po zhruba hodině zjistím, že Pedro je holka). Tento nečekaný "mi companěro"  a to, jak přirozeně se ke mně připojil, mi zpočátku přijde roztomilé. Doprovází mě s blaženým výrazem několik kilometrů a já se cítím daleko jistěji, podobně, jako se cítím při samostatných výpravách se svým psem, pak se o něj ale začnu bát, že se dostane někam daleko od domova a zabloudí, nebo ho někde něco srazí. Protože spolu procházíme i úseky, kde je hustý provoz a řidiči se na mě rozezleně dívají, když se jim "Pedro" nevzrušeně prochází mezi koly. Myslí si, že je to můj pes a že ho nechám takhle poletovat navolno a nezajímá mě, že ho může něco srazit. Opakovaně proto psa posléze zkouším odhánět, ale jen se na mě pokaždé překvapeně zadívá a jakmile se otočím, abych pokračovala v cestě, hned za zády zase uslyším jeho pravidelné oddychování. Po nějakých pěti kilometrech se pejsek začichá u něčeho v křoví a tak přidám do kroku a co nejrychleji mizím za nejbližší zatáčkou, aby mě ztratil z dohledu. Naštěstí to zafunguje a já jen doufám, že se "Pedro" zvládne vrátit v pořádku zase domů. Nevypadal jako nějaký tulák, nebyl nijak zanedbaný a soudě podle toho, s jakou důvěrou se hned nechal pohladit, musel být zvyklý na lidi, takže musel k někomu patřit. Kousek za Rates se stavuju na poslední teplý oběd mojí poutě v malém bistru, kde si dávám zeleninovou polévku a toast se šunkou a sýrem. Jídlo mi přinese přísně se tvářící paní, která mne dotčeně opraví poté, co jí portugalsky poděkuju. "ObrigaDA. DA, DA. No obrigado!" Po obědě se zapovídám se starším mužem, který také patři k personálu a zajímá ho moje trasa a odkud pocházím. Umí celkem dobře anglicky, takže se domluvíme. "Asi před dvěma týdny tudy šla taky jedna mladá Češka, pojď, ukážu ti, co mi napsala do upomínkové knihy." Když mě k ní zavede a já si přečtu poslední vzkaz od krajanky, pán chce vědět, jak se správně vyslovuje jméno pisatelky. "Vera?" "No, no, Vjera" vysvětluju mu a on to po mně ukázkově zopakuje. Oběd spolu se vzájemnou výukou výslovnosti našich jazyků.

