Demagog Huml

O tom, jak nás životní a profesní zkušenosti a postoje zcitlivují a předpřipravují k zaujímání jednostranných postojů a chybných závěrů

Putinův sovětský člověk

Pan Stanislav Huml, nyní politik z ČSSD, dříve z KSČ a Věcí veřejných, bývalý člen SNB, napsal  článek, nadepsaný „Neřešme situaci v Kyjevě, s Krymem nemá nic společného“.

Podle čtenářského ohlasu se pan poslanec Huml strefil do vkusu běžného konzumenta - svého cílového elektorátu - a zaujal též iDNESové sběratele kuriozit z rubriky „Zaujalo nás“.

Humlův textík zaujal i mě – svou jednostranností a demagogickým vyzněním. Přitom úvodní ochutnávka nebyla špatná …

Ale proč má pan Huml na ukrajinskou revoluci názor právě takový je jasné. Těžko můžeme chtít „objektivitu“ po někom, kdo většinu svého života strávil v zelené uniformě s červenými výložkami, placaté čepici a navštěvoval ty nesmírně nudné schůze o správném používání mávátek.

Pan Huml ví, že „pořadek musi byt, kurňa, protože tak je to spravne“!  Pan Huml se za svou profesní dráhu setkal s celou řadou lumpů, a tak od lidí čeká především lumpárny.

A pan Huml se též naučil milovat Sovětský svaz, náš vzor, jakož i krasnoarmejce, co nám podvakráte“ tak hezky zahráli, až se lidi sbíhali, tancovali, tancovali, zpívali“ – jak praví dobová píseň.

Pan Huml se projevil jako demagog – čili jako lidový vůdce. Takový je původní význam slova onoho (démos = lid,  ágogos = vůdce).  Pan Huml jde s lidem. Je to náš soudruh. Je to náš bratr. Je to náš lídr, souzi.

Je to člověk, který má pro své přátele v uniformě pochopení. Jakož i pro uniformovanost a uniformitu. Třeba názorovou.

Demokracie je pro něj chaotický podnik. Moc se v ní žvaní a ztrácí se přehled. Moc se v ní demonstruje a málo se dělá. Pro lidi. Pan Huml vyžaduje poslušnost.  Vynucuje si řád. Do řady! Vyrovnat!

Pan Huml píše, že zpočátku s Majdanem sympatizoval. Když byl ve fázi lidových manifestací. Jeho sympatie se vytratily, když přešel do násilností. A popisuje utrpení policistů z bicích komand Berkut. Jejich vyražená oka a popáleniny.

Popisuje jejich nedostatečné vybavení a nadměrnou shovívavost vůči krutým a bestiálním „práčatům“ a vrhačům „molotovů“. A pana Janukovyče ukazuje jako muže kompromisu a legitimního prezidenta, který přece nakonec projevil svou vstřícnost, a požadavkům opozice vyhověl.

A střelba do demonstrantů prý byla nepochybně dílem nacistů z „Pravého sektoru“.

Potřeba jistoty a rovnováhy

Proč má pan Huml názory právě takové jsem už naznačil. Esenciální potřebou každého člověka je, být „v pohodě“ – čímž se rozumí především rovnováha psychická. Život náš, jakož i život jako takový, se řídí principem rovnováhy.

Udržováním homeostázy, či lépe řečeno – homeodynamiky, jelikož jde o neustále probíhající procesy, nikoli o něco statického.

Ta homeodynamika se netýká jen procesů vnitřních, tělesných, ale potřebujeme dát do kupy i prostředí vnější – sociální.

Ten řád a uspořádanost skutečně potřebujeme, protože chaos v nás vyvolává úzkost a s pocitem úzkosti se nedá dobře žít. Jako je pro život nezbytný řád vnitřní, tak to samé platí pro řád vnější, který je naším dílem.

Revoluce je nepochybně porušením vnějšího řádu. Proto může v „lidech řádu a pořádku“ vyvolávat úzkost. Problém je ale v tom, že představiteli řádu starého bývají pěkní neřádi!

A k jejich odstranění je někdy třeba revoluce, protože běžnou volební evolucí banditský klan, jaký vytvořil pan Janukovyč, prostě není možné sesadit. Janukovyčova „Rodina“ ovládala všechny státní složky – moc zákonodárnou, výkonnou i soudní.

Masaryk o revoluci

Panu Humlovi bych citoval našeho nejvýznamnějšího klasika sféry politické, profesora Masaryka:

„(…) Pro každého myslícího člověka jest právo na revoluci nesporným. Každý myslící člověk má právo se bránit, a tím už jsem řekl: jakou revoluci. Smrt za smrt, řekl ruský revolucionář Stepňak.

Ale to je mi málo, jen obrana fyzická. Každý má povinnost se bránit mravně, tj. ničit absolutismus duchovní. Mně je mozková, filosofická revoluce nezbytnou podmínkou moderní demokracie. …

Mnozí říkají, revoluce se již přežila, místo revoluce se prohlašuje evoluce. … Víra v pokrok také znamená, že dnešek je lepší než včerejšek, že stav společnosti není zoufale špatný, evolucionista je optimista, věří, že zítřek bude lepší dneška.

