Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Cizinec

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem, V temnotách a Fajn večer, řeší tentokrát smrt dávného přítele, jehož životní láskou byl jeho rybník a kapři.

Věnováno všem lidem, kteří mě podporují na mojí cestě.

Věnováno všem lidem, kterých se dotkly covidové události. Nechť je pro vás rok 2021 lepším a radostnějším. 

 

Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo bylo Bůh.
 To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze něj
a bez něj nepovstalo nic, co je.
 V něm byl život
a ten život byl světlem lidí.
A to světlo svítí ve tmě
a tma je nepohltila.

- Janovo Evangelium -

/1/

 

Už od mala věděl, že chce svůj vlastní rybník. 

Už když ho děda vzal poprvé na výlov Rožmberka věděl, že se chce celý život cákat ve vodě. Mít nahozený prut, sedět na břehu v pohodlném křesle pít pivo a zažívat pocit lovu.

A už od dětství dělal všechno proto, aby se mu tenhle pocit splnil. Pracoval, šetřil, kde mohl. Když cítil, že ho město vyždímalo dostatečně a věděl, že to může udělat, udělal to.

Vybral vhodný pozemek. Založil rybník po vzoru slavných rybníkářů. A poblíž rybníku postavil dům. Či spíš srub po vzoru usazených kovbojů, kteří přežili všechny bitvy a mohli odložit kolty.

Celé to trvalo něco přes rok. Dlouhý rok.

Ale podařilo se.

Přestěhoval se s ženou a dcerami, které na tuhle skutečnost zrealizování jeho snu připravoval snad odjakživa.

Těžko říct, jestli se jim chtělo, ale nic neříkaly.

A on tomu byl rád.

Potřeboval je mít u sebe.

Nemohl bez nich žít tak, jako nemohl žit bez rybníka a ryb.

Žili tu už tři roky. Tři nádherné roky plné života v jejich domečku na čerstvém vzduchu. Tři roky kdy každý den začínal a končil na verandě v houpacím křesle, kde pozoroval východ a západ sluce a vychutnával k tomu dvojku červeného, aby nakonec s Brokem, německým ovčákem, kterého jednoho dne našli v zuboženém stavu a postarali se o něj, vyrazil k rybníku a užíval si zvuků vody a kapřího šplouchání.

Jenže v poslední době se jim nad hlavou objevil mrak.

Jaromír při té myšlence stisknul zuby. Musel se hodně ovládat, aby se nerozčílil. Jenže si nemohl pomoct, při myšlence na toho chlapa se mu prostě vařila krev v žilách.

Bylo to asi měsíc, co sem dorazil poprvé.

Neměl na sobě oblek, ale bylo na něm vidět, že je kravaťák.

Ten chlap se představil jako Michal Kojotský. Polichotil mu, že má krásný dům a krásný pozemek. Zmínil se i o tom, že o Jaromírových kaprech a jeho kuchařském umění kolují legendy napříč celým krajem. A pak to přišlo. Jaromír čekal, že to přijde. Čekal to od chvíle, co ten chlap vystoupil z toho auta, co vypadalo, jako kdyby ho právě vytáhli z továrny na holící strojky.

Kojotský mu učinil nabídku, která se neodmítá. Alespoň tak by to Jaromír označil. Kojotský chtěl koupit jeho pozemek. Od boku střílel astronomické částky. Jaromír však všechny shodil ze stolu.

Nechtěl jeho peníze.

A už vůbec nechtěl prodat svůj pozemek.

Chtěl žít svůj sen.

Víc ho nezajímalo.

Kojotský tehdy odešel.

Ale vrátil se znovu.

A znovu.

A Jaromír pokaždé jeho nabídku odmítl.

Jenže mu to nedalo. Když jednou vyrazil do města na nákupy, začal se trochu vyptávat. Což mělo svojí cenu, protože zjistil, že Kojotský takhle obchází všechny lidi v okolí a ti mu už svůj pozemek prodali. A Jaromír se taky dozvěděl, proč je Kojotský kupuje. V průběhu několika let tu totiž měla vzniknout dálnice. Při myšlence, že by se na místě jeho srubu a rybníčku měl táhnout nějaký podělaný asfaltový had se mu dělalo špatně a ještě víc se zatvrdil, že nic neprodá. Ať se třeba Kojotský staví na zadní, to bylo Jaromírovi jedno.