Nedaleko vesničky Arcos je nádherný středověký most a podobný potkám ještě o pár kilometrů dál už jen kousek od mé dnešní cílové destinace. Dole pod ním jsou písečné ostrůvky, na nichž polehávají hejna pestrobarevných velkých kachen a já neodolám a projdu kolem malého kamenného domku, kde zahlédnu dva starší muže až k vodě, kde si na chvíli sednu na hráz a pozoruju je. Když se vracím zpátky, vyjde jeden z mužů ven a portugalsky se ptá, odkud jsem. "Espanhol? Frances?" "No, no, Czechia." Nejdřív mi nerozumí, ale já se nevzdávám a zkouším znovu různé varianty výslovnosti. Nakonec pochopí. "Ó, Checa! Fabuloso!" Před Vairaem zapínám srabácky navigaci, která mě dovede až ke klášteru. První zmínky o něm pocházejí už z roku 974 a leží skoro přesně uprostřed poutní trasy mezi Portem a Barcelos. Opravdu doporučuju tohle místo zvolit k přespání. Venku v zahradě posedává na kamenné lavičce mladý kluk, kterého přátelsky pozdravím a pak se nechám dovést žlutou šipkou až do třetího patra, kde je recepce. Tady narazím na Boba, energického provozního, který mi ukáže, kde co je, vysvětlí, na jakém principu zdejší ubytování funguje (je pouze za dobrovolný příspěvek, takže pokud jste škrti, nemusíte za nocleh zaplatit vůbec nic, já jsem jim tu nechala deset euro), zavede mě do pokoje, který budu dnešní noc sdílet s jednou poutnicí a ptá se, proč jsem se rozhodla pro tuhle netradiční trasu napříč Portugalskem. Pak mi na mapě ještě ukáže, jak se od kláštera zítra nejsnáze dostanu k oceánu, který bych chtěla před odjezdem ještě vidět. "Aby se kruh tvé poutě hezky uzavřel" poznamená Bob ezotericky. V celém obrovském klášteře je nás pro tuto noc šest ubytovaných. Šest poutníků, přičemž za normálního stavu to bývá desetinásobně i dvacetinásobně víc, jak se mi Bob svěří. Jdu se vysprchovat a pak se podívám z okna, jestli je někdo z poutníků venku. Kluk, co tam seděl, když jsem přicházela, už odešel, ale místo něj tam teď sedí starší muž a snědá žena s kudrnatými vlasy. Je to moje poslední noc na Caminu a příležitostí k tomu, s někým si popovídat, jsem po cestě měla minimum, takže se dlouze nerozmýšlím a jdu za nimi. Paul je poutník, který dnešní den vyrazil na Camino z Porta a jde až do Santiga, Mária je Portugalka, která v klášteře občas vypomáhá. Strávím s nimi moc příjemnou hodinku, při které probereme pouť, proč se na ni lidé vlastně vypravují a co konkrétně mně a Paulovi putování pěšmo přináší. Mária nikdy Camino nešla, tak ji obzvlášť tohle zajímá. "Je to nejlepší a nejlevnější způsob relaxace. Všechno, co potřebuješ k životu si neseš na zádech v batohu a jinak máš hlavně čas. Čas sám pro sebe. A čím dál jdeš, tím víc si provětráš hlavu a ujasníš myšlenky."  Pak se hovor stočí ke covidu, což bylo téma, o kterém se Paul s Márií bavili, než jsem přišla a mě překvapí informace, že v Británii včetně Londýna, odkud Paul pochází, dojde od 19.7. k velkému rozvolnění, a to i přesto, že se země stále potýká s vysokým denním přírůstkem počtů nakažených covidem. Britové už nebudou mít ani povinnost nosit roušky. Mária je extrémní covidoskeptik. Tvrdí, že si lidé celou tu covidovou apokalypsu vytvořili jako pseudorealitu a riziko této nemoci a jejích dopadů vnímá jako mizivé. Zkouším jí vysvětlit, jak kriticky vypadala v některých obdobích situace u nás, o přeplněných nemocnicích, které bojovaly s nedostatkem lůžek i personálu, o mladých lidech ve vážném stavu, o lidech, co měli covid a byli pouhými přenašeči, aniž by měli nějaké příznaky. Nevěří mi, je přesvědčená o tom, že covid je jen nafouknutá bublina, která se nezakládá na faktech. Do jisté míry jí rozumím a souhlasím především s negativní rolí médií v celé věci - kdy média chtějí za každou cenu senzaci a informace, které uvádějí, jsou často polovičaté nebo vytržené z kontextu, nicméně názor, že by covidová pandemie byla jen nafouknuté nic, rozhodně nesdílím. A v tuhle chvíli mě obzvlášť mrzí, že jsou moje schopnosti anglicky konverzovat příliš omezené na to, abych se do této debaty mohla hlouběji zapojit. Být to v češtině, sedíme tam ještě teď. Paul už je na Caminu poněkolikáté a prošel čtyři různé trasy, z nichž tři dokonce opakovaně, takže je Camino expert, nicméně mne potěší, že Primitivo, které plánuju co nejdřív podniknout já, ještě neviděl. "Mrzí mě, že jsem na cestě potkala tak strašně málo lidí, nepotřebuju tu mít davy, ale potkat za 200 km všehovšudy deset lidí je fakt bída..." podotknu a pak ještě doplním: "Ale chápu to, lidi se prostě bojí, neví, jak je to s restrikcemi, jak to je s ubytováním, neví jak to teď celé na pouti funguje." "Ale ty jsi i přesto vyrazila" řekne Paul s úsměvem a ocení mě: "A zvládla jsi to. Jsi fakt dobrá." Když se rozloučíme, stiskne mi vřele ruku a poznamená, že se třeba nemusíme loučit nadobro, že se třeba potkáme právě na tom Primitivu. Když se vrátím zpátky do pokoje, najdu tam už Kirsten, moji dnešní spolubydlící. Kirsten je Němka a pracuje jako žurnalistka pro televizi a rozhlas. Nikdy nic podobného nepodnikla, tak má celkem obavy, ale uklidňuju ji, že to určitě zvládne, tím spíš, že ona na rozdíl ode mě má jasně nalajnované dny a předem zajištěné noclehy na každou noc. Dlouze si povídáme až do půl jedenácté, pak zhasínám a jdeme spát.

Poslední noc na pouti.

Tu další už strávím v Portu na letišti.