Přesto správné pozorování nás učí, že v oboru duchovní krize a revoluce jsou, prostě jsou, a tudíž také politické revoluce nejsou evolucí vyloučeny ( ...)“ (2011, str. 206-207)

Je tedy poněkud paradoxní, že vyznavač řádu a pořádku, pan Huml, má tolik pochopení pro člověka, proti němuž je chicagský Caponovic Al pouhým břídilem. A má tolik pochopení i pro jeho „ochranku“, jen proto, že byla uniformovaná - tedy jeho srdci blízká. A nemá pochopení pro revoluci a revolucionáře.

Nyní si rozebermež Humlovy omyly:

1 „… Prezident i poslanci byli zvoleni demokraticky o tom nebyl spor. Pokud by šlo o svržení režimu, pak jde o cestu od demokracie kam? …“

Pan Huml asi o poměrech na Ukrajině mnoho neví. Pro ilustraci uvedu citaci rozhovoru s ukrajinskou poslankyní Innou Bohoslovskou, která poměry v Janukovyčově  Straně regionů velmi dobře zná. Byla totiž jejich političkou. Dne 31. 1. 2014 Bohoslovská řekla:

„(…) pan Kljujev společně se svými  polit-technology rozpracoval speciální systém, který se jmenuje „agitátorská pyramida“, existuje po celé Ukrajině a funguje až doposud. Spočívá v tom, že lidé každý měsíc dostávají od těch, kteří okradli celý národ, peníze za agitování ve jménu daného „dobroděje“.

… sestavovali smlouvy a výplatní seznamy … bez smluv nikdo od Strany regionů peníze nedostane. Teď už jsme ve fázi, že na peníze, které SR vyplácí poslancům za to, že zůstávají ve frakci, se stojí ve frontě a podepisuje se Čestné pohlášení. … Strana se podobá jakési polokriminální bandě spiklenců.

Pokud byl klid, nezabíjeli se lidi, a nestály tisíce v protestních demonstracích, tak jim to procházelo. Ale v této situaci už to není možné. Protože pnutí ve společnosti je velmi vysoké. Myslím si, že zastrašit tyto lidi natolik, aby se stali otroky této kriminální struktury, dnes prakticky není možné. …

korupce stále pokračuje – samotné Regiony si stěžují, že je všude, na každém kroku. Ti co brali, stále berou. Všichni ti exekutoři, stavitelé, dohližitelské orgány, co sály krev lidem kde se dalo. – „Rodina“ považovala veškeré obyvatele Ukrajiny za své vlastnictví, které jim má produkovat zisk. …

Ve skupině Renata Achmetova je 40 lidí. Ve jménu této skupiny vyhlásil pan Voropajev v úterý 28. ta první drakonická opatření – měl být rozehrán apokalyptický scénář s krví v zasedacím sále Parlamentu, s masovým zatýkáním, atd.

Kdyby se o tom ostatní poslanci nedozvěděli, byl by realizován. Bez hlasování v Parlamentu. „Rodina“ je Kljujevova skupina která většinově není složena z jeho klientů, ale přátel či sympatizantů.  (…)“

Z výše uvedeného je snad jasné, že systém, který panoval na Ukrajině, demokracií nazvat nelze.  Šlo o systém klanově-oligarchický, kde si nejbohatší lidé mohli nakoupit zákonodárce, kteří  schvalovali pravidla pro ně výhodná – viz termín tuškové.

2 „… jsem viděl hořící policisty, které prezident postavil do kordonu bez zbraní a některé i bez štítu, na které partičky demonstrantů se zakrytými tvářemi házeli molotovy koktejly ...“

Pan Huml se v této souvislosti vůbec nezmínil o existenci tzv. titušků. Jsou to/byli to placení mladíci, povětšinou z kriminálního prostředí, nebo lidé bez zaměstnání, kteří nepokrytě spolupracovali s policií a dělali za ně „špinavou práci“ – tedy zákroky, které zákon policistům neumožňuje.

Bili, mrzačili a unášeli aktivisty Majdanu. V pouličních bitvách je docela obtížné rozlišit titušky od ne-titušků. Tyto kriminálníky lidé pojmenovali po mediálně známém násilníkovi, Vadimovi Tituškovi, který se v televizi přiznal, že patří k bicí skupině, kterou si Strana regionů najala, aby zastrašovali novináře a politické soupeře.   

Bohoslovská o titušcích:

„(…) Ty násilnosti, které se děly v době teroru v Kyjevě, nesou charakteristický rukopis charkovských banditů – odřezávání uší a částí hyždí – což znamená, že informace které dostáváme od některých lidí jsou pravdivé.

Že se Kernes s Dobkinem (pozn.: gubernátor Charkovské oblasti a primátor Charkova) skutečně jeví jako hlavní dodavatelé Dvora Jeho Veličenstva (pozn.: Janukovyče) co se týče kriminálních veličin a kriminální spodiny, která je využívána na provádění té nejšpinavější práce v boji s aktivisty Majdanu.  

