Dítě, které jsme nechtěli

Protože se na iDnes rozproudila debata, zda jsou děti smyslem života a tudíž je nutné je mít či nikoliv, řekla jsem si, že přispěji svou trochou do mlýna, i když z jiného soudku – a to vyprávěním o dítěti, které jsme nechtěli.

Pár mých posledních příspěvků do blogu iDnes se neslo v duchu vzpomínání na minulost. Na dovolenou, co jsem strávila „s rukama ve škopku“ (ať už s plínkami, nádobím či hadrem na podlahu), a které lidé eufemisticky říkají mateřská.

Případně jsem ve svém vzpomínání zabrousila ještě dále, a to do svých sladkých třinácti, kdy jsem na táboře zjistila, že jsem od přírody naprosto nevyzbrojena pro efektivní boj s čísi červeno-žlutou mikinou, vůní jehličí a diskotékovým přítmím, a tudíž mi nezbývá nic než oči pro pláč a nenávist ke své sokyni v lásce.

I když je to celé trochu napřeskáčku, napadlo mne, že by možná bylo pro mnohé užitečné počíst si o dítěti, se kterým jsme nepočítali.

Nečiním si moc iluzí o tom, že by někdo můj blog četl na pokračování. Pokud by tomu tak náhodou bylo, mohu nabídnout pár nezpracovaných témat z následujících oblastí: nechuť mít děti / následná neplodnost / vytoužené těhotenství (pak druhé, třetí) / mateřství / plus případně pro zájemce, dnes, neplánované dítě.

Ke všem výše uvedeným námětům se ráda vrátím, protože každé z nich má svůj vlastní vývoj, a světe div se, také i vlastní happy end.

A protože se na iDnes rozproudila debata na téma, zda jsou děti smyslem života a tudíž je nezbytně nutné je mít či nikoliv (ve zkratce řečeno), řekla jsem si, že přispěji svou trochou do mlýna, i když z jiného soudku – a to vyprávěním o dítěti, které jsme nechtěli.

Říci o žijícím a zdravém dítěti, že jsme ho nechtěli, je společensky nepřípustné a mně se kroutí prsty, když mám takovou větu napsat. Na druhou stranu: výraz NECHTĚLI beru jako opak výrazu CHTĚLI (plánovali, nemohli se dočkat, toužili po, snili o, připravovali se na …) … a snad mi nikdo nebude mít za zlé, když řeknu, že majíc doma děti ve věku nula, dva a tři jsem tehdy skutečně neměla pocit, že mám málo dětí. Nebo že mám příliš mnoho spánku. Nebo příliš uklizeno. Nebo že je u nás doma nesnesitelné ticho. Nebo že je v autě nepříjemně moc místa. Nebo že mám hrozně volného času, málo nádobí, plínek, hraček, lahviček, všemožných odrážedel a prádla, prostě… společnost odpustí, ale opravdu jsem tenkrát neměla pocit, že CHCI další dítě.

A najednou jsem tu. Stojím v koupelně a držím se pračky, abych neupadla. Protože ta věc ukázala dvě čárky a to znamená jediné. Třetí císařský řez, nebo možná diskusi s lékařem o možném přerušení? (pro mne ostatně nepřipadá v úvahu).

Následujících devět měsíců shrnu do několika nudných řádek: rizikové těhotenství, pálení žáhy, nemotornost a otrávenost, narůstající váha, řvoucí děti, všudypřítomné plíny, nepořádek a špína, spousta prádla a nádobí (jako obvykle), na širém světě nikdo kdo by si mou situaci dokázal představit či ji dokonce zažil. Shánění sedmimístného auta, strach a obavy o zdraví mé i miminka, nekonečné čekání u lékaře… samozřejmě také těšení se na nový život, trochu pýchy, pomocná ruka babiččina a její ujištění, že to společně zvládneme… (zatímco druhá babička by mne hnala na přerušení ještě v pátém měsíci).

Tak. A jak to teď podat, aby to nebylo klišé? Abych neurazila něčí svobodu, možnost volby, touhu „ještě si trochu užít života“?

Omlouvám se všem, kterých se to dotkne, ale u nás se vše vyvinulo takto:

Je zajisté chvályhodné, přemýšlí-li člověk zodpovědně o možnosti (potřebě, touze, načasování) mít děti. Jiná situace je, stojí-li dnes v koupelně nad tou věcí a drží-li se pračky, aby neupadl, protože ty dvě čárky ho (ho, ji, je oba) dost vyvedly z míry. A tam někde uvnitř je ten hnědooký kluk, co se jednou bude řehtat nad tatrankou k snídani a vy už si na tu pračku, ani na ty dvě čárky, ani na ten bordel v baráku ani nevzpomenete.