Jsem z děcáku, no a co? Proč to teď tolik bolí?

Narodil jsem se v roce 1954. Na tu dobu se samozřejmě nepamatuji, ale tolik bych chtěl. Mnohé otázky by nebyly bez odpovědí. Jedno vím zcela určitě, jít do děcáku(rozuměj dětský domov) jsem se v den svých narozenin(byly mi dva roky) sám nerozhodl. Rozhodnutí učinili jiní lidé. Rozhodnutí, které mi tolik poznamenalo celý život. V dětském domově jsem strávil šestnáct roků.

1. úryvek z knížky DĚTSKÝ DOMOV-ZÁCHRANA I PROKLETÍ, autor: Svatopluk Votruba

Ozvalo se troubení auta.
Maminka mě vzala za ruku a odvedla dovnitř domku. V kuchyni si sedla na židli, postavila si mě před sebe a vážně řekla: „Pojedeš na výlet.“
Údivem jsem vykulil oči.
„Pojedeš někam, kde se budeš mít líp než tady. Budou tam děti, budeš si s nimi hrát a tak.“
„Budeš mít teplý jídlo…“ tady hlas mamince přeskočil. Pozorně jsem se na ni podíval. Měla v očích slzy.
„A proč pláčete, maminko?“ zeptal jsem se.

Hm, tak to byla asi maminka, která tak rozhodla.(?)
2. úryvek z knížky...

Tlumeně ke mně dolehlo: „To jste mu nadělili k narozeninám pěknej dárek, to vám teda řeknu.“
Komu patří ten hlas?
„Strčíte ho do sběrňáku jako nějakýho parchanta…“
„My jsme ho tam nestrčili, sebrali nám ho,“ ozvalo se tiše.
Ten hlas přece znám, …vlaštovka už celý dům… Vždyť je to maminka. Natáhl jsem před sebe ruku. Vzrušením se mi rozbušilo srdíčko.
„Sebrali vám ho, vždyť jste byli oba dva věčně v prdeli, kluk běhal nahatej po vesnici, a kdyby mu sousedky nedaly najíst…“

Hm, byli to ONI. Ale proč zrovna já? A proč po dvanácti letech i můj bratr? Proč nás ti ONI nenechali doma, u maminky?
Jsem asi šestý v pořadí ze čtrnácti sourozenců, v dětském domově jsme byli pouze dva. Všech dvanáct žije a žilo(někteří už umřeli)bez větších potíží svoje životy. Snadno řeší otázky své existence zcela obvyklé pro standartní jedince standartní společnosti.
Jako dospělý jsem zjistil, že jsem se nenarodil do devastujících podmínek rodiny, týrání, neúnosné zanedbávání, ponižování, navádění k trestné cinnosti apod. Tak proč jsem musel pryč? Proč muselo u mě dojít k tak mnohočetnému narušení osobnosti, proč se ze mě stal deprivant?
/deprivant: psychická deprivace má různý klinický obraz. Záleží na věku a osobnosti dítěte, na jeho psychické odolnosti – resilienci, na délce a závažnosti prožité deprivační situace. Dlouhodobé vystavení dítěte deprivačním situacím mj. často vede v dospělosti k trvalému narušení schopnosti kvalitativně chápat úlohu ve společnosti. Umístění dítěte do např. vhodně vybrané a odborně vedené náhradní rodiny a dodatečné uspokojování psychických potřeb jsou těmi činiteli, které deprivační poškození zmírňují. Velmi často odeznívá úplně, i když ne ve všech oblastech, rozumové, citové, sociální, stejnoměrně./
3. úryvek z knížky...

Rodiče se přece mají mít rádi, mají rádi své děti, pomáhají jim, ochraňují, sourozenci drží při sobě.
V děcáku jsem pod dekou četl spoustu knížek, kde o tom psali lidé, věděl jsem úplně přesně, jak má rodina vypadat.
Podle těchto knížek jsem se do úmoru učil, jak se mám chovat jako správný syn, naučil jsem se nazpaměť spoustu dialogů v situacích, které můžu zažít a prožít se sestrou, nebo s bráškou.
Bráško, můžu ti pomoci? Můžu tě mít rád? Maminko, tatínku, mám vás rád. Strašně rád bych toto říkal v úplném smyslu těchto vět.

