Pozor na úpadkovou literární tvorbu! Vraždí duši spisovatelů i čtenářů

Nedávno jsem se dostal do kontaktu s dvěma literárními útvary jistého renomovaného a dobře prodávaného českého spisovatele. A zážitek s tím spojený byl pro mě vysloveně negativní. Až dokonce odpuzující!

Proč? Protože oba zmíněné literární útvary byly postaveny na zvrhlosti a nízkosti.

Možná však právě proto je autor tak žádaný a právě proto si ze svého psaní docela slušně žije. Vždyť je to příjemná práce sedět doma v teple, klidně si psát a nechodit do zaměstnání, čímž se mimochodem autor v jednom z těchto literárních děl sám pochválil. A ještě navíc, když to docela dobře vynáší.

Myslíte, že mu závidím? Ani náhodou! Spíše se mě zmocňuje zděšení z toho, co píše, za jakou cenu si získává přízeň čtenářů a jakou škodu tím páchá.

A tato škoda je dvojnásobná. Jednak vůči společnosti a čtenářům, a jednak ve vztahu autorovi samotnému.

Buďme však konkrétní a vraťme se k zmiňovaným dvěma literárním útvarům. V prvním jde o to, že stará paní spolu se svým dospělým synem hledá dávného partnera, který je otcem jejího syna. Nakonec se jim ho podaří najít a vyberou se za ním na hudební festival, kde má na jednom z vedlejších pódií recitovat své básně. V hledišti sedí pouze oni sami. Když starý pán přijde a začne, vyjde najevo, že jde o starého alkoholika a zvrhlíka, jehož básně jsou protkány samými vulgarismy. Po ukončení jeho produkce váhají, zda se s ním vůbec mají seznámit, ale nakonec se k tomu odhodlají.

Dále se děj odvíjí tak, že syn dá svému otci finančně zajímavou objednávku na napsání proslovu na svatbu svého přítele. Otec se příležitosti hned chopí sobě vlastním způsobem a vznikne cosi mimořádně jadrné.

Otec však náhle umírá a syn prezentuje jeho proslov na svatbě sám, takže celé je to zakončeno koncertem obscénnosti a vulgarismů.

Děj druhého literárního útvaru je velmi jednoduchý. Píše se v něm o ženě, která dokáže vnímat myšlenky druhých. A protože jde o ženu atraktivní, kdekoli se od svých osmnácti let ocitne, všude vnímá necudné představy mužů v souvislosti s její osobou. A tyto představy jsou popisovány vyčerpávajícím a realisticky věrným způsobem.

Takže toto je milí přátelé literatura, kterou si dnešní čtenáři ve velkém kupují a z níž produkce si její autor docela slušně žije.

Trend využívání vulgarit a detailních popisů sexuálních aktivit hlavních hrdinů je v současnosti v moderní literatuře velmi využíván a čtenářsky velmi žádán. Můžeme se s ním setkat u našich autorů, ale samozřejmě také u autorů zahraničních. Jde však o trend mimořádným způsobem škodlivý a zhoubný.

V čem konkrétně spočívá jeho škodlivost vůči čtenářům a společnosti?

Představme si, že nějaký šílenec chodí po paneláku, klepe na dveře a na toho, kdo mu z neopatrnosti otevře, vylije za pohár splašků. A přesně toto se vnitřně děje při čtení výše zmíněného typu literatury. Čtenář naivně, ze zvědavosti, nebo z nudy otevírá dveře své duše a svého vědomí, a jako odměny se mu dostane za pohár splašků, které ho vnitřně znečistí.

Lidé, ještě alespoň určitým způsobem vnitřně čistí toto riziko podvědomě vnímají, a proto podobnou literaturu nevyhledávají a straní se jí. A netýká se to jen literatury, ale také filmů, divadel, internetových stránek a podobně. Tím se vnitřně chrání od podobných excesů.

Existují ale lidé, jejichž vnitřek je dlouhodobým a nekritickým přijímáním nejrozličnějších nečistých podnětů zanesen nečistotou až do takové míry, že si už na ni navykli. Že jim zcela vyhovuje, a proto ji dokonce vyhledávají. Je to velmi podobné, jako s nabytou drogovou závislostí. To znamená, že stejně jako drogy už mnozí doslova potřebují svou pravidelnou denní dávku nemravnosti.

Lidé by však každopádně měli vědět, že skutečná hodnota člověka se odvíjí jedině od míry čistoty a ušlechtilosti jeho nitra. Od míry čistoty a ušlechtilosti jeho vnitřního života. Jeho citů a myšlenek.