 Tam v Charkově je nějak víc takových lidí?  Ano. Jsou tam sportovní a bojové kluby jménem „Oplot“, kde se provozuje boj v klecích, bez pravidel.

Trénují se tam lidé, platí se tam za přinesenou oběť, atd. Všechno je to velmi znepokojivé. A kromě toho se v poslední době dávají dohromady s dagestánskými kluby, s čečenskými organizacemi, (… )“

Pan Huml viděl hořící policisty, já jsem viděl i hořící obránce barikád, viděl jsem, že „molotovy“ hází i berkutovci, viděl jsem, že majdanovci proti milici střílejí zábavnou pyrotechnikou, a oslepují je zelenými lasery, co se používají na diskotékách, zatímco berkutovci na ně ze střech házeli ranivé kuličkové granáty a stříleli na ně gumovými projektily.

Někteří  policisté proti lidem použili i průbojné projektily mosazné s tvrdokovovým jádrem, které se používají na zastavování automobilů (podobají se jednotné střele do brokovnic). Důkazy jsou zde.

Na  ostrou střelbu z policejních brokovnic, na házení granátů a ostřelování kovovými kuličkami z praků titušků je „molotovův koktejl“ možnou adekvátní odpovědí. „Molotovy“ sloužily na zapalování bariér z pneumatik k vytvoření nepřekročitelné ohňové  clony.

3 „… přišly videa s davem, který řetězem švihal přední řady Berkutu, píchal do nich klacky a najížděl v plné rychlosti nákladními auty. To byly situace, kdy podle pravidel všech zemí bylo možné proti útočníkům použít zbraň …“

Nevím, kde pan Huml viděl, že by majdanovci najížděli do berkutovců nákladními auty. Viděl jsem jen jeden podobný incident, a nešlo o auto, ale o buldozer. Sloužil spíš jako bariéra, nikoli jako zbraň. Co se týče pravidel, jedním z nejdůležitějších je to, které dozajista zná i právník Huml – zákon o nutné obraně – odpověď musí být přiměřená hrozícímu nebezpečí.

Dále by mělo platit, že vinu za všechny dopady svého jednání nese především agresor, nikoli člověk napadený, který se musí bránit s takovou razancí, aby agresi útočníka zastavil.

Policisté byli vybaveni všemožnými chrániči, přilbami a zvláště k tomu účelu určenými plechovými štíty, obušky a ručnicemi, obránci Majdanu se chránili prostředky improvizovanými.     

A co se týče „pravidel“, kterými se řídí ukrajinská milice … doporučuji panu Humlovi, aby se seznámil s „vyšetřováním“ jedné automobilové nehody a jednoho brutálního znásilnění.

4 „… legitimní vláda UA nutila Berkut stále s holýma rukama vlastními těly bránit Parlament …“

Za legitimní vládu nelze považovat tu, která použije sílu proti lidem, které ji zvolili a které okradla. Zdá se, že pan Huml je tak trochu romantik s básnickým nadáním.

Možná by měl pan Huml zhlédnout dokumentární film o oné „legitimní vládě“. Jmenuje se „Kriminální okupace“.

5 „… Svědectví velitele Berkut z jedné oblasti, který prohlásil, že během odpoledne přišel o 10 lidí, když do nich začal někdo střílet zapadlo …“

Škoda, že pan Huml neuvádí, kde se to stalo, kdo to svědectví podal a kdy to bylo. Jestli se to stalo v den, kdy odstřelovači speciálními dalekonosnými vojenskými puškami ráže .50 a .308 zabíjeli lidi na Instytutské ulici, a černě oděné komando se žlutými rozlišovacími páskami na rukávech, střílelo kluky, chránící se dřevěnými štíty a vyzbrojené obušky, ostrými z kalašnikovů – pak je střelba proti těmto profesionálním zabijákům adekvátní odpovědí. 

Co se týče ztrát – na jednoho zabitého policistu připadá 12 mrtvých aktivistů Majdanu. Zbitých a vážně zraněných demonstrantů jsou stovky. Mnozí jsou doposud nezvěstní, což svědčí o tom, že celková bilance obětí silových struktur Janukovyčova režimu bude ještě tragičtější.

Co řekl o účasti „Pravého sektoru“ na Majdanu v rozhovoru jeden z lídrů, Andrej Tarasenko:

„(…)  Přizná se "PS", že v posledních dnech konfrontace s milicí používal proti nim i střelné zbraně? My jsme nestříleli nikdy a nikde. Ani na Majdanu, ani mimo něj.

A zbraně jste měli? Až ke konci, když byla revoluce vyloženě ve fázi bojů. Obrátili jsme se na lidi, kteří jsou vlastníky licencovaných zbraní. Mysleli jsme na to, že může dojít k masovým vraždám střelbou do našich lidí, ty zbraně jim měly sloužit k osobní sebeobraně. …

Říká se, že mezi padlými v "Nebeské setnině“ není nikdo, kdo by náležel k „Pravému sektoru“. Je to pravda, nebo ne?  To není pravda. Přišli jsme o kluky, ale nebylo jich tolik z jednoho prostého důvodu: připravovali jsme se, akce jsme plánovali, říkali jsme si, kdy je třeba něco podniknout, a kdy ne, kdy se plížit a kdy se stahovat. 

