„Sváťo, chvíli se vybodni na příliš tučný věci, hlavně vepřový a tak, však víš.“
Znělo mi v uších, cestou z pravidelné kontroly u mého internisty, doktora Líhala, uznávaného odborníka na cévní choroby.
Bylo teplé, červencové dopoledne.
„Cholestelor se ti opět zabydlel tam, kde nemá, tak si dávej pozor.“
„Já vím doktore, trochu jsem to s jídlem přehnal. Ale ty zabíjačky prostě nešly odmítnout, a nezlob se na mě, s jabkem a jogurtem, bych tam byl všem pro srandu,“ omlouval jsem se v duchu Líhalovi.
Známe se s doktorem už hodně roků, vlastně od mé první mozkové patálie.
Již dříve jej znala manželka, která v pražské nemocnici, kde doktor pracoval, vykonávala funkci vedoucí chemické laboratoře.
Když mě tehdy propustili z JIPky, poprosila Líhala, aby na mě dohlížel a tak.
Za tu dobu jsme se s doktorem spřátelili, vlastně si to jen myslím, protože si pořád nejsem jist, zda je možné přátelství mezi doktorem a pacientem.
Doktor si mě kvůli tomu často dobírá:
„Sváťo, víš kdy poznáš, že nejsme přátelé? Až ti nevezmu o půlnoci telefon.“
Něco na tom asi je.
Ale toto nemám v úmyslu dnes probírat.
Do nemocnice a zpět, jezdím často hromadnou dopravou.
Znáte to, dopoledne auty přecpané ulice, není kde zaparkovat a tak.
Šel jsem po ulici, která vede od nemocnice stále z kopce, na Malou Stranu, k zastávce tramvaje.
Teď mi ani nepřišlo, jak jsem měl špatnou náladu, když jsem šel opačným směrem. Mí nejbližší vědí, jaké utrpení je pro mě chůze do kopce.
Minul jsem tabuli, kde stálo, že Petřín bude zavřený ještě dva měsíce. Kvůli rekonstrukci.
„Za tu dobu, co rozhlednu opravují, by stála Eiffelovka,“ odtušil jsem v duchu.
Protože dopoledne už pokročilo, kličkoval jsem na chodníku mezi procházejícími lidmi a stolky, kde seděli cizinci s fotoaparáty na krku a mžourali do slunce.
Blahosklonně se usmívali na kolemjdoucí a občas houkli do přítmí kavárniček své převážné:
„Bitte…“
Na stolkách před nimi ležely mobily a sluneční brýle.
„Proč si ty brýle nenasadí?“ pomyslel jsem si.
Na tramvaj jsem dlouho nečekal. Ale co jsem nečekal bylo to, jak byla přeplněná.
Vtěsnal jsem se mezi teplými a sem tam i vonícími těly hlouběji do vozu.
Spolu s dalšími natěsnanými lidmi jsem zdvihl ruku k hornímu držadlu.
Zavadil jsem pohledem o podpažní mokré koláče svých spolucestujících.
Svět se zatočil a ranní rohlíky v žaludku silně zaprotestovaly.
„Nejsem cimprlich, ale toto je ale síla,“ pomyslel jsem si chabě a nenápadně si ucpal noc kapesníkem.
„Řada z nich by zasloužila osobní seznámení s panem Deodorantem,“ pomyslel jsem si.
Pocítil jsem neurčitou slabost.
Marně jsem hledal volné sedadlo.
Až najednou, spíše jsem vycítil, než uviděl pohyb, naznačující zvednutí ze sedadla, mladé slečny.
Okamžitě jsem vyrazil a s úlevou dopadl na sedadlo.
Za mnou se ozvalo rozhořčené zasyknutí.
Raději jsem se neotočil.
Ještě kontrolní pohled na dokořán otevřená okna v okolí sedadla. Správně, všemi proudil tolik blahodárný čerstvý vzduch.
Se svištivým rachotem jsme minuli Komerční banku, smíchovské tržiště, druhé tržiště a…, hlášení řidiče oznámilo blížící se zastávku Anděl.
Najednou se mi před očima mihla nějaká průkazka.
Současně s průkazkou se mi do boku zaryla tvrdá nákupní taška.
Vzhlédl jsem.
Nade mnou se tyčila hora ženského cosi, uprostřed spoceného obličeje skoro neviditelná čárka pevně semknutých rtů, daleko od sebe posazené pichlavé oči a obrovský zarudlý nos.
Můj úlek završil pohled na čistě fialové vlasy na hlavě.
Znovu se mihla před mým obličejem průkazka.
„To není občanka,“ ozval se nade mnou kupodivu mladistvý hlas.
„Je to ZTP mladý pane, víte?“ hlasitě zašeptala majitelka průkazky.
Z neznámého důvodu a zcela mimovolně jsem si vzpomněl na situace, kdy jsem okamžitě pouštěl starší a nemocné lidi na sedadlo v tramvajích, autobusech, metru. A nikdy mi to nepřišlo zvláštní, tak, abych se musel opájet vlastní dobrotou a láskou k bližnímu, bral jsem to jako naprosto přirozenou věc, nedílnou součást jízdy po Praze městskou dopravou.
Něco se ve mně vzepřelo.
Podíval jsem se z okna a mlčel jsem.
„Haló, pane, je vaší povinností pustit na své místo cestujícího s průkazem zdravotně postiženého,“ hlasitě zvolala žena s fialovými vlasy nade mnou.
„Zvlášť, když je plně invalidní důchodce,“ dodala a rozhlédla se po lidech.
„Ikdyž mu není dvakrát dobře a nikdo ho o to slušně nepožádá?“ odsekl jsem jí s narůstajícím vztekem.
„Jak to, lidi, slyšeli jste to? Vždyť jsem vás dvakrát o uvolnění sedadla žádala, že jó?“ obrátila se k pánovi se zlatými brejlemi na nose.
Ten se rychle sklonil a něco usilovně ťukal na mobilu.
„Žádala, houby žádala, jen nějakým kusem něčeho jste mi mávala před obličejem,“ řekl jsem polohlasně, spíše jen pro sebe.
„Jsem zvědavá, až budete starej a nemocnej, co na to budete říkat vy, až vás nikdo nepustí sednout,“ pokračovala hlasitě fialka.
„Hele, čoveče, ji pusť sednout, když je tento, důchodkyně,“ ozval se muž s vzezřením řeznického tovaryše.
„Jasně, pusťte ji,“ ozvalo se z několika stran.
Pomalu jsem vstal ze sedadla a rozhodoval se v duchu, jestli mám vytáhnout papír o poskytnutí okamžité pomoci mé osobě v případě nevolnosti, zhoršení zdravotního stavu v důsledku diagnozy apod., nebo nevytáhnout papír.
Papír jsem nakonec nevytáhl.
Tento „boj“ bych stejně nevyhrál. Vždyť nejsem oficiálním držitelem mocného průkazu.
Jsem pouze nemocný. Doposud mě nenapadlo o tuto pomůcku pražské MHD, někde žádat.
Nepotřeboval jsem ji.
Fialová žena se pohodlně usadila na sedadlo a několikrát po mě hodila pohledem vítězné slávy a zadostiučinění ze zastání slabého invalidního důchodce svými spoluobčany.
Zamyšleně jsem vystoupil z tramvaje. O několik zastávek dříve.
Provázelo mě několik odsuzujících pohledů.
V okně míjející tramvaje, jsem zahlédl mávající ruku fialové ženy.
Kde se vlastně o tu průkazku žádá?