Skutečně hodnotným člověkem, který je pravým přínosem pro společnost je tedy jen ten, koho vnitřek alespoň do určité míry odpovídá kritériu čistoty a ušlechtilosti.

Pokud však člověk ani minimálním způsobem nedbá o čistotu svého nitra, tento zásadní nedostatek nemohou nahradit žádné jiné schopnosti, zdánlivě přínosné pro společnost. Nemůže ho nahradit ani jeho talent v jakékoli oblasti, ani jeho pracovitost, ani jeho manažerské nebo podnikatelské schopnosti, ani jeho rétorické schopnosti, ani jeho vzdělání, ani cokoliv jiného. Neboť na všechno toto bude vrhat svůj temný stín nečistota jeho nitra a všechno toto ní bude nevyhnutelně strháváno dolů. Jde o samovolný děj, který si dotyčný člověk ani neuvědomuje.

Jedině čistí a ušlechtilí lidé jsou pravým přínosem pro společnost! Jedině tehdy jsou totiž všechny jejich dary, schopnosti, talenty a vzdělání využívány a používány čistým a ušlechtilým způsobem. Jedině tehdy nejsou znehodnoceny jejich vnitřní nečistotou a nízkostí. A proto jen literatura, která čtenáře vnitřně pozvedá k čistotě, ušlechtilosti a dobru je literaturou přínosnou. A to společensky i čistě lidsky.

A zase naopak, literatura, která lidské nitro poskvrňuje a znečišťuje, je literaturou škodlivou, úpadkovou a zkázonosnou. A to ve vztahu k deformování společenského povědomí, i ve vztahu k deformování osobnosti čtenáře, který ji naivně do sebe vnitřně absorbuje.

Současný, materialisticko ateistický společenský systém toleruje existenci a prodávání takovéto literatury, protože je stejně úpadkový, jako ona sama. Nicméně každá společnost, která chce být zdravá, by se měla před jejím šířením bránit. Pokud se totiž bránit nebude, stane se nemocnou, protože dopustila, aby byla vnitřně rozkládána šířením a produkcí nejrozličnějších zvrhlostí.

No a jak škodí autor takového druhu literatury sám sobě?

V první řadě tím, že také on sám sebe osobnostně a lidsky degraduje ustavičným přemýšlením, jak prostřednictvím různých "prasečinek" okořenit svá literární díla tak, aby se dobře prodávala a byla komerčně úspěšná. Pokud autor nemá citlivé svědomí, svým počínáním vůbec netrpí, protože mu to přináší úspěch, zisk a pochybnou slávu.

Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe!

Každý z nás jednou zakončí svou pozemskou pouť a na druhém břehu, na druhém světě bude nemilosrdně konfrontován s důsledky všech svých činů. A každý, kdo prostřednictvím vlastní literární tvorby špinil duše a vědomí svých čtenářů najednou zjistí, co to vlastně ve skutečnosti činil. A zhrozí se z toho, jak mnozí tito lidé, také jeho přičiněním, klesají stále hlouběji. Zhrozí se vlastní odpovědnosti za to.

Když autor pochopí všechny tyto skutečnosti, pozná svou chybu a vše lituje, mohl by začít duchovně stoupat směrem ke Světlu. Ale nebude mu to dovoleno, protože bude muset nejdříve duchovně pomoci všem, kteří byli jeho vinou strhnutí do temnoty neřesti, aby to napravil. On sám totiž nebude moci stoupat, dokud se z temnoty neodpoutá i ten poslední, kdo se tam dostal jeho přičiněním.

Ale nejstrašnější je, že když spisovatel odejde na druhý svět, ve fyzickém světě zůstanou jeho knihy. A čtenáři je budou číst možná ještě sto, dvě stě, nebo tři sta let. A on se bude ze záhrobí bezmocně dívat, jak spoušť v duších lidí na zemi jeho přičiněním pokračuje. A bude si zoufale přát, aby své knihy nikdy nenapsal, nebo aby shořely.

A zároveň bude s hrůzou sledovat, jak jeho břemeno provinění stále narůstá. Jak mohutní v balvan, který ho stále více zatlačuje do bahna, do temnoty a do pekel, kde bude muset být nakonec navždy udušeno jeho vědomé bytí.

Kdyby si toto spisovatelé neustále uvědomovali, hrozili by se zneužít svůj talent ke špatnému, protože žádný úspěch, žádné peníze, žádná sláva a žádné uznání by jim nestály za to.