Naši kluci v jednotkách se řídili příkazy velitelů a starali se o raněné.  Mnoho lidí zemřelo, protože se chaoticky vrhali kupředu zrovna ve chvíli, když na ně začali střílet. Ty akce byly nekoordinované. V nich jsme nebyli. Ještě před pokusem o násilné rozehnání 18. února naše jednotky působily hlavně v ulici Hruševského ve vládní čtvrti.

Tam byli naši poraženi, a tak se přesunuli na barikádu u Evropského náměstí, a tu drželi.  Spálili tam jedno BTR a už neustoupili ani o krok. Na Instytutské byli lidé, kteří reagovali instinktivně a neorganizovaně. Když poliši prorazili obranu a dostali se do našeho týlu, museli jsme se z barikády stáhnout.

Na Instytutské ulici 21. února lidé prostě šli vstříc odstřelovačům, kryti dřevěnými štíty, a zemřeli ...U nás tomu tak nebylo. Naši lidé plnili rozkazy. A nehrnuli se kupředu s jedinou myšlenkou: „Vše je v pohodě, tak běž!“ To je důvod, proč máme tak málo obětí. 

Ale jeden z prvních padlých - Bělorus Michail Žižněvský – byl náš. Nebo v Charkově, při útoku na radnici, když dav mlátil majdanovce, zabili dva z našich (události z 1. března). Prostě  - my se na něčem takovém nesnažíme zviditelnit, a nechováme se, jako někteří, co se slzami v očích křičí, kolik je kde pobitých. To není o PR - to prostě není normální – na něčem takovém se zviditelňovat. (…)“

6 „ … Celý jeden oddíl byl donucen na podiu ve Lvově pokleknout a omluvit se, že bránili pořádek v zemi ...“

Nevím, do jaké míry berkutovce ve Lvově někdo nutil, a do jaké míry to byla záležitost jejich svědomí. Sám jsem tuto scénu viděl.  A připomněla mi Letnou roku 1989, kde se jeden z policistů, co zasahovali proti studentům na Národní třídě, za sebe a své kolegy lidem omlouval.

Pravda – „pendrekoví kluci z Národní nikoho nezabili – podle toho také dav jejich omluvu přijal - s nadšením. Možná, že v jiném případě by před plným náměstím poklekli i čeští bijci. A bylo by jim odpuštěno tak, jako ve Lvově.

Mnohem strašnější byla pro mě scéna,  kde rozvášněná tisícihlavá chátra v Charkově, vesměs ruští „turisté“, dovezení do tohoto 1,5-ti miliónového ukrajinského města autobusy z Rostova na Donu a Belgorodu, bila a ponižovala charkovské majdanovce, co si dovolili na radnici města, ovládaného prokremelským Kernesem a Dobkinem, vyvěsit ukrajinskou vlajku, místo vlajky Ruské federace.

Celá scéna je zde. Desítky lidí proruští násilníci zbili, zkopali, poplivali, nadávali jim do fašistů a banderovců, a nutili je plazit se po kolenou. Dva rovnou zabili. Zločin dosud nikdo nevyšetřil, a proti zločincům nikdo nezasáhl. Proruský dav organizoval Kernes – člověk se zločineckou minulostí, podnikatel a politik.      

7 „… Policista s vypíchutýma očima, s uříznutou hlavou. …“

Toho policistu  vyraženým okem jsem viděl, a je to strašné. Také jsem viděl stejně postižené lidi druhé strany. A co se týče té uříznuté hlavy ...

Z tohoto záběru je patrné, že nešlo o policistu. S velkou pravděpodobností jde o obránce Majdanu z Pravého sektoru. PS přišel během bojů o 18 lidí. Padesát dalších je nezvěstných.

Kozák Gavriljuk (to je ten člověk, co stál nahý na mrazu a berkutovci ho pohlavkovali) řekl, že jeho kamarád byl svědkem, jak policií chránění tituškové dva jeho spolubojovníky sťali, a dva za živa skalpovali.

Na fotografii je vidět, že mrtvé bezhlavé tělo odnášejí policisté s hasičem a civilem. Zřejmě při ústupu likvidovali  stopy zločinu. Na snímku vidíte, že ten bezhlavý muž nemá policejní uniformu, ale zelenou blůzu a modré rifle.

8 „… Velmi mne mrzí, že jsme nebyli schopni pomoct i těžce zraněným popáleným policistům. …Zkratkovitě lze říci, že jsme poskytli pomoc těm s popálenými rukami, ale ne těm s popáleným obličejem. …“

Pan Huml si zřejmě neuvědomuje, že v 46-miliónové Ukrajině pravděpodobně též existují centra popáleninové medicíny. A že aktivisté Majdanu se do oficiálních nemocnic báli, protože se vyskytly případy, že zranění lidé byli z nemocnic unášeni.