Z přemýšlení Jaromíra vytrhlo prasknutí větve.

Podíval se do tmy před sebou.

Jaromír byl do přemýšlení tak zabraný, že si nevšiml, že nohy donesly až k rybníku.

A tam to spatřil.

I přes tu tmu to viděl docela jasně. Pár metrů od něj se nad rybníkem skláněli dvě postavy s barelem a… ano, z toho barelu lili přímo do rybníka.

„Vy hajzlové!“ řval Jaromír a běžel k nim.

Čím víc se blížil, tím víc toho viděl.

Měli holínky, kožené kabáty a obličeje zakryté kuklami.

Brok tomu jednomu skočil po krku, aniž by k tomu vydal Jaromír pokyn.

Chlap chrčel, nadával. Snažil se ho setřást.

Pak najednou ránem projelo pronikavé psí kňučení, které utichlo.

Jaromír viděl, jak Brok leží bezvládně na podlahu.

Ale už nestačil nic udělat.

Kumpán najednou držel v ruce pistoli.

Vyšla rána.

Košile, kterou nedávno zašívala manželka, byla zase děravá. A od krve.

Jaromírovi se podlomila kolena.

Zakuklenci se vzpamatovali. Sebrali se. Čapli barel a dali se na útěk.

Jaromír se plazil.

Plazil se vřed k rybníku, aby se přesvědčil…

Když to uviděl, bodlo ho u srdce.

Rybník byl plný mrtvých kaprů.

Jaromír cítil, že mu to zlomilo srdce.

Zatmělo se mu před očima.

 

/2/

S Jaromírem jsme se neviděli pár let, takže když mi přišlo parte, dost mě to překvapilo. A popravdě neměl jsem ani chuť na pohřeb jezdit, protože to bylo jenom pár měsíců, co jsem pohřbil svoji vlastní ženu a věděl jsem, že znovu do toho spadnout, byť z druhý strany, by nebyl úplnej ideál. Máma mi ale řekla, ať jedu. Že to doma pár dnů s Terkou zvládnou.

A tak jsem teda vyrazil.

Sbalil jsem si cestovku s pár věcma a do pytle strčil oblek jak do futrálu. Od Bářina pohřbu jsem ho neměl na sobě, ale věděl jsem, že čistírnou prošel. Máma na rozdíl ode mě byla na tyhle věci poctivá a dbala na ně. Nasedl jsem do auta a vydal se na cestu. Jako společníka jsem na cestu přibalil láhev tullamorky, kterou jsem po cestě upíjel. Cesta mi tak místo toho zabrala víc času než běžnýmu člověku. Musel jsem několikrát zastavovat na kafe. Dokonce jsem strávil dvě noci v hotelu, abych se vyspal a chlast měl dost času, aby ze mě vyprchal.

Ačkoliv já to nechtěl.

Nechtěl jsem, aby mi ten dračí oheň utekl ze žil.

Ne kvůli tomu vnitřnímu třesu, co jsem měl v sobě.

Kdepak.

Bylo to kvůli tomu strachu, co jsem cítil.

Strachu probudit se úplně do reality a vnímat tu bolestivost z vědomí, že Bára už není.

Bára se ke mně vracela pořád.

Ve snech i v reálu. Někdy jsem měl pocit, že sedí vedle mě. Mluví na mě. Usmívá se na mě. A pak se jí obličej najednou změní do nějakýho odpornýho démonskýho šklebu plnýho odporně dlouhej zubů a z prstů se stanou dlouhý drápy polepený slizem s cílem roztrhat mě nacáry. A přitom mě zasypává výčitkami svědomí, proč jsem ji nechal umřít. Pokaždý jsem se musel napít, abych to zahnal.

A pokaždý jsem vzal do ruky pistoli, dlouhou dobu koukal do hluboký temný hlavně, která znamenala prázdnotu a smrt. Pak jsem si hlaveň strčil do pusy, jazykem olizoval ten vstup k branám smrti a přemejšlel, jestli to nemám prostě a jednoduše skončit. Nebo jinak řečeno, jestli nemám znovu začít. Věděl jsem, že nejrychlejší cesta, jak se dostat zpátky k Báře a všechno vrátit do normálu, je stisknout kohoutek a rozmáznout svůj mozek a krev o stěnu.

Jenže víte co? Nikdy jsem to neudělal.

Možná jsem na to neměl dost odvahy.

