Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

"Bom Caminho!" Portugalské poutní cesty do Santiaga de Compostely (I. část)

Původní záměr byl "klasický." Jít z Porta do Santiaga de Compostely, cíle mnoha poutníků, kteří některou ze svatojakubských stezek procházejí v hojném počtu rok co rok. Jenže se sešlo víc věcí, které mi můj plán zkomplikovaly.

Na jedné straně omezený počet dnů dovolené a na straně druhé tvrdá covidová omezení po návratu ze Španělska, kdy bych musela do karantény až do pátého dne po návratu, pak na PCR test a teprve po něm bych se mohla zařadit zpátky do normálního běhu života (pochopitelně v případě, že bych nebyla pozitivní). Což se mi podstupovat nechtělo a jelikož pouť do Santiaga plánuju už nejmíň dva roky a jsem od začátku pevně rozhodnutá pro Camino Primitivo, vedoucí skrze hory ze španělské Asturie do Compostely, (321 km, na což by mi mých deset dnů dovolené momentálně fakt nestačilo), nijak mi nevadilo původní plán pozměnit a návštěvu Compostely tentokrát vynechat. Však já si do toho Santiaga dokráčím, jen to nebude tentokrát. A jelikož Portugalsko je na českém covidovém semaforu oranžové a pro návrat z něj vám tak stačí antigenní test ne starší jak 48 hodin a pak už nic dalšího absolvovat nemusíte a jelikož Portugalskem vedou do Santiaga poutní cesty dvě a navíc relativně blízko od sebe, nedalo to velkého přemýšlení, aby byl na světě nový poutnický rozpis. Z Porta podél pobřeží do Viana do Castelo po Camino Portuguese Coastal Way, které leží kousek od španělských hranic, z něj třicetikilometrový přesun od oceánu do Ponte de Lima a odsud po Camino Portuguese Central Way zpátky do Porta. Uvidím tím pádem jak pobřežní cestu, tak tu vnitrozemskou.

Celková délka trasy měřila zhruba 200 km a měla jsem na ni devět dnů. Plány jsem musela v průběhu pouti znovu trochu upravovat, ale o tom až později.

Takže "Bom Caminho!" (portugalsky "Šťastné Camino!")...

a věta, kterou na pouti do Santiaga de Compostely uslyšíte mnohokrát. Tedy pokud zrovna není doba covidová a vy na celé pouti potkáte jiných "peregriňos" asi deset. Ale i tak jsem si ji párkrát vyslechla a taky ji párkrát sama vyslovila.

I. DEN

Do Porta přiletím v jedenáct dopoledne, s přestupem na malém londýnském letišti Stansted. Lety i kontroly zcela bez problémů, jen jsem z nějakého důvodu v Londýně vyhodila vytištěný palubní lístek (patrně abych si o jeden list papíru odlehčila batoh) a pak ho musela při příletu do Portugalska rychle stahovat z mé Ryanair aplikace, aby mi paní u pasové kontroly věřila, že jsem Británií opravdu pouze tranzitovala a cestuju z Česka. Jinak bych totiž musela do karantény. Letiště v Portu je menší, čisté a cestovatelsky přívětivé. Hned ve vstupní hale jsou turistické informace, kde Vám v angličtině poradí, jak se dostanete do centra a jakou jízdenku si koupit. Jen pozor, kromě jízdenky si musíte předně zakoupit kartu Andante, na kterou si pak jízdenky pořizujete. Vymotám se před letiště, kde zjistím, že mi zrovna před nosem ujelo metro (v Portugalsku se jako metro označují takové žluté rychlovlaky, které víc jezdí nad zemí, než pod ní) a na další si musím počkat třicet minut. Během této doby se mě přijdou zeptat dva turisté, jak se mají někam dostat. Tohle se mi fakt stává s železnou pravidelností, ať dorazím kamkoli, vždycky po mně někdo chce nějakou radu. Musím vypadat děsně chytře. Nejlepší jsou dotazy typu, "kterým směrem je", protože kdyby jen ti chudáci tušili, na koho se obrací, s křikem by utekli. Mám totiž silně vyvinutý neorientační smysl a k tomu mi prakticky zcela chybí prostorová představivost. Jsem schopná se ztratit i ve dvou větších místnostech. S jedním přestupem mířím do stanice Mercado, odkud už vede značená Camino da Costa.