Toto nebezpečí příslušníkům silových struktur Janukovyčova režimu rozhodně nehrozilo, a dostávalo se jim přednostního ošetření a péče v místních zdravotnických zařízeních. Strana regionů měla a má své lidi všude – i mezi prominentními lékaři. Vždyť tato státostrana měla 1,5 miliónu členů.

Proto je logické, že naše vláda myslela se svou lékařskou pomocí především na lidi, kterým se z nejrůznějších příčin adekvátní péče nedostalo. Pan ministr zahraničí Zaorálek se zachoval příkladně. Snad se v ČSSD najde více takových.

9 „… Zlom nastal 22.2. kdy se objevila informace, že prezident podepsal smlouvu s opozicí za účasti diplomatů EU a Ruska a v podstatě se vzdal moci. Majdan ji nepřijal a začala střelba ...“

To je ničím neoprávněná a neodůvodněná myšlenková konstrukce. Je jasné, že si lidé nedokázali po všech těch kriminálních skutcích Janukovyčovy kliky, a Janukovyče samotného, představit, že by měli dále snášet jeho vládu, nebo jen jeho prostou existenci.

Nezapomínejme, že v té době měl prezident se svou administrativou „na kontě“ tisíc zbitých, stovky zraněných a několik mrtvých lidí z opozice.

Iniciátorem bojů na barikádách byl zákon proruského poslance Strany regionů Kolesničenka ze 16. ledna. Šlo o soubor represivních opatření na úrovni stanného práva. Díky tomu se opět vrátily do ulic a na náměstí  desetitisíce lidí, které pak státem placení pochopové brutálně rozháněli.

10 „… Připomeňte si odposlechnuté telefony mezi diplomaty. Přiznání administrativy USA, kolik peněz do projektu vrazila…“

Pan Huml argumentuje materiálem ruských tajných služeb a jejich vykonstruovaným obviněním o spiknutí Západu. Přitom věc byla uspokojivě a věrohodně vysvětlena. Peníze, o kterých se mluvilo, a které prý administrativa USA do „projektu“, čímž zřejmě pan Huml myslí Euromajdan, vrazila, byly americké investice na Ukrajinu za cca 10 let, nikoli peníze „na revoluci“.

Sama odposlechnutá Nulandová řekla, že povídačky o Amerikou financovaném státním převratu patří do žánru sci-fi. (zde) Ani tato Humlova věta tedy není pravdivá.

11 „… a poměrně silné podezření, že se střílelo z budovy, kam má přístup pouze Pravý blok.  … EU dnes tlačí na novou administrativu, že chce vyšetřit všechny násilné akty. Hlavní podezřelý však velí tajné službě ...“

Existují důkazy, že střelba do civilních aktivistů byla vedena hlavně z kanceláře vládní budovy, z banky, a z hotelu „Ukrajina“. Tedy ze třech míst, nikoli z jediné budovy. Co má „Pravý sektor“ společného s hlídanou bankou, co měl společného s vládou, a jak nepozorovaně proniknul  do kamerami a ochrankou střeženého hotelu?

Existuje řada záběrů, které naznačují, co to bylo za odstřelovače – byli vybaveni  odstřelovačkami, které používá armáda – specnaz. Několik lidí mělo v těle strašnou díru po střele ráže .50. Jak by se k těmto zbraním dostali lidé z „Pravého sektoru“ , a kdo by je v přesné střelbě na velkou vzdálenost vycvičil? Afghánští veteráni? A proč by stříleli do vlastních? K eskalaci konfliktu?

Jestli je někdo schopen tak zrůdného kalkulu – jsou to především realizátoři politiky Kremlu, kteří podobně zasahovali v Čečně či v Gruzii.  Vzpomeňme, jak zatočili s Litviněnkem, když údajné akce čečenských teroristů – např.  výbuch v Rjazani – připsal ruským speciálním službám - FSB. 

Generální prokurátor Ukrajiny Machnický ke střelbě z 20. února: „… odstřelovači stříleli z budovy Národní banky. Vrahové také pravděpodobně byli na střeše hotelu „Ukrajina“ a na střeše „Domu  s chimérami“, patřícího prezidentově administrativě.(zde)

12 „… Neumím si představit podporovat vládu, kde sedí neonacisté. A oni tam sedí. Množství důkazů o nacionalistických a k jiným národům nenávistných postojů u stran Pravý sektor a Svoboda je tak velké množství, že nemám pochybnost.  …“

Jak pan Huml přišel na to, že jsou lidé z „Pravého sektoru“ či „Strany ukrajinského sjednocení Svoboda neonacisté“? Proč nemá pochybnosti? Jen proto, že to říkal Hlas Ruska, Russia Today, Rossia-1, Rossia-24, či dokonce sám Vladimír Vladimírovič Putler?

Jestli pan Huml pátrá po skutečných fašistech, najde jich mezi putinovci mnoho. Např. mu doporučuji, aby se seznámil s osobním příběhem a životním dílem pana Dugina, vynálezce Euroasijského svazu a euroasijství, a pozoruhodné ideologie, jež tento profesor Lomonosovovy univerzity nazval: krvavý fašismus.

