Představy o manželství očima čtrnáctileté dívky

  Z třídních schůzek mého syna jsem se posledně vzpamatovávala panákem slivovice. Ani ne snad proto, že mu byla opětovně udělena třídní důtka za zapomínání, v tom mám stoprocentní jistotu, že jsem opravdu jeho matka, ale co se týče zájmu, aktivity a naprosté absence lásky ke knihám a čtení vůbec, si nejsem vůbec jista, zda mi ho v porodnici nevyměnili.

 Ale třeba z něj jednou bude dobrý táta a manžel.

  Pamatuji se, byla jsem po operaci a celých čtyřiadvacet hodin měla zavázané oči. Syn mi tehdy předčítal z učebnice přírodovědy, vodil mě na WC a jednou i zažertoval: „Maminko, chceš rozsvítit?“ smál se. Nešel vůbec ven, i když mohl, chtěl o mě pečovat. Dostal potom  odměnu v podobě dvoulitrového džusu, který si mohl vypít celý sám.

 Vzpomínám si, jak se moje máma vrátila z třídních schůzek, já stála v pozoru, s čím přijde,  pouze řekla: „ Učitelka se mě ptala, čí jsem matka, řekla jsem, že se jdu zeptat na Světlanu.“ „Světlana? To je taková zasněná spisovatelka,“ pravila učitelka s ledovým klidem a moje matka šla zase na vlak, kterým se vrátila domů.

 V první ročníku střední školy, ve věku dnešních žáků  deváté třídy, nám totiž právě tato paní učitelka zadala téma na vypracování úvahy, slohové práce z českého jazyka. Témata byla dvě. Ekologie a Mé představy o manželství.

 Slohovou práci jsme všichni napsali, příští hodinu nám paní učitelka donesla slohové práce již opravené a pravila: „Všichni jste psali o ekologii, jen jedna žákyně psala o manželství, no kdo si myslíte, že to byl? Světlano, pojď nám to prosím přečíst před tabuli!“ řekla s úsměvem na tváři učitelka.

 A já četla. Četla jsem to celým svým srdcem a svědomím. Byla jsem totiž přesvědčená, že  mám svůj život pod kontrolou a já budu diktovat životu, nikoliv život mě.

    Čtu si po několika letech svoji slohovou práci nahlas.

 „Každého z nás v životě čeká ta pravá, psychická i fyzická láska. Někdo už ji poznal, někdo ji teprve netrpělivě očekává. Znenadání přijde, chvíli setrvá a buď zhasne, nebo se vyvíjí. Partneři se vzájemně poznávají dny, týdny, měsíce, někteří i roky.

  Ti méně vyzrálejší nepočítají s tím, že z muže a ženy se může vyvinout krásné, malé miminko. Ti,co vědí, co od života chtějí s tím počítají a dělají co proto, aby k tomuto závažnému nechtěnému kroku nedošlo.

  My, se ale budeme zamýšlet nad těmi lidmi, kteří příchod dítěte nebrali nijak vážně.   Tito lidé se vezmou, stále ještě okouzleni láskou, tou mocnou čarodějkou, všímají si na sobě jen těch hezkých, kladných věcí a ty záporné přehlížejí. Proč taky? Vždyť se mají rádi a to je teď to nejhlavnější. Co je jim po tom, že nemají kde bydlet, že nejsou dobře finančně zabezpečeni, co je na tom, že mají osmnáct let a ještě by si měli užívat a čerpat zkušenosti od rodičů, nebo starších zkušenějších lidí?

Jenomže oni si zatím neuvědomují, že všechno jednou pomine, i ta jejich zamilovanost a láska. Přijdou dny, kdy se bude ozývat i jejich druhé já, a to na sebe nebude chtít čekat.  Přijdou dny radostí i starostí a v tomhle si jen se zamilovaností nevystačí. Potom budou muset přijít na řadu i jejich jiné přednosti než krásné vlasy, barevné oči, krásná postava nebo velká prsa, ale až teprve teď budou oba partneři postaveni před velkou překážku zvanou rodičovství………“

  To je konec? Asi jo, myslím si pro sebe.

    Už nevím, jak paní učitelka oklasifikovala tenkrát můj sloh. Vím jen, že obsah a to, co tím chtěla autorka říct, ji nadchl. Ani se nedivím. Kdyby tohle napsala moje dcera ve čtrnácti letech v dnešní době, byla bych moc ráda.

Autorka se do hloubky moc nerozepisovala, neměla zkušenosti. Byla zatím jen teoretička.

  Vím, že zkušenosti jsou nepřenosné.  Svůj život i s chybami si musí člověk odžít sám. Dnes, s odstupem času, se dívám na svoji slohovou práci jinýma očima. Určitě by měla  více stran, psala bych o komunikaci, toleranci, kompromisu a hlavně, že každý problém má řešení, jen musejí chtít oba.

Aneb, jak vtipně kdysi poznamenal  můj kolega : „Samotnému se dobře akorát sere."