Jenže se tu místo odstartování poutě na pár hodin zaseknu. Jelikož jsem zvolila ty nejvíc low-cost letenky, mohla jsem si do letadla vzít jen menší batoh, který lze umístit pod sedadlo. Nevešla se mi tam tak už karimatka, o které jsem byla přesvědčená, že nebude problém ji v Portu dokoupit. Ale pochopitelně že jsem si už nezjistila kde. Takže jsem obcházela vietnamské obchody, navštívila dva Lidly, kde měly úplně všechno turistické vybavení kromě karimatek, ptala se v různých obchodech, kde téměř nikdo neuměl anglicky a já navíc neznala anglický výraz pro karimatku, takže jsem zjišťovala, kde můžu koupit takovou tu věc "under my sleeping bag" a po čtyřech hodinách, kdy jsem v Portu narazila na dva supermarkety, tři sexshopy, čtyři obchody s dětským party vybavením a vše ostatní kromě obchodu s turistickými potřebami jsem cítila, že mám dost. Kolem třetí odpoledne jsem nakonec našla úplně vzadu jednoho vietnamského obchodu jeden polozapadnutý exemplář mezi zahradnickými potřebami. Tak, teď už můžu konečně vyrazit na pouť, myslela jsem si a jelikož jsem hned u stanice metra narazila na první značku, byla jsem přesvědčená, že to nebude problém. Jenže byl.

U druhé značky jsem zabočila blbě a pak marně hledala v přilehlých uličkách další žlutou šipku, ptala se lidí, kteří vůbec nevěděli, co po nich chci a od metra se dokázala vymotat až za skoro další dvě hodiny. Jednu věc je totiž ještě důležité zmínit - nejsem fanda sociálních sítí a nemám tak ani internet v mobilu. Nejsem ani fanda map a ať jedu kamkoli, mapu sebou neberu. Nerada si totiž věci usnadňuju a celkem mě baví vystavovat se situacím, kdy musím vystupovat ze své komfortní zóny a ptaní se cizích lidí na cestu k nim patří. Mám totiž výrazný problém s tím říkat si o pomoc a tohle je součást mojí vlastní terapie. O svatojakubských cestách jsem navíc všude četla, že jsou dobře značené, takže jsem si do telefonu ani nestáhla offline mapu Portugalska. Nemít v žádné podobě mapu se mi ale při téhle výpravě tolikrát vymstilo, že ve druhé části pouti jsem si mapu do telefonu stáhla a od této doby se z "nikdy si nikam neberu mapu a basta fidli" stalo "když jedeš do cizího státu, tu mapu si prostě pro jistotu stáhni, pitomče." Jelikož tedy vyrážím až kolem páté odpoledne, daleko ten první den nedojdu. Stihnu si v první poutnické kavárně nechat dát úvodní razítko do svého Credencialu (průkaz poutníka, do něhož sbíráte na své cestě razítka a pak se jím prokazujete v Santiagu, abyste doložili, že jste daný úsek opravdu prošli, který má mj. i další praktický význam - na jeho základě vás ubytují v levných poutnických ubytovnách), pozdravit se se dvěma poutníky, kteří vyrážejí stejným směrem, nechat se uchvátit rozbouřeným oceánem, od něhož fouká příjemně chladivý vítr a který mě bude provázet následující čtyři dny a nakonec se "ubytovat" přímo na pláži pod molem. Přijde mi to jako docela dobré místo na přespání, protože na mě nemělo být vidět z dřevěné stezky, která vede podél moře, jenže když si pod molo zalezu, zjistím, že na mě sice není vidět seshora a zprava, ale zleva mě detekuje kdokoli, kdo z tohoto směru přichází. Bezpečně se tu tedy zrovna necítím.

I. den

II. DEN

Nakonec jsem aspoň na pár hodin usnula, ale zjistila jsem, že spaní venku v cizí zemi je už i na mě příliš velké dobrodružství/příliš velký risk a rozhoduju se, že nocovat už tu odteď budu vždycky jen pod střechou. Jsem zvyklá na spaní venku, když vyrážím na sólo výpravy v Česku do hor a mám to ráda, jenže to je něco jiného. Jednak jsem v zemi, kde se bez problémů domluvím, druhak v horách se dají najít místa na spaní, kde je jen velmi malá šance, že byste někoho potkali a k tomu na mě navíc dohlíží můj shibák, což mi dává pocit jistoty, že kdyby něco, minimálně mě upozorní. Nejsem blázen, který by si myslel, že se mu nemůže nic stát, to rozhodně ne. Nechci se nechat omezovat strachem, respektive chci ten strach překonávat, nicméně uvědomuju si, že určité riziko vždycky existuje a snažím se ho co nejvíc eliminovat. A spaní v cizím státě venku jsem si vyhodnotila jako "přes čáru." 