Také není náhodou, že mezi fanoušky soudruha cara Putina najdeme celou řadu těch, co obdivují sílu, nadvládu, dominanci, pořadový krok a řadu dalších atributů, spojovaných s totalitními ideologiemi – fašismem, nacismem a bolševismem.

Pan Putin je tím kýženým vůdcem novodobě se formující černorudohnědé koalice. Tím tmelem, co vyplňuje nejednu prázdnou a poslušnou hlavu.

Ukrajinský nacionalismus není totéž, co nacismus. V OUN-UPA byli i Židé, což např. bylo v polské  Armadě Krajowej něco nemyslitelného. Je pravda, že se Pravý sektor hlásí k Banderovi - a je to docela nešťastné. I když je jasné, proč se k němu hlásí.

PS se k OUN-UPA hlásí jako k partyzánům, kteří řadu let úspěšně bojovali proti německým nacistům a sovětským bolševikům. A bojovali za samostatnou Ukrajinu. PS se už ale nehlásí ke zločinům, kterých se OUN-UPA za 2. sv. války prokazatelně dopustila.

Od násilí na civilním obyvatelstvu se ukrajinští nacionalisté ostře distancují, a vyzdvihují vojenské úspěchy, kterých „banderovci“ v bojích s komunistickými zločinci dosáhli. Připomínám, že „akce kulak“ a následný hladomor stál životy nejméně 3,5 miliónu Ukrajinců! Některé prameny uvádí až 10 miliónů obětí stalinských represí na Ukrajině. Hovoří se o genocidě.

Proto je celkem pochopitelné, že část Ukrajinců má problém uctívat všudypřítomné sochy Stalinova vzoru Lenina, a nazývat 2. sv. válku přídomkem „Velká vlastenecká“. A vnímají ji jako velkou tragédii a vítězství velmi bolestné.  

Možná by si pan Huml měl přečíst rozhovory s hlavami Pravého sektoru (zde), které Putinovi cenzoři „z dobrých důvodů“ považují za nevhodné ke čtení. Lidé by se totiž mohli dovědět, že je tato organizace marginální, a že jí přes všechna očekávání vedou lidské bytosti, nikoli krvežíznivé bestie, jak se o nich kremelská propaganda vyjadřuje.

A že v Pravém sektoru i ve Svobodě nejsou ani antisemité, ani rasisté – nebo, lépe řečeno, antisemitismus a rasismus není jejich programem. Kdyby to v programu měli, mohla by být tato uskupení označena za neonacistická. Jinak ovšem nikoli.

Pravý sektor donedávna nebyl ani politickou stranou – spíše vlasteneckým zájmovým sdružením milovníků vojenské historie s branně-sportovním programem .

Kdo má tedy o názory vůdců Pravého sektoru Jaroše a Tarasenka zájem, může si přečíst přepis rozhovorů s oběma „banderovci“ v mém článku „Nepříjemná pravda“. 

Dozví se z nich, že Pravý sektor žádnou „nenávist k jiným národům“ nechová, jen mají výhrady vůči politice současného Kremlu, kterému pan Huml svými výroky tak snaživě – možná však v dobré víře – posluhuje.

Státní tajemnice USA Wendy Shermanová po své inspekci na Ukrajině konstatovala, že k nárůstu projevů rasismu či antisemitismu v zemi nedochází, což potvrdil i hlavní rabín Ukrajiny Jákov Dov Bleich (zde).

A „obvinil Rusko, že k ospravedlnění invaze na Ukrajinu inscenuje na Krymu antisemitské provokace. Chování Ruska přirovnal k chování nacistického Německa před vojenským obsazením Rakouska v roce 1938.“ (zde)

Zajímavým folklórem je, že slovo Žid je v ruskojazyčném prostoru považováno za hanlivé. Za korektní se považuje termín Hebrejec. Žid se tak v ruštině rovná českému termínu „židák“. V ukrajinštině je to ale jinak. Tak, jako Ukrajinci mají „pány“, jako my, a nikoli „gaspadá“, jako Rusové, tak mají i našeho Žida.

Možná by se tedy naši židovští spoluobčané měli přejmenovat na Hebrejce, aby je, i nás, Putler náhodou neobvinil z antisemitismu, a neposlal nám sem svá antisemitská vojska.

13 „… Porušena byla Ústava UA, Parlament ztratil legitimitu …“

O předrevolučním porušování Ústavy UA, legitimitě, jakož i o rozdílech mezi Janukovyčem a Tymošenkovou nechme promluvit kompetentní osobu, Innu Bohoslovskou:

„(… )Tymošenková a Janukovyč jsou absolutně stejné osobnosti. Jeden i druhý mají kriminální minulost, jeden i druhý pochází z prostředí kriminálního byznysu, jeden i druhý jsou charizmatici, a jeden i druhý chtějí od života jen jediné: více a více peněz a absolutní moc.

Rozdíl je v tom, že Tymošenková jde k tomuto cíli přes srdce lidí, a Janukovyč skrze jejich žaludky. Žádný jiný rozdíl mezi nimi není.

