Ne příliš vtipný článek o navigaci.

Před pár dny jsem se vypravila do Kladna. Bylo potřeba zařídit něco kvůli autu a když už tam budu, zajedem do Prahy skouknem tam s dětmi a tchyní ty slavné motýly, plus ještě tu slavnou dinosauří stopu.

Den předtím jsem se sešla s nějakými kamarádkami a při debatě o mé plánované cestě jsme se shodly, že my moderní matky pohrdáme těmi malými skříňkami, co nás jak oslíky dovláčí na kýžené místo určení. Přesto je-li to nutné, jsme ochotny v zájmu urychlení cesty a ochrany psychického zdraví našich manželů přistoupit na cestu s navigací. „I když,“ ošklíbla se Katka, „tě to normálně připraví o zdravé selské uvažování, cestu zpátky bys prostě bez tý věci nedala ani náhodou!“

Zdravý selský rozum, to je to, co ztratíte, zapnete-li tohoto malého pomocníka na cestách. Ještě nikdy jsem sama s navigací nejela, v koloně ale ano (rozuměj v koloně jiných aut, která navigací disponovala). „Navigovaná“ auta pravidelně opouštěla kolonu, aby zabočila na úzkou cestu mezi poli, do slepé uličky, do opravované silnice s dočasným zákazem vjezdu či přesně na druhou stranu, než ukazovalo silniční návěští. Toť má jediná zkušenost, dostatečná na to, abych k dané věci pojala postoj zdrženlivé nedůvěry.

První důvod vyhodit ten krám z okna jsem získala už večer předem v garáži. Šla jsem si cvičně naťukat „botanická zahrada“. Ta věc ale nefungovala, zřejmě byla vybitá baterie a nezbylo mi než nastartovat, abych vše uvedla do chodu. Smrdět si v garáži se mi nechtělo, tak jsem se rozhodla, že vyjedu před garáž. Když jsem projížděla vraty, ozvala se hrozná rána. Zpanikařila jsem a zacouvala zpátky, rána se ozvala zas. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat – a zatmělo se mi před očima. Jak jsem tak zkoumala navigaci, zkoušela ji rozchodit, startovala auto a obecně prodlužovala okamžik mezi nasednutím do auta a vyjetím z garáže, zapomněla jsem, že mám otevřený kufr. No a přesně co tušíte, auto s otevřeným kufrem vraty neprojede, takže LUP HO! binkla jsem kufrem do horního břevna, a to jsem ještě slušná, do prčic. Dveře jsou odřené, a to jsem ještě ani nevyjela z garáže.

Druhé překvapení mne čekalo v Praze. Protože jsem nezvládla zadat a vyhledat Botanickou jen podle názvu, vyjela jsem si mapku na internetu a do navigace naťukala správnou ulici. Pro jistotu jsem si ještě vytiskla výřez mapky – kdybych se tam kolem nějak motala, abych se zorientovala. Na mě si kamarádka navigace nepřijde, ha ha!

Ha ha, výsledek vám nebudu dlouze popisovat. Panímáma je spolujezdec-maskot, špatně vidí a o nějakém navigování nemůže být ani řeči, takže jsem vše musela zmáknout sama, i když ten krám mi půlku cesty hlásil „až to bude možné, otočte se“ (barrandovský most se opravuje, takže tam není možné zahnout) a druhou půlku mi statečně ukazoval, že vlastně lochkovský tunel je pole neorané a pro naši navigaci tam žijí lvi.

Do botanické jsme dojeli bez újmy na zdraví, nervech a bez nutnosti otáčet se, nebezpečně přejíždět z pruhu do pruhu nebo zastavovat a koukat do mapy. Problém byl v jediném: nebyla to ta botanická, kam jsme jeli. Napadlo by někoho, že je v Praze vícero botanických zahrad? A napadlo by někoho, že zadání „botanická zahrada Praha“ si někdo (konkrétně Seznam.cz) může interpretovat jako „školní zahrada Přírodovědecké fakulty v Praze 2“ čili asi tisíc kilometrů od místa, kam jsme v tom našem přecpaném autě mířili?

Chyba je tentokrát na straně internetu, ne na straně navigace, ale obavu o ztrátu zdravého uvažování naše zkušenost každopádně ukazuje jako oprávněnou. Místo abych se od VJEZDU DO PRAHY zajímala o to, kudy jet, vše jsem nechala na té věci a doufala, že mne dotáhne jak oslíka na místo. Kdybych si najela na celkovou mapu Prahy, bylo by mi jasné, že TAHLE botanická tedy opravdu není v Troji ale kdesi uprostřed Prahy, kde se navíc nedá zaparkovat a kde rozhodně žádní zajímaví motýli nepoletují.

Na obranu Přírodovědecké fakulty musím ale uznat, že disponují opravdu krásnou botanickou zahradou, rozlehlými skleníky a nádherným rozkvetlým parkem. V parku na lavičkách sedí (zadarmo) studenti se skripty, ve skleníku zaplatíte 50,- Kč za vstup a pokocháte se krásnou podívanou včetně jezírka s rybami, akváriem se šneky a několika obrovskými papoušky. Děti byly nadšené a vůbec tento výlet nepovažují za něco náhražkovitého.

A já balím tu bestii zpátky do krabice, sliním si prst a zkoumám ztráty na dveřích od kufru a po večerech sním o tanci s motýli velkými jako dlaň. Snad někdy příště, až bude toner v tiskárně na staromódní přípravu cesty s pomocí nějakého jiného, aktualizovanějšího serveru.