V malé kavárně si koupím svou první pravou portugalskou snídani - sladké croissanty a kafe, kterou si sním u moře a jsem v sedmém nebi. Káva je v Portugalsku velmi levná (stojí kolem 60 centů) a spolu se dvěma kousky opravdu výborného pečiva jsem platívala kolem eura a půl. Pokud máte stejně jako já rádi bílé čerstvé pečivo, v Portugalsku si přijdete na své. I v malých vesničkách mívají slušný výběr a nabídku bych připodobnila k nabídce v předražené pekárenské síťovce Paul u nás, jen mnohem lepší a výrazně levnější. Cesta mě vede dál podél oceánu, ve kterém se zkusím i vykoupat, ale přes veškeré odhodlání zvládnu s křikem jen jedno ponoření a mašíruju zpátky do vyhřátého písku. Voda je krásná, čistá, přístupná a...ledová. Místním to na rozdíl ode mě ale nevadí a nevzrušeně polehávají v lagunách mezi skalisky. Velkou část cesty po Camino Coastal Way půjdete po dřevěných chodnících, odbočila jsem z nich až při průchodu městy Vila do Conde a Póvoa de Varzim. Obě mají krásná historická středověká centra s viadukty a kamennými kláštery, když se ale dostanu ve Varzimu večer ze středu města zpátky k pláži, doslova mě to otráví. Typické velké přímořské letovisko se vším, co to obnáší. Tedy spoustou lidí, spoustou křiku a vyřvávající hlasité "tuc-tuc" hudby. 

Moje romanticky zasněné a na tichou pouť naladěné srdce krvácí.

Snažím se odsud co nejrychleji zmizet a povede se mi to záhy, kdy narazím na soukromou ubytovnu, kde se s majitelkou donou Máriou rukama nohama domlouvám na noclehu za 15 euro. Uprostřed domlouvání přiběhne malá, asi tříletá holčička a zprudka mě obejme. Paní domácí se směje, ale její úsměv posléze přejde v údiv, když se jí nedaří (nejspíš) vnučku ode mě odtrhnout. Drží se mě jako klíště. Oproti informacím, které jsem před cestou nastudovala, jsem v Portugalsku narazila jen na málo lidí, kteří uměli alespoň trochu anglicky. Ale pokaždé jsem se nějak domluvila - v obchodech ukazováním, při zjišťování ceny buď vytištěním účtu nebo napsáním, při hledání cesty vyslovením místa, kam chci dojít... prostě všelijak. Jak trefně ohodnotil jeden mladík v kavárně, kde jsem se ptala na cestu místní obyvatele:"Když budeš bloudit a nikdo zrovna nebude venku, klidně zabouchej komukoli na vrata. Lidi tu jsou fakt ochotní a rádi poradí." Ubytovací část je nově a hezky zrekonstruovaná a jednotlivá lůžka jsou oddělena přepážkami z dřevotřísky. Člověk tak má i přes souseda hned vedle dojem soukromí. V ubytovně jsem ale jen já a Sofía, paní ze Španělska, která ale není poutnice, jen tudy projíždí a umí jen španělsky, takže si příliš nepopovídáme. Na nástěnce s připíchnutými vzkazy v kuchyňce nalézám jeden od českého krajana. Po večeři se připojím na wi-fi a v e-mailu nalézám odpověď z irské ambasády. Zpáteční letenku jsem si totiž zabookovala přes irský Dublin (byla to totiž nejkratší a nejlevnější varianta) a doufala jsem, že si při tranzitu vystačím s antigenním testem z Portugalska, který mi stačí pro návrat domů. Ale jelikož jsem informaci, jak je to s tranzitem z Portugalska přes Irsko nikde nedohledala, psala jsem právě pro sichr na zmíněnou ambasádu. A reakce mě nemile překvapila - i pro pouhý tranzit musím mít PCR test. A protože ten by na pouti bylo celkem těžké podstoupit a na letišti už by se nestihlo vyhotovení, nehledě na skutečnost, že je třikrát tak drahý jak antigenní (ten stojí na letišti v Portu 30 euro a potvrzení máte za půl hodiny na svém mailu), musela jsem svůj letový plán změnit. Nejlevněji a nejschůdněji do vycházelo opět přes Londýn, jenže s tím nepříjemným rozdílem, že oproti cestě sem, kdy na sebe letadla hezky navazovala, při cestě nazpět letělo letadlo z Porta v šest ráno a to z Londýna do Prahy odlétalo půl hodiny před jeho příletem a další letělo až druhý den brzy ráno, takže mě čekal celý den a noc strávený na Stanstedu. A tím pádem i o den míň na mou nalajnovanou trasu. Musela jsem sebou hnout. 