Důkazem je to, že navzdory Ústavě provedli v roce 2010 útok na stát, který se podobal tzv. nepřátelskému převzetí v byznysu. To byl scénář sestavený Medvedčukem a Portnovem pro Tymošenkovou, kdyby se dostala k moci. (pozn.: Medvedčuk je oligarcha, organizátor prokremelské strany Ukrajinská volba, a přítel pana Putina. Zřejmě je to on, kdo financoval pověstné „titušky“)

Přitom Portnov se později objevil v Janukovyčově administrativě. A zde mohl svůj plán, porušující ústavní zákony z roku 2006, realizovat. Vybírat si mezi dvěma stejnými tyrany, to je absurdní! …

Poslední rok už to ale byla noční můra. Korupce se stala součástí životního stylu, stejně jako chrapounství, které reprezentuje „Skupina mladíků“ (orig.: Mladá garda, kamarádi synů Viktora Janukovyče) … a najednou si všichni říkali: „Bože, co se to děje?“ – Dřív sice byla korupce, ale mělo to nějakou logiku.

Byli prominenti, ale procesy běžně fungovaly. A pak – krást, plenit a vyhrožovat se stalo normou. V tuto dobu jsme si říkali, dobře – trpím, trpím … ale přijde Vilnius, tam to podepíšeme, a všechno se změní. Tak to bylo! …

A co je strašné na tom, co udělal Janukovyč?  … metodicky rozložil kádry na principu oddanosti k sobě samému. A všechny si zavázal penězi. A rozehnání Majdanu bylo motivováno potřebou zpečetit tento svazek navíc ještě krví! Čistě po mafiánském způsobu. Nejprve je k sobě vážou peníze, a potom i smrt. (…)“.

Pro Moskvu a Putina je legitimní ta vláda, která mu jde na ruku. Doufám, že kritéria legitimity, kterými se řídí pan Huml, jsou jiná. Možná je to nezávislost moci zákonodárné, výkonné a soudní, to vše pod kontrolou moci čtvrté – nezávislých žurnalistů. Aspoň doufám, že to tak je – je-li pan Huml demokrat. Navíc demokrat sociální!

Humlova víra a city

Pak se nabízí otázka, proč pan Huml – sociální demokrat – zastává stanoviska, poplatná vládní klice nynějšího prezidenta Ruské federace?

Proč věří více propagandě režimu, který pronásleduje opozici, hlásí se k „tomu nejlepšímu ze stalinismu“ a Sovětského svazu, Stalina nepovažuje za nejhoršího masového vraha v dějinách, jakým byl, ale má ho za „efektivního manažera“, řinčí zbraněmi, nerespektuje mezinárodní smlouvy a dohody, používá šovinistickou rétoriku, opovrhuje lidmi s menšinovou sexuální orientací, a vyznává klanově-oligarchický kapitalismus?

Proč pan Huml podporuje ruské fašisty?

Asi to bude proto, že je sám za fašisty nepovažuje.

Pan Huml totiž z informační nabídky upřednostňuje ty informace, které jsou blízké jeho zkušenosti,  a jeho životnímu postoji. A informace, které jeho názoru a postoji neodpovídají, považuje za méně kvalitní, méně důležité, nebo rovnou za lživé. Setká-li se se sporným jevem či událostí, prohlásí ho/ji za nesporný/ou a opatří ho/ji známkou, jemu blízkou.

A samozřejmě- nepřijme mou dobře míněnou kritiku.

Emoce a obrana svého Já

Nejde o vlastnost Humlovu, ale o vlastnost všeobecně lidskou. Říká se tomu „konfirmační zkreslení“. Je projevem naší živočišné podstaty – emocí. Je vedlejším projevem naší schopnosti přežít. Emočního rozhodování.

To musí proběhnout rychle a automaticky. Bít se, nebo utéct? K tomu rozum nepotřebujeme.

A rozvést na téma boje a útěku racionální diskusi by bylo sice zajímavé, ale před jejím završením kolektivním rozhodnutím, zda bojovat nebo utéct, bychom byli nepochybně něčím velkým a rychlým sežráni.

Emoce jsou sice rychlé, ale spoléhat se na instinkty je v dnešní komplexní společnosti strategie maladaptivní. Naše instinkty a intuice nás klamou. Naopak – nejdokonalejším nástrojem adaptace je mozek - neokortex.

Zkusme tedy více používat rozumu, a naučme se kritickému myšlení. Emočnímu rozhodování se učit nemusíme. To nám jde samo.

Konfirmační zkreslení, kognitivní disonance a ten náš mozek politický

Aby pan Huml zůstal vyrovnaným mužem, těžko si může přiznat, že se většinu svého života mýlil, a že svou poctivou každodenní prací přispíval k utužování hnutí, potlačujícího práva a svobody lidí.

Jednodušší je, když svůj omyl přisoudí  jiným. Jeho Já – ten referenční bod v moři chaosu, tak zůstane sebejisté a zneklidňujícím poznáním netknuté.

Pan Huml ví, že neudělal nic špatného. Jeho svědomí je čisté. Špatný je svět. A Východ je nám bližší, než Západ. Putin je blíž, než Obama.