Kam až jsem měl "zajít" ve snaze se trochu podobat klukovi, který z děcáku není. Pohrdali námi, vesničani(DD byl na zámku, ve vesnici), kluci, holky. A já tak vzdoroval.
4. úryvek z knížky...

Potuloval jsem se vesnicí, opatrně nahlížel do oken a pozoroval děti, jak si rozbalují dárky.
Bylo legrační hádat, co v nich najdou a jaké budou jejich obličeje.
Strašně rád jsem pozoroval nazdobené stromky.
Sršící prskavky, plamínky svíček.
Odrážely se od baňatých ozdob a zahalovaly stromky do jakési záře.
Hrála vánoční hudba a všechno tak hezky vonělo.
Zapraskala větvička. Otočil jsem se.
Roztřásl jsem se zimou. A také jsem měl strach.
Ruce jsem vrazil do kapes, rychle slezl z kupy dřeva pod oknem a opatrně jsem odcházel od domku.
Tma zhoustla.
V dálce se ozvalo zapísknutí.
Přidal jsem do kroku. Stále jsem se otáčel.
Bylo jasné, že mě někdo sleduje.
Každou chvilku někdo za mnou proběhl světlem.
Rychle jsem utíkal.
"Mám ho," ozvalo se najednou.
Někdo mě srazil k zemi. Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval.
Přede mnou stál Pepan, okolo několik místních kluků, jeho poskoci. Větší průšvih mě snad ani nemohl potkat.
Byl velmi známý svou krutostí a agresivitou. A to nejen mezi námi dětmi. I některý dospělý s ním měl zlé zkušenosti.
"Tak ty si nedáš pokoj šmíráku, co?" zasyčel.
"Pořád budeš vometat kolem našich baráků, co?"
Znervózňovala mě hůl v jeho ruce.
"Vzpomínáš si, co jsem ti říkal posledně? Když tě tu načapám."

Prý jsem byl velmi talentovaný, maloval jsem obrazy, později "exceloval" v oblasti počítačové grafiky, snadno a rychle jsem se učil novým věcem, později jsem učil na střední škole...
5. úryvek z knížky...

„Sváťo, posaď se,“ řekla ředitelka a ukázala na židli před velkým psacím stolem.
„Chodíš do deváté třídy, Sváťo, takže až skončíš základní školu, kam s tebou? Na gymnázium do Vsetína chodit nemůžeš, nemají možnost ubytování, to jsme si už vysvětlili, takže pro tebe do úvahy přichází jedině učební obor s možností bydlení na internátu, tady jsem ti připravila nějaké letáčky z jednoho učiliště v Ostravě. Podívej se na to a po neděli mi řekneš, jak ses rozhodl, ano?“

Když mi bylo 40 roků, oženil jsem se, mám rodinu, dvě děti, dceru(15) a syna(12).
Jen Bůh a já víme, kolik úsilí a trápení, v důsledku zmíněného zásahu do vývoje a průběhu života v dětském věku, stálo a stojí tohoto dosáhnout, udržet a neztratit.
Snad se to dovíte i vy, chystám druhou knížku DĚTSKÝ DOMOV-ZÁCHRANA I PROKLETÍ 2, samozřejmě, pokud zdraví dovolí, která bude o mém životě od 15 roků do současnosti. A bude to velmi neveselé čtení.
Dnes je mi 57 roků, stále a zřetelněji si uvědumuji tu řadu věcí, o které jsem přišel v důsledku ztráty rodiny a věci o které nedobrovolně ochuzuji i vlastní děti.
Hodně mi bylo vštěpeno, hodně jsem se naučil, ale ještě více mi chybí. Především jistota, že správně děti vychovávám, jistota otce, který neví, čemu můžou být děti vystaveny.
Jestli se někdo domnívá(hodně lidí se domnívá), že znalost, zkušenost utrpení života v děcáku v padesátých letech minulého století je "výhoda" při výchově vlastních dětí... není to pravda. Ona zkušenost je velmi svazující, nedovolí přirozený správný výchovný postup.
6. úryvek z knížky...

