Moderní umění. Pane Bože, chraň nás od zlého.

Abyste věděli, nejsem jen matka z povolání. Jsem také duše citlivá a k umění nakloněná – zvláště k umění výtvarnému. A nejen nakloněná, já také dokonce navštívila výstavu, a věřte tomu nebo ne, bylo to právě včera.

Manžel mne vyslal, vyzbrojenou propiskou a blokem, na schůzi včelařů, a zadní světla jeho vozu zmizela za zatáčkou více než hodinu a půl před jejím zahájením! Tak dlouho jsem stála udiveně na chodníku, až se koncová světla objevila za otáčkou znovu (jaký byl můj šok!) a manžel přicouval zpátky: „Zapomněli jsme něco?“ nemohl věřit, že tam skutečně stojím jak tvrdé Y jen proto, že najednou nevím, co s nabytým volnem. „Propánakrále, ne, jen jeďte, ať už jste pryč!“ vyrazila jsem na druhou stranu silnice, aby nezačal navrhovat, že k přátelům včelařům dojde raději přeci jen sám.

V našem malém městečku se povětšinou zavírá v pět, proto byl můj pocit svobody ještě intenzivnější. Nemusím lítat po krámech, shánět blbosti dětem nebo koukat po novinkách v oblasti plen či dětské výživy. Rozhodla jsem se proto zavítat na výstavu výtvarného umění. Vrátím se do svých studentských let, kdy času bylo spousta, peněz málo a nejvíc bylo snů, plánů a doufání v budoucnost.

Vstupné stálo dvacku, byla jsem v pokušení přispět na dobrou věc a nechat jim tam víc, ale pohled do výstavní místnosti mne zarazil. Popíšu vám pár exponátů, na které si vzpomenu, ale má milosrdná mysl jich, jak se obávám, dost vytěsnila.

1. Obrovský rám, uprostřed malinkatý obrázek možná 2x2 centimetry a na něm je fotografie utěrky (trochu rozmazaná), jak visí na háčku. Unikátní námět, unikátní zpracování! Posouvám se dál.
    
2. Kompozice, sestávající z nočníku, hrnečku, švihadla a tří sprejů, vše nastříkáno na stříbrno. Kompozice má název „Neschopnost nahradit předmět a prostor jím zaujímaný jeho iluzí“.
   Genialita nad rámec mého chápání!… a mladý umělec, rozerván emocemi, dál tvoří fantasticky pitoreskní díla za zdmi svého atelieru, hrdě třímajíc mou dvacetikorunu, vyrvanou ze spárů čtyř hlady řvoucích ratolestí.
    
3.  U čtvrtého exponátu jsem si myslela, že ho někdo ukradl. Na zdi visí cedulka „Fest und Fein“, což je mimochodem název celé výstavy, a obraz nikde. Po chvíli jsem si všimla, že diagonálně přes celou zeď vede jeden „fous“ z takového toho pavouka, co se jím připoutává náklad na střechu auta. Fous pokračuje normálním provazem a pak zase dalším pavoukovým fousem. Tak to bylo ono, jak jsem to mohla přehlédnout? Jaké obdivuhodné dílo ctěného umělce! Múzy tančí čardáš.
    
4. Nahoře pod střechou galerie pokračuje, tentokrát audiovizuálními vjemy. Nebudu vás unavovat výčtem obrazovek a jejich programu (fotbalový zápas, japonské bojové umění, prostitutka prozrazující, že „to má ráda zezadu“…). Jen se zmíním o dominantě, plátně přes celou zeď, na kterém tři naprosto nezajímavé zjevy pějí píseň „Čížečku čížečku, ptáčku maličký“ a vzápětí bouchají o sebe zadky. Kvičí a kvičí pořád dokola, takže si „dojem z výstavy“ pamatujete ještě druhý den, „čížečku čížečku“ při snídani i obědě, kdyby to bylo možné, zakroutili byste tomu kreténskýmu ptákovi krkem hned teď.
    
5. Naprostým vrcholem, zřejmě stěžejním dílem výstavy pak byla projekce jakési holčiny (uhrovaté blondýnky s mastným vlasem), která si pomazala hlavu žlutavou nechutnou směsí a se slepicí v podpaží pochodovala městem, a pak střih, držíc tutéž slepici si o hlavu rozbíjí jedno vejce za druhým. Dílo, nad kterým umělec jistě strávil spoustu dlouhých nocí v trýznivém tvůrčím vzepjetí, mělo název „Pomazala jsem si hlavu slepičím tukem a vydala jsem se přes celé město do Kuřecího ráje. Sbírala jsem její vejce po sedm dní a pak jsem si je v její přítomnosti rozbíjela o hlavu“.

Ať žijí naši mladí umělci! Ať žije moderní výtvarné umění! Ať žije ničím nespoutaný mladý tvůrčí duch! Jsem šťastná, že jsem svou hodinu volna před včelařskou schůzí mohla strávit pohlcena vzletnými výšinami umělecké tvorby a obdivovat techniku, kumšt a inspiraci umělce!

Jen ať si, prokrýlepána, sami platí školné a nechtějí to po nás, daňových poplatnících. PROSÍÍÍÍM!!!!!!