Moje rodina II.

Uběhlo několik dní, máma se ještě nevrátila. Jedli jsme jídlo z družstva. Kamil chodil do práce s tátou, já zůstával doma. Těšil jsem se na to až táta s Kamilem odejdou, doma mi bylo samotnému dobře.

Udělal jsem doma práci, kterou mi táta nařídil. Moc mě to nebavilo, ale těšil jsem se na to až skončím. To bylo volno a nikdo nebyl doma, mohl jsem dělat cokoliv. Vylezl jsem na půdu, natáhl se do slámy a snil, nebo vzpomínal. Kolem mě občas zašustila myška, dole kdákala slípka. "Asi snesla vejce, musím je sebrat, až slezu, kuně to nenechám," pomyslel jsem si.
Kde je asi máma, a proč od nás odešla? Vybavila se mi její tvář toho rána. Co se stalo, že ji otec tak zmlátil. Takhle přece rodina nemá vypadat. Opět mi uniká něco, na co mám právo, tak jsem to cítil. Rodiče se přece mají mít rádi, mají rádi své děti, pomáhají jim, ochraňují, sourozenci drží při sobě.
V děcáku jsem pod dekou četl spoustu knížek, kde o tom psali lidé, věděl jsem úplně přesně, jak má rodina vypadat. Podle těchto knížek jsem se do úmoru učil, jak se mám chovat jako syn, naučil jsem se nazpaměť spoustu dialogů v situacích, které můžu zažít a prožít se sestrou, nebo s bráškou. "Bráško, můžu ti pomoci? Můžu tě mít rád?" Strašně rád bych například toto říkal v úplně plném smyslu těchto vět.
Jenže tady to tak nebylo. Tady to nešlo.
Venku zadupaly holínky, vrzly vrátka, táta s Kamilem se vrátili z práce. Ani jsem si nevšiml, že se venku setmělo.
"Svaťo!" zvolal táta. Rychle jsem pospíchal z půdy dolů.
"Vezmi si z kuchyně kastrol, ve sklepě naber brambory, uděláme si je dneska šťouchané s kyškou." Oškrábal jsem je, táta mi zkontroloval tloušťku slupek(nesměly být příliš tlusté), pustil plynovou bombu, zapálil sporák a dal osolené vařit.
Když máma nebyla doma, táta mě učil vařit. Jak moc se mi v budoucnu tato zkušenost hodila. Dnes to byly brambory, příště houskové knedlíky, knedlíky na páře, omáčky, králík. A že mi to šlo, byl jsem dobrý učedník. Vaření mě bavilo.
Protože byl otec v invalidním důchodu, v JZD si moc peněz nevydělal, žili jsme velmi střídmě. Dá se říci, že jsme byli chudí. Nákupy ve Smíšeném zboží byly přesně vypočítány.
Ten den měl otec dobrou náladu a dovolil mi, abych si z peněz na nákup koupil za dvacet haléřů kačení mýdlo. Měl jsem radost, život byl trochu veselejší. Ne kvůli mýdlu, doufal jsem, že se všechno doma nějak zlepší, že bude lépe.
Dal mi stokorunu, strčil jsem si ji do zadní kapsy trenýrek, seznam věcí k nakoupení, popadl síťovku, nasedl na kolo a jel do vsi. V obchodě paní prodavačka všechny věci narovnala na stůl, na papírku vše spočítala a já měl nákup zaplatit. Sáhl jsem do kapsičky a..., byla prázdná. Protože jsem měl na sobě jen jednu jedinou kapsičku, polil mě studený pot. Já ty peníze ztratil. "Tak Svaťo, kde máš peníze, musím obsloužit...."
Konec věty jsem už neslyšel. Rychle jsem vyběhl z obchodu, sedl na kolo a jel zpátky domů. Pozorně jsem prohlížel každý kousek cesty až k domu, ale peníze jsem nenašel. Mokrý od slz jsem projel cestu jednou, dvakrát, třikrát, nic, peníze byly pryč. Unavený jsem si sedl k vrátkům. "Proboha, on mě zabije." Zacvakaly mi zuby.
Prozradila mě Rena, s kňučením poštěkávala, až otec otevřel vrátka a vyhlédl ven na cestu. "Co tady děláš? A kde máš nákup?" Zeptal se zvýšeným hlasem. Nedostal jsem ze sebe ani slovo. Tu na něj zavolal soused, že jsem v obchodě nechal nákup a že ho má zítra přijít zaplatit, nákup mu podal přes plot. Táta jednou rukou popadl síťovku, druhou mě a šli jsme domů.
V kuchyni se na mě obořil: "kam jsi dal ty peníze?"
"Ztratil," špitl jsem se svěšenou hlavou. Ze zadního pokoje škodolibě přihlížel Kamil.
"Podívej se na mě!" zakřičel a rukou mi zvedl obličej. V očích se mi mihl vzdor. Nic jsem nepostřehl, na moji tvář dopadla ruka. Hlasitě to plesklo, velmi hlasitě. Okamžitě jsem přestal slyšet na jedno ucho.
"Tys to ukradl grázle, nelži," zasyčel. "Kde máš ty peníze?" Rozhodl jsem se, že nic neřeknu, už nikdy nic nikomu neřeknu. Druhá a třetí facka už tolik nebolela, tvář byla jako vata. Duše bolela víc, daleko víc. Jako z velké dálky jsem slyšel hlas Petra jak volá, "Co se to tu děje?" "Ahoj Peťko, brácho..." zamumlal jsem, olízl si krev ze rtů a propadl jsem se do černé tmy.