O životní nezbytnosti poznání podstaty sebe sama

Jen člověk, který stojí na pevném a zdravém základě, může prožít svůj život správně. Kdo se však neopírá o pevný a pravý základ vlastní osobnosti a o to, co je pravé a opravdu hodnotné, prožije svůj život v hodnotovém omylu.

Prožije ho ve vyzdvihování druhořadých hodnot a v honbě za nimi, aby nakonec, na sklonku života, když vše materiální začne pomalu ustupovat do pozadí poznal, že na dně jeho duše zůstalo nepoznáno a nevyslechnuto to nejpodstatnější, čeho se bylo třeba držet a čeho bylo třeba v životě dbát. Tváří v tvář blížící se smrti bude toto poznání stále jasnější a na člověka bude stále bolestněji dopadat tíha promrhaného a nesprávně prožitého života.

No a právě proto, aby lidé nemuseli něco takového zažít a zoufat si nad sebou, vznikl tento text. Vznikl proto, aby se v nás mohla probudit pradávná vzpomínka na to, odkud jsme sem před tisíciletími přišli, kým vlastně jsme a co je posláním a smyslem našeho bytí.

My lidé jsme bytostmi ducha! Jsme drobnými a nepatrnými jiskřičkami ducha, dočasně oddělenými od mohutného, šlehajícího plamene Svatého Ducha.

Naše existence má smysl a význam jedině ve spojení s Duchem! Jedině ve snaze o znovu spojení s Duchem! Jedině v naší snaze o opětovný návrat do říše Ducha, odkud jsme kdysi dávno vyšli jako naprosto nevědomí, a kam se máme vrátit zpátky, jako plně si vědomi těchto skutečností, sebe sama a svého poslání ve stvoření.

Největší tragédií však je, když člověk v hmotném světě, v množství hmotných zájmů a povinností, ztratí povědomí o těchto skutečnostech. Pokud se zpronevěří vlastní duchovní podstatě tím, že se začne domnívat, že jeho tělo, jeho rozum a materiální svět je všechno, co existuje.

Takovéto vnímání života je omyl! Je nepochopením bytí! Je tragickým vzdálením se od své vlastní podstaty! Každý život, prožitý bez snahy lidského ducha o opětovné spojení s Duchem, je nevyužitou šancí. Je to život prázdný, vzdálený od jeho skutečného smyslu a významu. Je to jen smutné hrabání v matérii, nehodné pravé velikosti naší osobnosti.

Kdo tyto věci dokáže pochopit a vnitřně v sobě prožít, začne si nutně klást otázku, jak kráčet vlastním životem správně? Jak žít na zemi životem v sobě probuzeného ducha tak, abychom kráčeli do říše Ducha?

Je to snadné! Třeba nechat svého ducha v sobě samém jít jeho vlastní cestou. Je třeba mu dát volný průchod, aby se mohl svobodně projevovat zevnitř směrem navenek.

Náš duch chce být účastný našeho života! Chce se spolu podílet na našem rozhodování a chce zajímat postoj ke všem situacím, které každodenně řešíme. Ustavičně se o to snaží prostřednictvím citu!

Hlas citu je hlasem našeho ducha! Chceme-li ve svém životě nechat volný průchod svému duchu, nechávejme volný průchod svému citu. Vědomě zajímejme živý citový přístup ke všemu, co se v nás samotných i kolem nás děje. Ale i k tomu, jak se my sami projevujeme vůči okolnímu světu.

Podle čeho poznáme, že to děláme správně?

Poznáme to podle toho, že skrze podstatu našeho ducha, projevující se citem, se budeme vždy snažit jednat čistě, čestně a vstřícně vůči jiným. Budeme s nimi mít porozumění a budeme jim vždy schopni odpustit.

Takto jedná člověk živého ducha! Podle toho ho poznáme, protože jedině k tomuto nás bude nabádat náš cit ve všech životních situacích.

A je na nás, abychom mu dali volný průchod. Abychom vždy jednali tak čestně a tak správně, jak to cítíme. Budeme-li takto žít, budeme žít životem ducha a budeme směřovat do říše Ducha.

Takovéto vnitřní stanovisko zároveň postupně prosvětlí i naši mysl. Prosvětlí a zušlechtí i všechny naše myšlenky, zaměřené na nezbytné hmotné zabezpečení. Takovýmto správným přístupem navážeme úzké spojení s Duchem, se světem bytostí přírody, se stvořením i se všemi světlými pomocemi, určenými každému, živým způsobem se projevujícímu duchu člověka. V současné náročné době k nám budou takovýmto způsobem přicházet velké pomoci a zároveň inspirace ke správnému řešení všech situací v našem životě tak, abychom v nich dokázali obstát s ušlechtilostí a velikostí našeho ducha.

Každý, kdo toto pochopí, kdo se to bude snažit vnitřně zrealizovat a prožívat sám v sobě, získá správný nadhled nad vším pozemským. Pozemské a materiální věci ho už nebudou vtahovat do sebe a ovládat, protože on bude stát nad nimi a nebude jim už nikdy připisovat absolutní a bezvýhradnou prioritu.

Zároveň se v něm probudí láskyplný soucit ke všem lidem, kteří zatím ještě bloudí, ztraceni ve hmotě. Nebude je odsuzovat, ale bude se snažit hledat cesty a způsoby, jak jim pomoci. Jak jim přiblížit pravé chápání podstaty lidského bytí a poznání skutečného smyslu života.

Svým snažením pomáhat jiným v tomto směru se bude zároveň prohlubovat i jeho vlastní poznání a chápání věcí takových, jaké ve skutečnosti jsou. Zároveň také pochopí, že východisko ze současného marasmu, ve kterém se náš svět nachází, není ve změnách vlád, v revolucích, ve válkách, nebo v převratech. Východisko je skryto v každém jednotlivém člověku samotném a spočívá v jeho nejhlubší podstatě. Východisko spočívá v obnovení spojení s vlastním duchem skrze cit. A tímto způsobem se Světlem a Svatým Božím Duchem, ze kterého náš duch pochází.

Kdo si je těchto věcí vědom a chce pomoci sobě i našemu světu, ať stále neochvějně setrvává ve směru, který jeho duch považuje za správný a dává mu to najevo prostřednictvím citu. Tak bude žít správný život, směřující ke Světlu, a tímto způsobem bude přinášet více Světla na naši zemi.

Jedině toto může přivodit zlepšení pozemských poměrů. V rodinách, v národech i na celém světě, protože všechno ve skutečnosti stojí a padá jedině na osobním odhodlání jednotlivců kráčet životem cestou ducha, neboli cestou citu.