Přesně čtrnáct...

Kandlův Mlýn na Šumavě. Nachází se v útulném údolí Živného potoka 2 km jihovýchodně od Prachatic. Jeho minulost je velmi bohatá. Původně zde stál jeden z předměstských mlýnů, jehož existence je písemně doložena již v 16. století. Docházelo ke změnám držitelů a v 18. století byl jeho vlastníkem prachatický měšťan Kandl a po něm jeho potomci. Po těchto majitelích si mlýn zachoval i své jméno. To uvádí Wikipedie. …

Kandlův Mlýn byl ještě do nedávna(možná ještě je) vyhledávaným místem pro rodinnou rekreaci. Byl tam penzion, bylo tam lacino, a bylo to na houbové Šumavě.
Na Kandlák jsme tedy často jezdili. V létě i v zimě. Děti na světě ještě nebyly, tak to šlo. Možná by to šlo i s nimi ale od jejich narození jsme se na žádnou rodinnou rekreaci nedostali. Kromě pracovních pobytů na lágru rodičů manželky. Známým jsme tvrdili, že jezdíme na chatu.
…
Ten rok před Vánocemi, děti stále nebyly na světě, žena prohlásila, že volal známý Jiroušek. Jak se máme a tak. Prý si pronajal Kandlův Mlýn a provozuje malou cestovku. A jestli chceme zdarma strávit Vánoce a Silvestr na Šumavě. Máme se rychle rozhodnout.
Jirouška jsem rád neměl, byl to člověk, který často stavěl na odiv svoje vlohy k podnikání a snadnému vydělávání peněz. Velmi často to stavěl na odiv u nás doma, kde popíjel můj koňak, kouřil moje doutníky a jedl moje minutky. A vůbec mu nevadilo, že tyto návštěvy uvádějí náš rodinný rozpočet na dlouhou dobu do agonie. Výši mého platu středoškolského učitele bral jako podařený vtip.
Takže jsme třiadvacátého prosince odpoledne stáli na autobusovém nádraží v Prachaticích a čekali na Jirouška. Slíbil, že nás do penzionu odveze autem. Lyže, batohy a několik lodních kufrů manželky, bych stejně dva kilometry neunesl.
Sněhu na silnici hodně nebylo, ale stačil k tomu, aby často změnil dodávku Ford na čtyřkolové lyže s motorem. Proboha, buď má letní gumy, nebo zimní bez vzorku, nebo žádný, pomyslel jsem si pobaveně.
„Sváťo, stál jsi někdy za pípou?“ zeptal se najednou Jiroušek, „myslím v hospodě,“ dodal.
„Ne, proč?“
„Jen tak.“
Když jsme se ubytovali v penzionu a vše připravili na zimní rekreování, šli jsme na večeři do nevelkého domku, který byl administrativní budova, kotelna a hospoda v jednom.
„Jiroušek má pro nás nabídku,“ prohodila žena nad smaženým sýrem.
„Hm, a jakou?“
„Vybouchli mu manželata, kteří měli dělat v hospodě, uvítal by naši pomoc, zadarmo by to prý nebylo,“ pokračovala.
Tak přece, pomyslel jsem si. Od začátku jsem nevěřil tomu, že by nás Jiroušek pozval na vánoční dovolenou nezištně.
Běžky putovaly zpět do vaku a já jsem se stal jídlonošem, číšníkem a topičem v kotelně, taky v jednom. Jiroušek byl za pípou a manželka k ruce babce z Prachatic, která byla za kuchařku.
…
Týden uběhl jako voda, celkem v pohodě, pokud nepočítám desítky rozbitých talířů a sklenic, příliš často vyhaslej kotel, epidemii chřipky a několik stížností rekreantů na to, že musí spát v kulichu. Blbej kotel.
Na Silvestra se Kandlák večer vyprázdnil. Všichni rekreanti odešli někam za zábavou, Jiroušek se od rána systematický opíjel a já si udiveně prohlížel dvě koule, které byly moje nohy. V hospodě bych pracovat nechtěl, pomyslel jsem si rozladěně. Žena mi tenkým pramínkem doplnila horkou vodu do lavoru. Alpská sůl začala působit.
Někde odbilo deset hodin.
„Šla bych někam tancovat,“ řekla, a já si nemohl nevšimnout v jejím hlase prosbu.
Natáhl jsem oteklé nohy před sebe. Zbytečně.
„Hm, a kam? Všude jsou zřejmě rezervace a tím pádem plno.“
„V Bavorově je diskotéka,“ ožil Jiroušek, „a bude až do rána, říkal tady někdo,“ dodal.
„Bavorov, Bavorov, kde to je?“ zeptal jsem se.
„Nahoře u Vodňan, půl hoďky autem, ani né,“ řekl Jiroušek a namáhavě vstal od stolu.
Zalovil v kapse a hodil mi klíče od Forda.
Trochu ve mně hrklo.
