Ty jsi tak blbá Lidko!

  Upřímně řečeno, nevím, co bych dělala,  kdyby mi tuhle větu řekl můj muž, navíc ve společnosti. Asi bych byla hodně nepříjemná, hodně se na něj zlobila a určitě bych mu přinejmenším  měsíc neupekla jeho oblíbenou buchtu. 

Vzpomněla jsem si na konflikt páru, mých kamarádů.

 Pavel, můj spolužák a Lidka, o deset mladší, drobná, pěkná černovláska, dělala zrovna autoškolu.

 Pavel je na první pohled dominantní, je ho všude slyšet, směje se nahlas a divoce gestikuluje. Ona mu dělá tichý doprovod, pokaždé usměvavá, málomluvná, visí na něm očima. Procházela jsem  zrovna kolem nich, bavili se teoreticky o řízení auta, když slyším Pavla jak hlasitě říká:

 „Hej Lidko ty seš tak blbá! Přece nemůžeš takhle blbě řadit! A nemůžeš furt mačkat tu spojku, dyť ju úplně odrovnáš! Hej lidi, no řekněte jí něco!“ a narazil očima na ty mé.

 Chvíli jsem se mu dívala do očí, viděla jsem v nich výsměch k té mladé, bezradné ženě se slzami na krajíčku, odkázané pouze na informace od učitele z autoškoly a jejího přítele. Byla sama slabá na to, aby obhájila, proč ji učitel prakticky učí řadit jednička, neutrál, dvojka, neutrál, trojka, neutrál…, proč mu to nestačí, že to zvládne teoreticky. Její přítel z toho šílí, roztrubuje jak je hloupá, že učiteli neřekne, jak je blbý.

Vstoupila jsem do debaty.

„ Hele Pavle, té holce moc nepomůžeš, když ji budeš takhle drtit, dívej se jaké má nervy, proč ji nenecháš být? Proč to nenecháš na ní a na učiteli autoškoly? Ty nevíš, že ve vztahu, když učí řídit jeden druhého, tak je to ve většině případů na rozvod? Prostě to nefunguje a neptej se mě proč“, ukončila jsem debatu a mířila jinam.

Pane bože! Řekla jsem si za rohem. To je ale kokos! Vždycky když jsem svědkem těchto keců, musím se držet, abych dotyčnému něco neřekla. Chudera byla na sesypání, měla strach řídit auto a on si ji ještě vychutnával. Svoje vlastní ego si na ní přiživoval, či co. Proč to někteří chlapi dělají? Dělá jim to dobře? V čem jim to proboha pomáhá? Ptala jsem se sama sebe.

Vzpomínám si, jak jsem před lety učila jezdit svoji kamarádku, byla jsem ve vysokém stupni těhotenství, žvýkala rohlík a občas jen zavelela: „Hoď tam neutrál, dojíždíme ke křižovatce, je tam červená.“ Kamarádka mě v klidu poslechla,neslyšela žádné rozčilování, žádný zvýšený hlas, pohodička. Učil ji jezdit otec a stěžovala si, že na ni řval, že se to s ním nedalo vydržet.Proto poprosila mě. Přitom řidičák už měla, potřebovala si to jen osvěžit. Ona hlavně potřebovala klid a pohodu s tichým souhlasem, že jede dobře, než získá patřičnou sebejistotu. Zvládla to.

Mám dojem, že tímto si projde většina žen, které řídí a mají vedle sebe přítele, nebo muže, který už řidičský průkaz vlastní.

Můj syn mi onehdy, před cestou na ortodoncii, nastartoval sám auto. Lekla jsem se, co se děje, že auto nastartovalo, zda ho někdo nekrade. Došla jsem k němu a vyčinila mu, co vše se mohlo stát, že nemůže takhle sám startovat auto, že nemá řidičský průkaz. Podíval se na mě a řekl:

 „ Ty si o mě myslíš, že jsem jako úplnej debil? Dyť se nic nestalo, se podívej jak jsem to zvládl!“

„Proč bych si prosím tě o tobě měla myslet, že jsi debil? Jen chci,abys dodržoval pravidla silničního provozu, které jsou něco jako pravidla hry. Nemáš řidičák, nebudeš startovat a jezdit autem.“

 Ani nevím co mi odpověděl, ale zcela jistě musel mít zase poslední slovo.

A mě tak napadá, můžeme něco udělat my matky, které vychováváme všechny ty Pavly a jiné budoucí muže, kteří už v pubertě projevili obavu, že by si o nich snad někdo a nedej bůh, snad jejich vlastní matka mohla myslet, že to jsou debilové, blbci a bůh ví co ještě? Lze tomu nějak zabránit?

 Já si myslím, že bysme se o to mohly alespoň pokusit.

 Přinejmenším tím, že jim už odmalička budeme vtloukat do hlavy, že žádný učený z nebe nespadl, že když něco nevím, tak rozhodně není ostuda se na to zeptat, že ženě se nenadává a ve společnosti už vůbec ne,  že jak chci, aby se dotyční chovali ke mně, tak já se budu chovat k nim.

 Je spousta situací a spousta témat a je potřeba s mladými muži komunikovat a hlavně je chválit. Jelikož my matky, jsme první ženy v kontaktu s nimi a tak, jak je můžeme hodně naučit, tak i můžeme našim mladým synům hodně uškodit. Třeba tím, že jim nadáváme, shazujeme je, jak jsou neschopní a oni si to přenesou dál do vztahu k jiné ženě, své přítelkyni nebo manželce, cítí se ohroženi, tak raději nadávají oni. Myslí si, že tím skryjí svoji nejistotu.

Spoustu věcí mladí i odkoukají od svých rodičů. Jak se otec chová k matce a naopak.

Moje mamka mi vždycky kladla na srdce, že můj muž si ke mně dovolí tolik, kolik mu dovolím já sama.