Můj muž je prý krasavec….

  Musím se přiznat, že jsem si toho ze začátku téměř nevšimla. Měl vyholenou hlavu, takže jsem si myslela, že skrývá pleš, oblečení na něm viselo a jeho triko s vodorovnou ryskou překladu od sušáku na prádlo napovídalo, že je sám, dokonce bez žehličky. Líbil se mi tak nějak normálně.

Našemu setkání dopomohla náhoda, já byla nenamalovaná a za sebou 12km jízdu na kole v lehkém tílku  na noční směnu. Potom, co mě málem přejel svým x tunovým autem jsme si vyměnili narychlo svoje telefonní čísla a pokračovali dál.  Neunikl mi jeho pohled do mého výstřihu, moje bujné trojky mi leckdy dokázaly napovědět. Nemýlily se ani tentokrát.  Do postele dobrý, pomyslela jsem si. Byla jsem tenkrát záměrně  sama a vůbec mě nenapadlo, že by jsme spolu mohli provádět něco víc, než veletoče v posteli, natož abychom spolu zůstali.

Ale světe div se, stalo se. K rodinnému domku jsme si pořídili 15 slepic a něco málo zahrádky.

 Když někam přijdeme, pozornost se ubírá směrem k mému muži, je totiž zároveň šíleně ukecaný, vedle něj se stačím jen nadechnout a než počkám, až domluví, tak zapomenu, cože jsem to vlastně chtěla říct. Častokrát se stane, že mě obviní, že ho neposlouchám. Že řekne dvě slova, začnu nad nimi přemýšlet a konec jeho souvětí už neslyším. Je to docela možné. Moje kapacita je zřejmě naplněna.

Občas se stává, že mu prodavačka v obchodě vrátí hotovost úplně jinou, než má, visí na něm očima, červená se, naslouchá tomu, co jí říká. Vím to, byla jsem tomu několikrát svědkem. Kolegové v práci mu říkají plemeník a na kolegyně z legrace  volá : „ Mám ženu a neváhám se ji použít!“, když s nimi klábosí a vzájemně  flirtují. On si to vychutnává a u kávy mi o tom vypráví. Z legrace mu říkám, že kdyby předcvičoval u nás v sokolovně, tak přijdou cvičit ženské všech věkových kategorií.

Se sousedkou mají už své nepsané rituály, když ho vidí zalévat, jde si ona zapálit a přes plot neustále klábosí, nejednou byla naše zahrádka přelitá tak, že by se tam dala pěstovat rýže. Jednou jsem i slyšela souseda, jak naháněl sousedku, jestli náhodou neříkala, že bude vytírat, že tam tak furt vykecává.

Kolegyně v práci se mě jednou zeptala: „Ty brďo, ty máš tak šikovného chlapa, nebojíš se? To já bych takového krasavce nechtěla, bála bych se, že mě bude podvádět a že mi uteče“.

„Když bude chtít být se mnou, tak se mnou bude. Co ti na to mám říct?“ pravím zamyšleným hlasem, její reakce mě překvapila. Ale byla to upřímná reakce.

„Víš, to máš  jako s krásnou ženou. Muži se jí častokrát bojí. Bojí se ji oslovit, že uslyší nesouhlas, bojí se, že se ztrapní. Nebo se muž bojí, že mu zrovna taková žena  bude nevěrná. Ale právě tahle krásná žena umí říct svoje NE, umí odmítnout toho, koho chce odmítnout, nemá problém s tím, že by se pouštěla do čehokoliv s cizím mužem právě proto, že dostala jednu jedinou šanci a ta se nemusí opakovat. Je zkrátka zvyklá na pozornost mužů a vypěstovala si asertivitu."

Můj muž si je dobře vědom toho, že by s ním hned tak nějaká žena nevydržela. Nejspíš by se užárlila.

Sice nekouří, téměř nepije, netoulá se po nocích a z práce letí kydat hnůj, řezat dřevo a kutit, ale ti, kteří ho neznají, si domýšlí a on je v tom záměrně nechává.

Tak jako každý, i on má ovšem své chyby. To ženy vůbec netuší a on se jimi samozřejmě žádné nechlubí.

 Holedbá se, že jako profesionální řidič má psychotesty, o čemž občas ve skrytu duše pochybuji a obviňuji ho, že mu je udělila nějaká mladá psycholožka, na kterou zamrkal. Za jeho slovní zásobu v autě by se nemusel stydět ani dlaždič. K mému velkému překvapení, nadává na řidičky, ve kterých se poznávám já samotná. Zatím to úspěšně tajím. Když jedeme autem, vyžaduji, aby řídil on, protože on to samozřejmě umí nejlépe! Jakmile začne nadávat, vyslechnu si dvě první slova a zbytek už nevnímám. Takhle nám to nádherně klape patnáct let.

 A že nečte moje blogy? To mi nevadí. Nečte je, protože jak tvrdí, on je pevně nohama na zemi, zatím co já si létám někde v oblacích. A někdo to tu přece musí pevně držet. No ne?