Bestie, osmá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v sobotu jednou za 14 dnů

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování.

Matěj Mlynář nikdy neplánoval, že se stane policistou. Když ale jednoho dne zmizí a následně je nalezen mrtev jeho nejlepší kamarád Tibor, osud ho zavane úplně jiným směrem. V touze pohlédnout vrahovi svého přítele jednou do očí se stává policistou. V Bestii ale není ještě vysloužilým vlkem samotářem. Je vlčetem, kterému teče mléko po bradě, a s vyšetřováním zločinů nemá příliš mnoho zkušeností. Zato zápalu ano. A když ho osloví matka dítěte zasažena tragédií, nedokáže jen tak sedět a vyráží pátrat do ulic Jindřichova Hradce, které jsou temnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Přečtete si

Prolog 

První kapitoluDruhou kapitolu Třetí kapitolu Čtvrtou kapitoluPátou kapitolu Šestou kapitoluSedmou kapitolu

Žito se obvykle zašíval k Lakatošovi, do baru, kterej vlastnil chlápek, v jehož žilách kolovala krev Maďara a Slováka. O Lakatošovi v tomhle městě kolovaly legendy. Říkalo se, že ještě před pár lety patřil mezi vexlákskou elitu, ale těsně před revolucí vzal rozum do hrsti a otevřel si svůj malej skromnej podnik. Ale cejchu gangstera se nikdy úplně nezbavil, protože mezi jeho klienty patřili nejčastěji kriminálníci. A Žito se řadil mezi tamní smetánku.

Rozrazil jsem dveře dokořán.

Na luxusní podnik to tu bylo malý, ztísněný a provoněný cigaretovým kouřem. Z rádia řvali AC/DC, chlapi u stolů mastili karty a nad skleničkami slivovice nejspíš domlouvali další ze svých černých kšeftů. Tomu všem kraloval Lakatoš, muž s tmavými kudrnami a potetovanýma rukama. Stál za barem a čepoval hnědovlasý krasavici v servírským úboru jedno pivo za druhým, aby je mohla roznášet mezi štamgasty.

Na baru seděl jenom jeden chlápek.

Dlouhý vlasy mu spadaly na kabát, kterej by nutně potřeboval péči čistírny. To byl Žito.

Obklíčili jsme ho s Romanem každý z jedné strany, vzali jsme ho do kleští, aby se nemohlo vykroutit.

„Nazdar, Leopolde,“ oslovil jsem ho.

Podívali se s Lakatošem na nás.

Oba dva vyplašení.

Leopold zkusil vzít do zaječích.

Dřív, než se stačil hnout, jsem mu hlavu přitlačil k pultu. Zaprskal a mrskal sebou jako ryba. „Ty hajzle!“ řval. „To bolí.“

„Chcem si jenom promluvit,“ ujišťoval jsem ho. „Chceme si promluvit o mladým Hrdličkovi.“

Měl jsem pocit, že v očích jsem mu uviděl odlesk strachu.

Že by s Rosťovým zmizením měl přeci jen něco společnýho?

„Koukej ho pustit!“ držel Lakatoš najednou v ruce opakovací brokovnici.

„Ne, ty zahoď tu flintu, jestli nechceš skončit v dřeveným futrále,“ tasil Roman revolver.

Zbytek osazenstva byl v mžiku na nohách.

Koukali na sebe v očekávání toho, kdo vystřelí jako první.

„Policie,“ skočil mi do ruky odznak ve snaze vyklidnit situaci.

Lakatošovi zmrzl úsměv na rtech. Uvědomil si, že teď se pohybuje na hodně tenkým ledu.

No tak, no tak. Odhoď to. Bylo mi jasný, že Roman se svojí výbušnou povahou určitě při prvním šustnutí začne pálit. Jeho kovbojský já se dalo těžko zkrotit, když měl v ruce bouchačku a proti sobě bandu desperádů.

Bylo mi jasný, že jestli to Lakatoš nepoloží, tak tu bude docela slušný krveprolití.

„Serem na to,“ vrátil Lakatoš brokovnici pod pult.

Ostatního ho následovali.

Roman vrátil zbraň do pouzdra.

„A my si konečně promluvíme, Leopolde,“ obrátil jsem se na Žita a na chvíli povolil stisk.

„Naser si, Mlynáři.“

Ukázalo se, že povolit, byla dost velká hovadina.

Žito se mi vysmekl, udeřil mě loktem do nosu.

Obličej mi zaplavila krev.

Zavrzala židle.

Třískly dveře.

Dvakrát.

Roman se po chvíli vrátil. „Ten hajzl mi utekl.“

Nečekal jsem nic jinýho.

///

Zbytek dne a večera jsem strávil obcházením ulic a náleven v naději, že Žita někde objevím.

Štěstí mi ale nepřálo.

///

Probudilo mě ostrý světlo.

Otočil jsem se na bok, ale číši paže mě přetočila zpátky. „Matěji, vstávej, ty vole.“

„Romane?“

Otevřel jsem oči.

Uvědomil jsem si, že ležím oblečenej ve vlastní posteli. Vzpomněl jsem si, že domů jsem se dostal někdy nad ránem. Musel jsem být tak unavenej, že se svlíkáním jsem se nezdržoval.

Podívali jsme se na sebe. „Co se stalo?“

Roman se zatvářil vyděšeně a polekaně. Jako kdyby zažil něco hororovýho.

„Co je? Něco s mámou?“ vyletěl jsem z postele jako namydlenej blesk při týhle myšlence.

„Ne, ne. S Beky je všechno v pohodě.“

„Tak co se stalo?“ naléhal jsem.

„Rosťa,“ vydechl Roman a zapálil si. „Rosťa je mrtvej. Našli ho asi před hodinou na stavbě na Hvězdárně.“

Do prdele, přejel jsem si dlaní po čele.