VII. den

VIII. DEN

Ráno vyrážíme s Kirsten společně, tak nás Bob ještě zveční, abychom měly fotku na památku a já se pak napojím zase na modrou stezku vedoucí do Porta. Oproti včerejšku jsem změnila názor a rozhodla se, že nepůjdu prvně k moři a na prohlídku města, ale zamířím nejdřív na letiště, kde se nechám otestovat, ať už pak nemusím nikam spěchat. Na předměstí Porta potkám starou babičku, která vleče pytel brambor a je to evidentně nad její síly, protože se zastavuje vždy po dvou krocích a hlasitě heká. Když mě uvidí, portugalsky ke mně promluví, a i když jí nerozumím, je mi jasné, co po mně chce. Beru pytel brambor a pomůžu jí ho poponést, přičemž doufám, že nebydlí daleko, protože je těžký jako prase. Mám radost, že můžu udělat dobrý skutek, zvlášť poté, jak moc mi nabídli pomocnou ruku předevčírem úplně cizí lidé. Můžu to tak aspoň trochu oplatit zase jinde. Covid test je bez čekání, takhle dopoledne u testovacího centra téměř nikdo není a za necelou půlhodinu už mám v mailu potvrzení o negativitě. Na pobřeží už se od letiště svezu autobusem, sedám si na pláž a pozoruju obrovské vlny a na nich surfaře. Fouká silný vítr a moře je po ozkoušení ještě ledovější než po mém příjezdu, takže nápady na to, že bych se snad mohla ještě poslední den vykoupat, pouštím z hlavy. V podvečer zamířím ke stanici metra Mercado v Makosinhos, odkud jsem na pouť před osmi dny vyrážela a svezu se do centra. Slunce už pomalu zapadá, když kráčím ulicemi Porta a pode mnou se rozprostírá hluboký kaňon řeky Douro, s prudce se svažujícími ulicemi plnými barevných domků, nádhernou soustavou vysokých mostů, na jednom z nichž vede linka metra D a širokou plejádou historických budov různého stylu. Je už úplná tma, když sedám na jednu ze souprav metra a jedu na letiště.

VIII. den

IX. a X. DEN

Ranní let z Porta do Londýna proběhne úplně v pohodě. Zato těch 22 hodin čekání na Stanstedu je mírně řečeno utrpení. Není si tam krom pár restaurací kam sednout, takže ležím na karimatce na zemi a neteče tu ani pitná voda. Nemůžu se dočkat čtvrté hodiny ráno následujícího dne, kdy se otevře odbavení pro můj let do Prahy, ale minuty se nekonečně vlečou. Konečně přišlo ráno, ale poklidnou atmosféru odbavení narušuje ruský manželský pár, který odmítá pochopit, že jedno malé zavazadlo, co se vleze pod sedadlo v rámci nejlevnější letenky opravdu neznamená tři větší kabely. Stevardka se jim to pokouší půl hodiny vysvětlit, což se jí nepovede. Ještě větší vzrůšo ale přichází při nástupu na palubu letadla. Do řady u nástupních schůdků totiž přivádí policistka mladou slečnu. V poutech. Doprovodí ji až na palubu, kde jí pouta sundá a popřeje jí hezký let. Jedno se musí Britům nechat, jsou uctiví, ať se děje, co se děje. Bojím se létat a tohle by mi za normálních okolností asi nepřidalo, ale po dvou nocích, strávených na letištích, jsem příliš unavená na to, abych se ještě strachovala. Ještě větší sranda pak nastává, když si po přistání na Letišti Václava Havla pro slečnu přijdou dva čeští policisté a jeden pyrotechnik. Skvělý zážitek, který fakt můžu doporučit, zvlášť pokud stejně jako já trpíte aviofobií. Při pasové kontrole mi je zkontrolován příjezdový formulář a antigenní test a nařízeno, ať si hned zavolám na pražskou hygienu, abych zjistila, jak se to má s mou situací ohledně tranzitu - jelikož jsem totiž tranzitovala v Londýně déle jak 12 hodin, považuje se to už ne za tranzit, ale za normální návštěvu Velké Británie, po které by měla následovat karanténa. Tahle představa mne teda značně otráví (zvlášť když jsem právě kvůli tomuhle nešla až do Španělska, abych se vyhnula karanténě), ale naštěstí se tato informace po zavolání na covid linku nepotvrdí. Operátor sice dlouze tápe a dlouze hledá, jak je to s tranzity nad 12 hodin, ale žádné další omezení, vyplývající z této situace díkybohu nenachází. Takže mne nečeká žádný další test ani karanténa. Uf.

