A měla jejich důvěru…

Hm, poněkud vzletný a snad i trošku teatrální název článku, řeknete si, ale já na něm (na názvu) trvám. Snad proto, že spočinutí na prahu mého stáří je teatrální? „Starý nejsem, když duše dítěte v hrudi mé přebývá…“ Hm, tak toto je vzletné. Šmarjá, nebudu sebe ani vás trápit složitostmi, které možná ani složité nejsou, raději vám budu vyprávět, proč vznikl tento článek a jak to všechno začalo.

Moji mladí kamarádi. Že jsem napsal a vydal knihu o mém pobývání v dětských domovech, to víme, že ano?
Dobře, možná vy o tom nevíte, ale já ano.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem asi po třech letech od vydání této knížky dostal mail, který mi oznamoval, že tuto knížku čtou i lidé na Slovensku, v Košicích.
Téda, řekl jsem si, to je něco, v Košicích, na Slovensku, v zahraničí čtou moje knihy, pardon, knihu. Samozřejmě se to všichni v rodině rychle dověděli, manželka, dcera Monička, syn Tomášek i tchýně.
„Tati, jsou ty Košice za hranicemi daleko od Prahy?“ zeptal se tehdy můj syn.
„Jsou, den cesty vlakem,“ tipnul jsem si, „a pas ani vízum pro cestu tam nejsou potřeba, když jsme v té Unii.“
A následovaly další maily ze Slovenska. Seznámil jsem se v nich s empatickou slečnou Renátkou Dunovou, sociální pracovnicí košického centra DORKA, domova na půl cesty, jak mi strýček GOOGLE prozradil, centra, které se mimo jiné stará i o bývalé chovance dětských domovů, kteří sami nezvládají vstup do běžného života dospěláka ve společnosti.
Hm, tak do DORKY knížka zaletěla, k dětem z dětských domovů. Vlastně už ne dětem, ale mladým dospělým… kterým ani kniha určena nebyla. A proč ne?
Vždyť toto srovnání života dítěte v dětském domově v padesátých letech a života dítěte v dětském domově dnes může vést k zodpovězení mnoha otevřených otázek dnešních mladých „domováků“, může vést k pozitivním změnám úhlů pohledů na práci a vztah k dětem tet a strýců, kteří ve světle vývoje a posunu dnešní společnosti zvládají role náhradních rodičů plnohodnotněji a přínosněji, než tomu tak bylo v době, kdy jsem v „děcáku“ pobýval já.
No, z tohoto mudrování mě vyrušil mail, nad jehož obsahem se mi zatajil dech. Stálo v něm:
„Sváťo, přijeďte do Košic mezi nás. S rodinou, dětmi.“
Stáhl se mi žaludek.
„Rádi bychom s vámi chvíli pobyli, povídali o knížce, o domově, samozřejmostí bude, že vám všechny náklady pobytu i cestovné uhradíme.“
Šmarjá, táhne mi na „šedesátku“, jsem pro ně starý!? O čem si s nimi budu povídat? Budou ze mě zklamaní? Ale skoro současně jsem se rozhodl, že do Košic pojedu. Halušky s brynzou si přece nenechám ujít.
A jel jsem. Sám, protože rodina z různých důvodů nemohla, trochu je podezřívám, že i nechtěla, snad proto, že v jejích očích „domovák“ jsem, o mém pobytu v děcáku věděla, možná se trochu bála, snad…
Cesty jsem se trochu bál, Košice nejsou za humny…
Ve vlaku bylo teplo, cestující příjemní, o zavazadlo jsem nepřišel, do Košic jsme přijeli včas.
Vyskočil jsem z vlaku a rozhlédl se. Okamžitě jsem si uvědomil, že s Renátkou nejsme nijak domluveni, jak se poznáme. Mě lze snad poznat podle fotky v knize, ale jak poznám Renátku?
Když jsem u vlaku zůstal sám, zmocnila se mě mírná panika. Nikdo mě nečeká??
Pomalu jsem vstoupil do haly nádraží.
Když opomenu to, že se mi tuze moc chtělo na WC, že nikde nechtěli přijmout české koruny (eura jsem si doma samozřejmě nevyměnil), že jsem vůbec netušil, co budu teď večer dělat, když nikoho nenajdu, všechno dobře dopadlo.
Pomocí telefonu mě z Dorky našli a odvezli k sobě.
A tak jsem poznal Renátku Dunovou, mladou a hezkou, sympatickou sociální pracovnici centra DORKA-domova na půl cesty, osobně.
Seznámil jsem se s ostatními pracovníky centra a hlavně s mladými „domováky“. Všichni mě přijali velmi pěkně.
Prvotní ostych a tréma, to vše brzy odeznělo. Každou hrou a diskuzí jsem měl k těmto mladým lidem blíž. Později jsme spolu hráli například stolní fotbálek tak, jako bych se s nimi znal odjakživa. Smích, veselí, bezstarostnost… Společné nákupy potravin, příprava jídla ve společné kuchyni, procházka u lesa, to vše na mě neuvěřitelně mocně působilo.
Jsem jedním z nich, přestože jsem byl v „děcáku“ tak dávno.
Na druhé straně jsem si nemohl nevšimnout všudypřítomné a časté němé výkřiky o pomoc. „Hotoví“ mladí lidé svým věkem, ochromeni dětským strachem ze života tam venku, za zdmi dětského domova.
Jaké to tam je? Zvládneme to? My to nezvládneme. Najdeme tam práci, domov, lásku? Pochopení?
A byl jsem šťastný a velmi rád za to, že jsem snad byl schopen, ve světle svých zkušeností, každému z nich v něčem poradit, vysvětlit či pobídnout. Za relativně krátkou dobu mi tito mladí lidé hodně přirostli k srdci.
Překvapilo mě, že Renátka také vyrůstala v dětském domově a to od velmi útlého věku. Okamžitě jsem si uvědomil, že vhodnější pracovník s mladými lidmi na její pozici snad ani být nemůže. S velkým obdivem jsem sledoval její práci se svěřenci v rovině příslušné odbornosti, nad jemnými postrky a pobídkami v souvislosti se sociálními návyky se mi tajil dech. Při zábavě byla jednou z nich, rovnocenný partner. Měla jejich důvěru.
A přišlo loučení. Všichni mě doprovodili až k vlaku do Prahy.
Objímání a slova ujišťující o opětovném a brzkém shledání nebrala konce. Blesky fotoaparátů v rychlém sledu ozařovaly nástupiště. Jen kdyby mi to smetí neustále nepadalo do očí.:-)
Když se vlak dal do pohybu, ještě dlouho tito mladí a nádherní lidé podél něj utíkali a snažili se naposledy zachytit pohled svého snad přítele a kamaráda.
Když jsem dopsal tento článek, zachytil jsem pohledem na monitor svého počítače obrázek Terezy Maxové, pod nímž stálo:

Tereza Maxová uspořádala už osmý ročník charitativní módní přehlídky Fashion for Kids. Dosavadní ročníky zajistily opuštěným dětem neuvěřitelných 33 miliónů korun, letos bude výtěžek určen těm, kteří vycházejí z dětských domovů a nevědí, jak si dál poradit se životem.

Usmál jsem se…