II. den

III. DEN

Z Varzimu vyrážím krátce po osmé ráno a cestou do Esposende se stavuju v bistru na "menu dos peregriňos" (menu pro poutníky). Je to moje první "teplé" jídlo, co jsem dorazila, když nepočítám ranní kafe. Na výběr jsou dvě varianty - jedna vegetariánská, kterou razantně zamítám, až to milou servírku rozesměje a objednávám si hovězí steak zapečený se šunkou, sýrem a vejcem, rýží, bramborovými chipsy a zeleninovým salátem. Poutnická kalorická superbomba. K tomu nápoj, který si vyberete (nealko, malé pivo nebo káva). Menu stojí necelých 9 euro a když mi ho přinesou, směju se pro změnu já, protože je to porce, ze které by se slušně najedli tři normální lidi a tak pět poutníků. Sním sotva třetinu a jsem nacpaná k prasknutí, takže si nechávám zbytek zabalit sebou. Co se jídla na Caminu týče, snídaně už jsem zmiňovala a jinak jsem se stravovala co nejvíc levně, tzn., že jsem nechodila do restaurací, ale převážně jsem si nakupovala ve větších městech jídlo na den až dva v obyčejných obchodech. Většinou pečivo, sušenou šunku, sýr, ovoce a nějaké sušenky. Ceny jsou přibližně stejné jako u nás. S pitnou vodou nebyl vůbec žádný problém - ani na Camino Coastal Way, ani na centrální trase. U moře byla pítka, kde jste si mohli vodu dotočit každých pár set metrů a na Central Way přinejmenším každé tři, čtyři kilometry. Takže opravdu není nutné vláčet sebou víc jak jednu láhev s vodou, minimálně tedy v Portugalsku, jak je to dál ve Španělsku netuším. Ale věřím, že pokud byste poprosili o načepování vody někoho místního, rád by vám vyhověl. 

V Esposende se rozhlížím po nějakém dobrém ubytování a jelikož se mi doposud nepodařilo pořádně se vyspat a v kombinaci s celodenní chůzí už to sakra pociťuju, příliš neváhám a pro tuhle noc se rozhoduju pro privátní pokoj v moc hezkém hostelu, přímo na trase v centru městečka. Přijde mě na 30 euro a je to moje nejdražší ubytování na celém Caminu. Mám totiž opravdu velký problém se spaním, trpím těžkou chronickou nespavostí, která je jeden z príma symptomů deprese a jakákoli změna v zavedeném spánkovém řádu zpravidla znamená, že za celou noc nezamhouřím oka. Ať už je to pouhá změna místa, nebo jakýkoli jiný člověk v místnosti, na kterého nejsem zvyklá (a zvyklá znamená, že s ním už nějakou dobu chodím, vídám ho často a důvěřuju mu). Rozhodit mě dokáže třeba i brácha, kterého po čase vidím a který u mě přespí, nebo nějaký kamarád. Nenadělám nic, můžu být sebevíc fyzicky unavená, všechno marno. Takže pro mě spaní v poutnických ubytovnách ve sdílených ložnicích prostě nepřipadalo v úvahu. Je to debilní, štve mě to, ale pokud bych nespala pár nocí za sebou, moc bych si pouť neužila... Nicméně jsem si předsevzala na cestě strávit alespoň jednu noc v takové ubytovně, abych aspoň zažila tu atmosféru. Ještě než se ubytuju, narazím v centru na Bernardu, strašně příjemnou Portugalku, která mne osloví, protože správně pochopí, že utrmácená holčina s batohem bude poutnice a jelikož umí anglicky, konečně si taky s někým trochu popovídám. Svěří se mi, že Camino sama prošla, když jí bylo sedmnáct, že to byl super zážitek a zajímá se o ty moje. Nakonec mi pod nos strčí sáček s třešněmi, který dosud držela v ruce a řekne: "Zrovna jsem si je koupila a rozhodla jsem se ti je dát jako dárek, pokud je máš teda ráda?" 