Místo na půdě stále patřilo k mým oblíbeným, utíkal jsem tam kdykoliv to jen šlo. Hodně jsem tu četl knížky ze školní knihovny. A samozřejmě jsem snil.
Ještě z jednoho důvodu se mi na půdě líbilo. Dírou mezi taškami jsem viděl na dvorek a do oken našeho souseda.
Soused měl tři děti. Když jsem je uviděl poprvé, musel jsem se smát. Byli to samí blonďáčci, odhadoval jsem kluky na tři až sedm let.
Teď už jsem moc času neměl, ale o prázdninách jsem je často pozoroval, jak si s tátou hráli. Jak vždycky pištěli, smáli se, dováděli. Jak byli šťastní, když tatínka povalili na trávník, skákali po něm, tahali jej za nohy.
Jejich opálená tělíčka kmitala po dvorku jako šipky a kolem nich pobíhal malý, černý pejsek s ocáskem nahoru.
Jejich maminka jim vždycky něco přinesla na zub, nebo pití, chvíli si s nimi hrála.
Jak já jim záviděl.
Večer se všichni ztišili a já viděl, jak klukům maminka, nebo někdy tatínek, čte knížku. Asi pohádky, nebo tak něco.
Vždycky je pohladili, dali pusu, zhasli, i ve mně vždycky něco zhaslo. Dlouho jsem zíral na tmavý dvorek.

Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem kluk z děcáku(zvláště v totalitním režimu, kdy nám úřady tento cejch rádi hodně viditelně udělovaly), zcela neumím pochopit proč, ale nyní "na stará kolena" mě toto zmrzačení mé osobnosti hodně bolí.
Jak důležité bylo zjištění, když jsem byl na zkušební době u rodičů ve čtrnácti letech?
7. úryvek z knížky...

Ve sklepě, slabě ozářeném žárovkou u stropu, seděla opravdu máma.
Zády ke mně, na malé trojnožce, kývala se dopředu a dozadu. Naříkala a něco plačtivým hlasem povídala. Ze sudu visela gumová hadička, všude bylo cítit víno.
"Proč ses jen narodil, já jsem to takhle nechtěla."
Opřel jsem se zády o zeď.
"Ani, mám tě rád, říct neumí, chudáček."
"Ty pořád, nech si to, nech si to. Vidíš, jak to dopadlo, hajzle jeden, hlavně že sis užil, co?" z pláče přešla do smíchu.
"Všichni jste stejný, pořádně si za.... vyklepat se, co?" Ve sklepě nikdo jiný nebyl, máma blouznila.
Kdo se neměl narodit?
Usilovně jsem přemýšlel. Najednou jsem si uvědomil…
Sesunul jsem se po zdi dolů.
Já jsem se neměl narodit.
Všechno ve mně, se bránilo tomu uvěřit. Neměl jsem se narodit, jsem nechtěný, jsem navíc, jsem zrůda.
Bez hnutí, jsem civěl do zdi přede mnou.
Najednou se mi vybavil den v dětském domově, kdy za některými dětmi přijeli rodiče.
Ostatní děti měly tváře přitisknuté k mřížím okna a hltaly každičký detail těchto návštěv.
Tehdy jsem, nechtěně a náhodou slyšel starou kuchařku, jak se slzami v očích, při pohledu na děti za mřížemi řekla: "Kdyby se ty děti nenarodily, bylo by jim lépe."
Tu noc jsem už neusnul.

Nepropadl jsem sebelítosti, rád ji nemám, pouze se trápím tím, že díky mému "postižení" trpěli a trpí moje rodina a moji nejbližší.
Píšu knihy, fejetony, pomáhám s disertačkami na téma (ne)rozvoj osobnosti dítěte v deprivačním prostředí, podíl genetické výbavy, podíl prostředí atd.
Snad tím pomáhám zlepšit život v dospělosti nějakému klukovi nebo holce z děcáku.
Rozsah míry postižení osobnosti dítěte umístěného do prostředí bez rodinného zázemí je značně individuální. Já měl pro postižení ty nejlepší předpoklady.
Jsem z děcáku, no a co? Proč to ale teď tolik bolí?