Ženy v ofsajdu

„Přísahám, že ho jednou  zabiju!“halekala mi sestra  do telefonu. Žeru pupalku, piju ženskej čaj, upozorňovala jsem ho, že to mám každým dnem dostat, ať kolem mně  chodí po špičkách. Co si myslíš, že včera udělal? Zase do mě rejpal! Seřvala jsem ho na tři doby a šla si zapálit….“  

„No jo, to jsou chlapi“, snažím se ji uklidnit. „ S nimi blbě, bez nich ještě hůř. Prosím tě seber  se a přijeď na terapii. Polechtáme si tlapenky, otevřeme  vínko a pustíme si nějakej  slaďák.  Josef odjel na služebku, tak jsem sama, nemá nás kdo srát,“ mluvím do sluchátka.

„No jo, to bude asi nejlepší“…řekla unaveným tónem má drahá sestra. „Potřebuju se vykecat. Ty jsi fit, co? Mluvíš opět jako kniha.“

„ No jasně, plná sil a elánu poslouchat tvoje lži na pohovce. Představ si, byla jsem na gyndě, zase mi houpl testosteron. Tentokrát jsem si už nenechala napsat ženské hormony, protože jsem po nich pořád brečela, pamatuješ jak jsem ti řvala denně do telefonu,ne? Doktor mi řekl, že mám být ráda za zvýšené mužské hormony, je po nich větší chuť na sex. No a když jsem odcházela, tak se zasnil a pravil, že kéž by jeho žena měla nepatrně zvýšenej testosteron! Prasák jeden. Hele, seber se a ať  už jsi tady, mám ti toho hodně co vracet!“ odpověděla jsem a těšila se na ni. Ostatně jako vždy.

Už zase hulí… říkám si pro sebe. No jo, jenže kdo to nezažil, ten to nepochopí. Na to, aby člověk skončil s cigárem, potřebuje  kurňa  silnou vůli, podporu a dobré zacházení, žádné nervy a rozčilování. Pokud s námi cloumají hormony, déle než  30dní to málo která z nás vydrží.

 Chlapi to asi těžko pochopí. Řeknou si zhubnu, tak zhubnou. Jenže my? Týden před očekávanou menstruací natečeme tak, že se sotva narveme do našeho jindy normálně zapnutelného oblečení, doma máme různé velikosti podprsenek,jelikož se prsa  zvětší o jednu velikost a naše nálada klesá na bod mrazu.

Jít na zkoušku, nebo mít důležitý pracovní  pohovor  před  menzes? Nesoustředěná, zamyšlená, roztěkaná s opuchlým obličejem a náladou pod psa? Předem prohraný boj.

Jezdím do práce autem a jednoho krásného rána jsem cloumala vraty, které mi nešly otevřít. Po deseti minutách zoufalého prohlížení  kovového materiálu vrat a obhlížení terénu, zda nebyl přes noc porušen jsem došla k závěru, že vrata neotevírám dovnitř, nýbrž ven. Zásadní chyba. Podle toho se odvíjel celý můj den včetně anti eroticky laděného večera, kdy můj muž tvrdě spal s hlasitými projevy zvířete a já brečela do polštáře proč já nešťastná jsem si nevzala Pištu Hufnágla.

Pišta by nikdy nechrápal, dokonce věřím tomu, že by nikdy neusnul dřív, než-li já. V tomto inkriminovaném období jsem o tom dokonce přesvědčená.

Ovšem   po menzes  se z nás, jako  mávnutím kouzelného proutku stávají ženy s bystrým úsudkem, sebevědomé, pyšné na své manžele a děti, kamarádské, vůdčí s organizačními schopnostmi a ženy s chutí do života. Jsme zase rády, že patříme těm správným mužům a jsme přesvědčené, že bysme je za nic na světě nevyměnily.

 Některý muž by mohl namítnout, že si vymýšlíme, že hřešíme na to, že TO máme dostat, tak můžeme být právem protivné. Ale co pak říct na to, když je partner dopředu upozorněn a přesto vyvolá hádku?

Dovolím si říct za všechny ženy, co bych s takovým „panem dokonalým“  udělala nejradši. Vrátila zpět, kam patří. Na Mars. Ale bohužel, nemůžu. Jsem vdaná. A rozvádět se nebudu. Přeci mu nedám polovinu našeho majetku! No to bych musela být praštěná, anebo mít zrovna PMS. Naštěstí PMS trvá pár dní.  Záleží na každé z nás, některá žena dokonce začne menstruovat a nepociťuje žádné hormonální změny a věci s tímto spojené. Šťastná to žena a šťastný to i její muž!

Měla jsem tu čest bydlet rok se ženou v jedné společné domácnosti. Ani jednou jsme se nepohádaly, atmosféra byla napjatá  pár krát. Stačilo říct:“ Hele, mám to dostat“, druhá řekla: „Běž si lehnout a vylez, až budeš v pohodě“  a život šel dál.

Občas se stalo, že jedna sledovala druhou, jak huláká na své dítě, nebo se snažila zoufale drhnout houbičkou a tekutým pískem nerezovou myčku nádobí  a pak, se slzami v očích  sledovala, jak ji krásně poškrábala. Nikdo na ni neřval, nikdo ji za nic nevinil, nikdo jí nic nevyčítal. Žena ženě věří, že to opravdu neudělala úmyslně a opravdu není ani blbá, či pitomá, ale prostě prožívá „své dny“, ve kterých rozjímá, lebedí a nimrá se ve svých pocitech a různých i dávných křivdách, které spustí  úlevný pláč.

Muži, neptejte  se proč brečíme, upřímná odpověď by zřejmě byla : „Protože.“

My samy to totiž nevíme.

A nedáme pokoj, dokud se nerozbrečíme, nepohádáme, nevyvztekáme, anebo vás prostě nezabijeme.