Pan Huml možná má za přátele ruské šovinisty. Jako bývalý člen státostrany má k Moskvě vztah převážně kladný, ruština je pro něj snadno srozumitelná – vždyť jí díky socialistické výuce máme v krvi, více-méně, všichni. Tedy my, staršího data výroby.

 A tím se částečně vysvětluje, proč pan Huml považuje ruskou propagandu za kvalitnější informační zdroj, než jsou zneklidňující zprávy českých a západních tzv. mainstreamových médií.

Ostatně, to platí i pro synka velkého normalizátora doby předlistopadové, kovaného komunisty a cenzora, prof. Jiřího Hájka – pro pana Petra Hájka (Klausův Hájek), autora paskvilů „Smrt v sametu“, „Smrt ve středu“ a provozovatele dezinformačního serveru „Protiproud“.   

Poznatky obecné a sociální psychologie

Neboť obecně platí, že lidé „… zaměřují svou pozornost na taková data, která jsou v souladu s jejich výchozím stanoviskem, případně je aktivně vyhledávají – psychologové tuto tendenci označují jako konfirmační zkreslení (confirmation bias).  … Z hlediska kognitivní ekonomie je stabilita názorů a postojů výhodná …“ (Plháková, 2005, str. 275)

A nejen to. Přidružuje se další efekt, který se označuje jako kognitivní disonance.

„(…) F. Heider (1994) zastává názor, že lidé se snaží dosáhnout kognitivní rovnováhy či souladu, a usilují o to, aby jejich postoje byly v souladu s jinými postoji. Nesoulad neboli disonance mezi postoji vede podle Heidera ke stavu kognitivní nerovnováhy, která vždy představuje pro člověka, který ji prožívá, stresor.

Proto se snažíme jednat tak, abychom redukovali tenzi, kterou nesoulad vyvolává, ať už pomocí změny situace, nebo pomocí změny jejího chápání.  …

Kognitivní disonance se objeví tehdy, když zjistíme, že si naše postoje nebo přesvědčení odporují – ať už proto, že nejsou vyvážené … nebo proto, že jsou v přímém konfliktu.

Se vzniklou tenzí se vyrovnáme buď změnou jednoho z postojů, nebo přidáním dalšího, který nám umožní interpretovat situaci jiným způsobem. …

Festinger tvrdí, že kognitivní disonance je hlavním faktorem změny postojů. Lidé, kteří už mají na nějakou otázku vyhraněný názor, jsou však často rezistentní k informacím, které odporují jejich přesvědčení, a mají tendenci se jim bránit.

Někdy jednoduše takovou informaci ignorují (pozn.: nevěří svým očím) a někdy ji překroutí tak, aby byla slučitelná s jejich přesvědčením. Zkreslení informace může mít různé formy:

1. diskreditace zdroje informace

2. nová analýza informace, která ukáže, že z ní vyplývají odlišné závěry

3. účelový výběr části informace, které člověk vezme na vědomí nebo si je zapamatuje

Lidé si většinou neuvědomují, že si z informací vybírají jen určité části.

Postman, Bruner a McGinnies (1948) například demonstrovali, že při rychlém převedení seznamu slov častěji rozpoznáme ta, s nimiž se pojí žádoucí nebo příjemné asociace (pozn.: emoční „rozum“). Naopak ta, která vyvolávají nepříjemné nebo tabu asociace, poznáváme méně často.

Postoje působí jako „filtr“, který odstraňuje slova, která by mohla být rušivá. (…)“ (Hayesová, 1998. str. 102-105)            

Ufouni na Krymu  

Pan Huml např. ví o existenci „zelených mužíčků“ na Krymu. Ale protože má sklony věřit panu Putinovi, muži jeho srdci blízkému, je do hloubi své pravoslavné komunistické duše přesvědčen, že je to krymská domobrana, ač nejmodernější výzbroj a výstroj ruské provenience svědčí o něčem jiném.

Pan Huml skutečně „nevěřil svým očím“. A o panu Paroubkovi zase víme, že by se pro dobrou věc spojil třeba i s Marťany.

Co pana Paroubka  to napadlo, to pan Putin vykonal. Takové jsou zásady proletářského internacionalismu.  Nebo oligarchického?

Pan Putin zná své sovětské lidi, a tak si může dovolit lhát, až se mu od huby práší, protože ví, že mu to jeho oddaní poddaní vždy zbaští, ať je to cokoli.

Věty závěrem

Neuropatolog Koukolík by to okomentoval takto:

 „… Racionalistický filosof by mohl zaplakat. Náš rozum je kontrolován našimi emocemi, nikoli naopak. Jsme tedy Homo sapiens sapiens? Nebo Homo sapiens emotionalis a hlavně stupidus?“

 Zdroje:

Hayesová, N. (1998). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.

Huml, S. (2014, 21. března). Neřešme situaci v Kyjevě, s Krymem nemá nic společného. WEB blog.iDNES.cz: http://stanislavhuml.blog.idnes.cz/c/402103/Neresme-situaci-v-Kyjeve-s-Krymem-nema-nic-spolecneho.html

Masaryk, T. G. (2011). Politika vědou a uměním. Praha: Ústav TGM, Masarykův ústav, Archív AV.

Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.