Když má vůl děti a manželku

  Občas se mi stane, že jsem svědkem nevšední situace, která mi připomene, jak se vlastně mám báječně.

Štrikuju si  takhle  v čekárně pedagogické poradny, trpělivě čekám na svého Einsteina, obdivuji vedle sedící pár otce a matky se synem, otec synkovi   trpělivě vysvětluje převody jednotek, matka něco mlčky vyplňuje.

Pomyslím si, jaký je to skvělý pár, zatímco já tu sedím sama a pletu si šál.

Pravda, kolem jdoucí pedagožky vysílají obdivné pohledy, jedna se dokonce zeptala, zda to, co dělám je pletení a jestli se tomu v naší uspěchané době ještě vůbec někdo věnuje. Odpovídám, že asi ano a samozřejmě neprozradím, že si tím i záměrně zaměstnávám ruce, když už 2 roky abstinuji s cigaretami.

V čekárně se rozhostilo ticho, když tu náhle, se žena na něco otázala muže. Polohlasně ji odpověděl, ještě jsem tomu nevěnovala pozornost.

Najednou slyším: „Říkám ti, neřeš to! Nemluv na mě! Já jsem sem jít nechtěl voe, kdybych to věděl voe, tak semka nikdy s ním nejdu voe, nějakej psycholog čechoslovák  voe mi nebude tady něco říkat voe. Řekl jsem, že půjde nejdřív starší syn voe, on řekl, že chce nejdřív mladšího, podkopává moji rodičovskou autoritu voe.“

Žena mu tichým hlasem odpovídá, ať se s ní baví slušně, samozřejmě nechce dělat rozruch a scény a bylo jí jasné, že moje jehlice zase nebyly tak hlučné, abych je neslyšela.

Znova se ozval muž: „Jsi tak neschopná, kdybych to věděl, tak řeknu Václavovi voe, ten má známý, kapacity v oboru  voe a nikdy bych kluky nezavedl sem k tomuhle idiotovi voe. Říkám ti nemluv na mě! Neposlouchám tě, jsi neschopná, je to všechno zase jen tvůj blbej nápad voe, tak to teď ještě víc neposer voe.“

Žena se bez řeči sbalila a odešla. Tak jsem si v duchu říkala, ty brďo, co to je za debila a jak s ním může žít? Jak může žít s někým, který ji shazuje dokonce před svými syny? Nebo jsou snad rozvedení? Mají střídavou péči a tady se sešli nad neúspěchy ve škole svých synů?

Než jsem se nadála, žena se vrátila a držela v ruce svačinu pro své syny. Tiše si sedla a tentokrát už monolog jejího muže pokračoval. Mě si akorát zrovna zavolali do kanceláře, takže jsem to nemohla vyslechnout až do konce.

Celou cestu domů jsem nad tím přemýšlela, jestli s mužem zůstává skrz děti, jaká to pro ni musí být oběť, jak se takové celoživotní soužití projeví na jejím sebevědomí, o zdraví ani nemluvě. Nedokážu si ani představit, co se teprve musí dít doma.

Děti s poruchou učení vyžadují specifický přístup, klid, jistotu, porozumění. Pocit, že na to nejsou sami, pocit, že je milujeme i když se jim v něčem nedaří. A ne, mít pocit, že se právě kvůli nim rodiče hádají.

 V této rodině klid zřejmě nenajdou.  Je mi to líto.