III. den

IV. DEN

Zaplacení samostatného pokoje se ukáže jako dobrý tah, protože se konečně pořádně vyspím. Ono i to ubytování na Caminu je v dnešní době problematické. Když jsem se doma koukala, jak je to s ubytovnami, našla jsem jen celkem nicneříkající informaci, že do konce června by měly být povětšinou zavřené a od července některé otevřít a jet na částečnou kapacitu, takže jsem si ani nic konkrétního nezjišťovala a hodlala to řešit operativně při cestě. S tím, že vždycky v záloze existuje varianta karimatky a spacáku. Ráno si v kuchyňce ještě udělám kafe a vezmu si k němu jablečný koláč, který je k dispozici za dobrovolný příspěvek všem ubytovaným a vyrážím. Cesta z Esposende do cílové zastávky "cesty TAM", tedy do přímořského Viana do Castelo nabídne krom vesniček s kamennými barevnými "etno" domky i úseky po rušných silnicích, při kterých se teda cítím mírně řečeno značně nekomfortně (jezdí na nich jedno auto za druhým, jsou úzké a vy máte fakt pocit, jakoby jste se vydali u nás po krajnici v protisměru po dálnici), prudká stoupání do kopců, která odměňuje krásný výhled a kolem poledního mě cesta, lemovaná starým kamenným zdivem, vede dokonce lesem podél zurčící řeky. V malé vísce Chafé potkám krásně zbarvenou kočku, která za mnou ochotně přijde a bez zábran se rozvalí na záda na zídce a nechá se drbat.

Pozdě odpoledne přijdu do Viany.Z předměstí vede do města dlouhý železný most, ale já jsem ráda, že zase po pauze vidím moře a jdu si k němu sednout, namočit si rozbolavělá chodidla a sníst večeři. Sleduju místní, kteří sem chodí venčit své hafany a zasteskne se mi po tom mém. Pár metrů od moře stojí malý kamenný kostelík, který mi přijde jako dobré místo na spaní, protože hezky kryje od všech přístupových cest, když tam tak ale nějakou chvíli sedím, zjistím, že to není tak úplně pravda a touhu ušetřit za další noc vystřídá touha po tom cítit se v noci bezpečně. Nerada se tedy zvedám a jdu přes dlouhý most do centra. A tady si užiju svůj další "majstrštyk" - všude po mostě jsou nálepky šipky s nápisy "alberque peregrinos" a já už se raduju, že mě dovedou přímo do nějaké ubytovny a že tam třeba zase vydyndám sólo pokoj. Raduju se předčasně. Nedovedou. Ať je následuju do jakéhokoli bodu, nikde žádnou ubytovnu nenajdu a nenajdu ani nic jiného k ubytování krom ulice s drahými hotely kousek od mostu. Zkouším se i zeptat v restauraci, kde nabízejí poutnické menu a pán mě směřuje do míst, která jsem už prošla asi dvacetkrát, takže tam zamířím znovu, jestli se náhodou něco nezměnilo, ale znovu utřu nos. Je to matrix. V jedenáct hodin, po dalších ušlých sedmi kilometrech, které jsem nachodila v marné snaze najít místo k přespání, zamířím poraženě zpátky přes most k moři. Přístupová cesta ke kamennému kostelíku je odříznuta podivným chlápkem, který tam postává v rákosí a vypadá prostě divně. K tomu si připočtěte cizí město a tmu... a fakt, že jste sama a máte naděláno v kalhotách. Mašíruju dál a nenápadně se otáčím, jestli mě náhodou nesleduje. Nakonec hodím na zem karimatku o pořádný kus dál hned u začátku cyklostezky vedoucí k moři, přímo za velké odpadkové koše, které aspoň trochu blokují pohled na mé nocležiště z cesty. Od vody je chladno, do toho začne poprchávat a silně tu smrdí kanalizace. Klepu se ve svém lehkém cyklistickém spacáku zimou, únavou a strachem a startuju vzhůru při každém podezřelém zvuku. A i když žádný neslyším, provádím preventivní pravidelné kontroly, při kterých se rozhlížím po okolí, abych viděla, jestli se někdo neblíží. Je mi jasné, že mě čeká další probdělá noc.