Pouť byla skvělá, se všemi krásami i se všemi překážkami. Portugalsko je nádherná země a každá z tras - jak Coastal Way, tak Central Way je úplně jiná a obě určitě stojí za průzkum. Lidé, které jsem tu potkala, byli vesměs velmi přátelští, vstřícní a ochotní pomoci a pokud si stejně jako já zrovna neužíváte houfy lidí a plánujete na některou ze svatojakubských cest vyrazit, je teď ideální doba. Kvůli covidu se spousta lidí vycestovat neodvažuje, takže si můžete užít opravdu samostatnou a "spirituální" cestu, kdy budete jediným společníkem sami sobě. A třeba po nějaké době, kdy vás nebude nic a nikdo rušit, přijdete na něco nového a lépe sami sebe poznáte.

Takže... BOM CAMINHO!

IX. a X. den

 

Autor: Sylva Řiháková | čtvrtek 15.7.2021 12:40 | karma článku: 24,06 | přečteno: 893x
  • Další články autora

Sylva Řiháková

Tak kdo je tady vlastně osel?

Stojím na ohrazené pastvině, kde se to hemží malými dětmi a jejich učitelkami. U plotu postává několik přivázaných oslíků, kteří nevzrušeně přežvykují trávu. Průvodkyně začíná s výkladem. To má být časem i moje role.

19.6.2024 v 8:39 | Karma: 8,94 | Přečteno: 215x | Diskuse| Osobní

Sylva Řiháková

Porozchodová pouť do vlastního nitra (na cestě do Santiga de Compostely)

Před pár týdny jsem přišla o práci a pár dní nato i o partnera. Věděla jsem, že pokud zůstanu doma, převálcuje mě to a tak jsem sebrala sebe a své zlomené srdce a přinutila se někam vyrazit.

14.6.2024 v 8:00 | Karma: 14,57 | Přečteno: 365x | Osobní

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (II. část)

Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika.

28.2.2024 v 16:18 | Karma: 36,04 | Přečteno: 3169x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (I. část)

Před časem jsem nastoupila jako vychovatelka v jednom dětském domově. Už při prvním setkání s vedením jsem si vyslechla informace, které byly varovné, ale v co se to celé nakonec vyvrbí, by mě nenapadlo ani v nejhorší fantazii.

28.2.2024 v 14:05 | Karma: 36,34 | Přečteno: 4746x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Psí odcházení

Mám doma téměř 15-tiletého psího seniora. Jedná se o plemeno shiba-inu, o jehož lumpárnách už jsem pár článků napsala. Naštěstí všechny měly šťastný konec. Tohle bude ale trošku jiné povídání.

14.7.2023 v 16:57 | Karma: 32,94 | Přečteno: 1001x | Diskuse| Osobní
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  22:58

Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Voda mezi filharmoniky, desetitisíce lidí bez proudu. Bouřky zahltily hasiče

22. června 2024  8:39,  aktualizováno  11:25

Silné bouřky, které prošly odpoledne a večer přes Česko, se v noci přesunuly nad Moravu. Provázely...

Expert: Méně nálepek. Nazývat opozici bez důkazů dezinformátory je špatné

22. června 2024  10:05

Vysíláme Dezinformace se zneužívají v politickém boji. Ale nejen ve smyslu šíření lží, ale také v...

„Je to má vlast.“ Za Ukrajinu válčí i vojáci z řad vietnamské komunity

22. června 2024  9:05

Sledujeme online Lidé po celé Ukrajině se semkli tváří v tváři ruské invazi a vietnamská komunita v tom není...

Rusko v noci opět ostřelovalo na Ukrajině energetickou infrastrukturu

22. června 2024  7:40

Ruské raketové útoky ve třech ukrajinských regionech v noci na dnešek poškodily energetickou...

Objemné plenky mohou způsobit horší paměť
Objemné plenky mohou způsobit horší paměť

Není asi velkým překvapením, že dostatek vhodného pohybu je pro správný vývoj miminka naprosto zásadní. Jen málokdo si ale dokáže představit, co...

  • Počet článků 44
  • Celková karma 11,76
  • Průměrná čtenost 2477x
Píšu o tom, čím mne život cvrnkne do nosu a mám zrovna chuť to sdílet se světem :-) 

Můj kanál na Youtube: www.youtube.com/@Batuzkarka

Pokud Vás v mých článcích něco osloví a budete se o to chtít se mnou podělit, můžete mne kontaktovat zde: s.rihakova@seznam.cz
 
Ať se Vám u mne líbí.

Seznam rubrik