„Hele, neblbni Jirouši, na těch galuskách bych tam nejel ani v létě.“
„Sváťo, pojeď, vždyť jsme z Prachatic na Kandlák dojeli,“ zaprosila žena.
Šmarjá, proč já těm ženskejm nedovedu nic odmítnout, pečlivě pěstovaná odpovědnost vzorného řidiče se schoulila někam do kouta.
„Ale budeš mě navigovat,“ hodil jsem po Jirouškovi.
…
Této hrůzostrašné cestě věnuji jednou celou povídku, říkal jsem si tehdy během cesty. Na obzoru se vyhoupla světla městečka u Vodňan.
Do Bavorova jsme přijeli těsně před půlnocí, takže novoroční polibek proběhl na náměstí, v mrazu a ještě někam za ucho, protože mi ujely nohy a já se i s manželkou poroučel k zemi. Přestože se Jiroušek chechtal jako blázen, pusu dostal taky, tentokrát na pusu, a jasně, ne ode mě.
Když pominu věkový průměr 16 roků, děsnej kravál, několik desítek zmožených dětí na podlaze, umělecky stočenou frontu na nápoje, kdy jedno pivo rovná se jedna hodina, diskotéka v Barovově nebyla špatná. Bylo tam teplo a místo k sezení taky.
Jiroušek s mými penězi zmizel někam k nápojům a zřejmě na dlouho. Rozhlédl jsem se.
„Ahoj,“ dolehlo ke mně z pravé strany stolu. Manželka seděla na levé.
Zatajil se mi dech.
Hlas patřil dívce s černými vlasy, ty v měkkých vlnách padaly kolem obličeje, kterému kromě puklé třešně na místě rtů, vévodily neuvěřitelně modré oči.
„A ahoj,“ zakoktal jsem s průvanem v puse.
Dívka se rozesmála a pokynula mi prstem. Naklonil jsem se vstříc vůni jasmínu. Dala mi ruku na rameno, přitiskla třešeň k uchu a řekla: „Ať ti brada neupadne pod stůl, je tam nebezpečno.“
Začervenal jsem se. A taky vzpamatoval. Vždyť je jí tak sedmnáct roků, taťka bych mohl bejt.
„Tancuješ?“ ozvalo se z pravé strany.
„Co, jestli tancuju? Tak trochu, ale ne toto,“ ukázal jsem na hromadu klubek propletených těl, kde chyběly jen ohně a oštěpy.
„Škoda, bych si trsla, všude samej puberťák, a panu Sympaťákovi se nechce.“
V očích jí svítily veselé jiskřičky, a ještě něco. Dál jsem raději její studny nezkoumal.
„Co si s ní přišel, je to tvoje holka?“ zeptala se.
„Ne, to je…“
„Jeho ségra, ahoj,“ přerušila mě žena a podala dívce ruku. Mě šťouchla do boku a lišácky se zašklebila.
Zdrtil jsem ženu pohledem.
„No, když to říká…“
Následovala hodina té nejbláznivější komedie, alespoň ze strany mé ženy. Já jsem na tom byl poměrně hůř, nebo lépe, já nevím. Jedno vím určitě, když několikrát Blanka, jak se mi dívka představila, náhodou (nebo ne?)položila ruku na moje stehno, tlak 150/200 mi zatemňoval mozek. Proč byly džíny najednou tak těsný? Asi jsem ztloustnul(?)
Jiroušek přinesl každému první a zároveň poslední pivo. Vypil ho na ex a prohlásil, že chce domů. Záchrana. Díky.
Když jsme odcházeli z diskotéky, Blanka s manželkou zmizely na záchodě. Prý přepudrovat a tak. Ještě mi stihly dát pusu na tvář. Jedna po druhé. Nenapadl mě ani ten nejslabší odpor. Ani nevím jak jsem se u toho tvářil, ale podle chichotání přihlížejících deváťaček, měl můj obličej do výrazu solidního přestřicátníka hodně daleko.
Blanka byla místní, takže jsme se rozloučili a já nasměroval Forda ke Kandláku. Vzpomněl jsem si, že dívka za autem hodila: „Zavolej, Sváťo…“
Usmál jsem se. Jak ti asi zavolám, leda z vokna.
„Poptala jsem se na diskotéce, víš, kolik jí bylo roků?“ prohodila manželka, když jsme se vrátili na penzion. Nezdálo se mi to, potlačovala smích.
„Nevím, osmnáct?“
„Tak to uber, pane Sympatickej. Přesně čtrnáct…“
Ani jsem se nepokoušel sklenici zachytit. Rozbila se na hodně kousků. Jako moje ješitnost.
…
Když jsme se vrátili do Prahy, házel jsem špinavé věci do koše na prádlo. V zadní kapse džín byl malý lístek. Bylo tam telefonní číslo a jedno jediné slovo: Zavolej.
Lístek voněl po jasmínu.