IV. den

 

Autor: Sylva Řiháková | sobota 10.7.2021 18:51 | karma článku: 25,80 | přečteno: 1225x
  • Další články autora

Sylva Řiháková

Tak kdo je tady vlastně osel?

Stojím na ohrazené pastvině, kde se to hemží malými dětmi a jejich učitelkami. U plotu postává několik přivázaných oslíků, kteří nevzrušeně přežvykují trávu. Průvodkyně začíná s výkladem. To má být časem i moje role.

19.6.2024 v 8:39 | Karma: 3,75 | Přečteno: 68x | Diskuse| Osobní

Sylva Řiháková

Porozchodová pouť do vlastního nitra (na cestě do Santiga de Compostely)

Před pár týdny jsem přišla o práci a pár dní nato i o partnera. Věděla jsem, že pokud zůstanu doma, převálcuje mě to a tak jsem sebrala sebe a své zlomené srdce a přinutila se někam vyrazit.

14.6.2024 v 8:00 | Karma: 14,54 | Přečteno: 350x | Osobní

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (II. část)

Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika.

28.2.2024 v 16:18 | Karma: 36,00 | Přečteno: 3160x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (I. část)

Před časem jsem nastoupila jako vychovatelka v jednom dětském domově. Už při prvním setkání s vedením jsem si vyslechla informace, které byly varovné, ale v co se to celé nakonec vyvrbí, by mě nenapadlo ani v nejhorší fantazii.

28.2.2024 v 14:05 | Karma: 36,30 | Přečteno: 4738x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Psí odcházení

Mám doma téměř 15-tiletého psího seniora. Jedná se o plemeno shiba-inu, o jehož lumpárnách už jsem pár článků napsala. Naštěstí všechny měly šťastný konec. Tohle bude ale trošku jiné povídání.

14.7.2023 v 16:57 | Karma: 32,88 | Přečteno: 998x | Diskuse| Osobní
  • Nejčtenější

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Tři dny v práci, poté domů s majákem. Ministr Bek jel záchranářskou uličkou

19. června 2024

Premium Ministerstvo školství proplácí coby přespolnímu politikovi Mikuláši Bekovi (STAN) přes 57 tisíc...

Pravda o střelbě na fakultě. Unikátní rekonstrukce, vrah přišel ve 13:23

17. června 2024

Premium Pravda o střelbě na filozofické fakultě se vynořuje postupně a některé detaily jdou proti tvrzením,...

„Tak dlouho tam ta zrůda byla...“ Zjištění o střelbě na fakultě rozlítila pozůstalé

18. června 2024

Premium Univerzita Karlova i pozůstalí podali stížnosti proti policejním závěrům prosincové střelby na...

Počet obětí pouti do Mekky vzrostl na 900, teploty stoupaly nad 50 stupňů

19. června 2024  16:44

Při letošní velké muslimské pouti do Mekky zemřelo zhruba 900 poutníků, píše agentura AFP s...

Bouří nad Olomouckým krajem, meteorologové zaznamenali supercelu s kroupami

19. června 2024  7:56,  aktualizováno  16:36

Nad Moravou prošla intenzivní supercela. Zasáhla pomezí Pardubického a Olomouckého kraje. Ještě...

V Praze je nová magnetická rezonance. Vyšetří od hlavy po patu

19. června 2024  16:25

Ve středu otevřela poliklinika Agel na Praze 2 nové pracoviště magnetické rezonance. „Jsme...

Státní úřady mají být v krajských městech, říká novopečený europoslanec Farský

19. června 2024  16:24

Přes čtyřiačtyřicet tisíc preferenčních hlasů získal při volbách do Evropského parlamentu právník a...

Máte starý fén? Přečtěte si, co vašim vlasům způsobuje.
Máte starý fén? Přečtěte si, co vašim vlasům způsobuje.

Máte ve své koupelně starou žehličku na vlasy nebo fén? V oblasti vlasové péče došlo v poslední době k obrovským inovacím. Je ale opravdu nutné...

  • Počet článků 44
  • Celková karma 9,17
  • Průměrná čtenost 2472x
Píšu o tom, čím mne život cvrnkne do nosu a mám zrovna chuť to sdílet se světem :-) 

Můj kanál na Youtube: www.youtube.com/@Batuzkarka

Pokud Vás v mých článcích něco osloví a budete se o to chtít se mnou podělit, můžete mne kontaktovat zde: s.rihakova@seznam.cz
 
Ať se Vám u mne líbí.

Seznam rubrik