Bestie, desátá kapitola

Matěj Mlynář selhal. Nepodařilo se mu najít pohřešovaného kluka a šel se opít. Jeho starý mentor Hrách mu přichází na pomoc. A není sám. Jak si Matěj padne do noty s kriminalistkou Káťou? Najdou nakonec společnou řeč? Čtěte Bestii, příběh předcházející detektivkám Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách.

Přečtete si

Prolog 

První kapitoluDruhou kapitolu Třetí kapitolu Čtvrtou kapitoluPátou kapitolu Šestou kapitoluSedmou kapitolu
Osmou kapitolu 

Devátou kapitolu  

/10/

Skončili jsme v Hráchově kamrlíku.

Vysloužilec přede mě položil misku horkýho kuřecího vývaru a kousek chleba a pak se posadil ke stolu i se svojí společnicí. Koukali na mě, ale nic neříkali. Ani já nic neříkal. Místo toho jsem se koukal na stěny, které pokrývaly černobílé fotografie. Většina z nich zachycovala Hrácha a jeho ostatní kolegy. Pokud jsem si pamatoval dobře z vyprávění, tak většina z nich už dneska byla dávno pod drnem.

Hrách si odkašlal a zapálil si cigaretu.

Podíval jsem se po něm. „Omlouvám se.“

„A za co?“ zabručel policajt. „Za to, že ses motal do toho, do čehos neměl? Anebo za to, že ses ožral jako prase a poblil ses.“

„Za oboje,“ zarazil jsem se. „Vy to víte?“

„Jasně, že jo,“ rýpnul si Hrách. „Co sis myslel? Že si můžeš běhat po Hradci, vydávat se za chlápka od kriminálky a nikdo se to nedozví? To seš vážně takovej idiot nebo to teď jenom hraješ?“

„Myslel jsem to dobře.“

„Jo, on to každej myslí vždycky dobře. Jenomže víš co? Nakonec se ukáže, že to bylo špatně. Vydával ses před mámou toho kluka za policajta. Říkals, že ho najdeš. To jsi vážně tak blbej?“

„Je mi to…“

Hrách bouchnu do stolu. „Ten kluk je mrtvej. A tys v tom drápal. Jako nějakej kovboj. Už zase.“

Třískl jsem lžící o talíř. „Hrdličková to hlásila, ale poslali ji akorát do prdele. Pomalu jak ta ženská, jejíhož frajera jsem nedávno zmydlil. Měla strach, že se Rosťa nevrátí domů. Měl jsem ji taky poslat do háje? Možná by to takhle nedopadlo, kdyby mi Žito nevzal kramle. To si nikdy neodpustím.“

Oba se po sobě podívali.

„Žito?“ podivil se Hrách.

„Jo.“

„Kdo je Žito?“ nechápala žena.

Tiše jsem hvízdl.

Pointa týhle situace mi došla během chvíle.

Oni to nevěděli. Nevěděli nic z toho kousku, co se mi podařilo zjistit.

„Matěji, o co tu jde?“

„Koukali jste do věcí toho kluka? Neupoutalo vás nic?“ začal jsem.

„Vyklop to,“ zavrčel Hrách.

„Rosťa prodával pervitin pro Žita.“

„Cože?“ podivila se žena.

„Jak jsi na to přišel?“ potáhl Hrách z cigarety.

Řekl jsem jim, jak jsem se k tomu dobral.

„To zní celkem logicky. A ty kluci si to nevymysleli?“ zeptal Hrách.

„Ne. Žito mi totiž zdrhnul, když jsem s ním chtěl mluvit o Rosťovi.“

Hrách típnul cigaretu a obrátil se na ženu. „Co si o tom myslíš, Káťo?“

„Proč by dealer drog unášel malýho kluka? To přece nedává hlavu a patu…“

„Takhle na první pohled ne. Ale kdoví. Něco na tom třeba bude.“

Káťa přikývla. „Díky, je to dobrej začátek.“

Nevěděl jsem, co na to říct.

„Tak mě napadá, Káťo, co kdyby ti s tím tady Matěj trochu píchnul?“

Oba jsme na Hrácha šokovaně pohlédli.

„Vy jste se zbláznil?“ rýpla si.

„Vůbec ne.“

„Je to jenom pochůzkář. Nic proti,“ podívala se na mě.

Pokrčil jsem rameny. „Úplně v pohodě.“

„Sama si před chvílí řekla, že ti dal dobrej začátek.“

„To jo. Ale neznamenalo to, že…“

„Hele, ber to z tý lepší stránky.“

„Víte, že dělám sama.“

„Jak říkám, ber to z tý lepší stránky.“

„A to je do prdele jaká?“

„Matěj zná město. Od malička tu žije. Zná místní. A taky zdejší podsvětí. Vyzná se.“

„Takže každej druhej zná jeho ksicht.“

„Přes brigadýrku mu muklové do ksichtu moc nečuměj.“

„Nemusím vás poslechnout.“

„Ne, to nemusíš a ani to není rozkaz. Ale doufám, že to vezmeš.“

„A proč?“

„Protože dva policajti zvládnou víc než jeden a tenhle případ je průser, kterej se musí co nejrychleji vyřešit.“

Káťa přikývla a podívala se na mě. „Jestli to poserete, tak vás osobně nakopu do zadku.“

Věřil jsem jí absolutně každý slovo a nepochyboval jsem, že svoje výhružky splní.

Pokračování příště