Anebo jsem nechtěl, aby máma zůstala na Terku sama. A to i  přes to, že jsem věděl, že jako otec stojím za hovno. A že z toho dítěte mám strach, protože mi Báru až moc připomínalo a já měl kvůli tomu strach s ní trávit čas.

Bál jsem se, že Jaromírův příběh mi moc na náladě nepřidá.

Proč mi vlastně jeho žena to parte posílala?

Netušil jsem.

S Jaromírem jsme sloužili na kriminálce pár měsíců. On pak usoudil, že tahle práce není nic pro něj a odešel. Co jsem slyšel odněkud z druhý ruky, tak si koupil pozemek, postavil chalupu a založil rybník. Což by odpovídalo, protože jsem do těch míst právě mířil.

Vůbec jsem netušil, s čím mám počítat.

 

/3/

 

Ten pohřeb jsem stihnul.

Sice o fous ale stihl.

Zaparkoval jsem před zeleným plotem, za kterým se schovával dům. Jaromírův dům. Zdálo se mi to nebo opravdu vypadal tak, jak mi ho kdysi popisoval? Zdálo se, že se mu přece jen ten sen splnil. Ale jen do určitý chvíle. Pak totiž přišel nějakej debil a celý to rozbořil.

Podíval jsem se na sebe do zpětnýho zrcátka.

S plnovousem jsem vypadal fakt jako mládenec k pohledání.

Máma mi kladla na srdce, abych alespoň jednou po delší době využil holící strojek. Já se na to ale vykašlal.

A kruhy pod očima moje fešákovský skóre fakt nevylepšovaly.

Do pusy jsem si strčil žvejkačku, abych přehlušil zápach chlastu.

Pak jsem vyrazil ven.

K baráku se stoupalo po třech dřevěnenejch schůdcích se zábradlím.

Nestačil jsem vystoupit ani po jednom, když najednou proti mně stála ženská v šatech a kulovnicí v ruce.

Hleděli jsme na sebe jak lovec a kořist.

Nejspíš ji překvapilo, že jsem nezareagoval instinktivně.

Taška mi nesklouzla k nohám ani jsem nedal ruce nad hlavu.

Stál jsem klidně ani se nehnul.

Nebál jsem se smrti.

Nebál jsem se, že umřu.

Naopak.

Smrt byla to, po čem jsem teď neskutečně moc toužil.

„Anežko?“ promluvil jsem.

Podívala se na mě přes hlaveň zbraně a nepatrně ji odsunula stranou.

„Matěji?“ podivila se a kulovnici stáhla hlavní k prkenný podlaze.

Přikývl jsem.

„Změnil ses.“

Otázka byla, jestli k lepšímu nebo horšímu.

„Nechal sis narůst vousy.“

To byla pravda. Když jsme se znali s Jaromírem, chodil jsem vždycky pečlivě oholenej.

„Můžu vás doprovodit?“

Nepatrně se pousmála. „Budu moc ráda.“

Uvnitř to bylo malý, ale útulný. Musel jsem uznat, že Jaromír si dal fakt záležet. Anežka mi představila svoje dvě dcery Bětku a Zuzku. Pak mě zavedla ke koupelně, abych se mohl převlíct. Když jsem zhodnotil svůj vzhled, zjistil jsem, že vypadám jako bezdomovec, kterýho se pokusili navlíct do obleku Jamese Bonda. Věděl jsem ale, že teď už to lepší nebude.

Anežka zhodnotila můj vzhled, trochu mi urovnala kravatu a nepatrně se usmála. Pochopil jsem, že takhle je to správně a že můžeme vyrazit.

 

/4/

Pohřeb byl malej a skromnej.

Na hřbitov kromě nás dorazila ještě jakýsi manželský pár. Pochopil jsem, že to byli Jaromírovi známí.

Zatímco řečník mluvil, já se pomalu propadal do sebe.

Na sítnici se mi promítal film.

Bylo to jak z nějakýho šílenýho hororu.

Podlaha plná chomáčů tmavejch vlasů.

Pokoj v šeru.

Postel a na ni úplně vyhublá žena, která snad zažila koncentrák.

Tělo měla protáhlý agónií.

Oči plný bolesti.

„Matěji,“ natahovala ke mně ruce, co vypadaly jako dlouhý pařáty s nehty ostřejšími než noži.

Bára.

Moje žena se ze všeho nejvíc podobala zombii.

„Matěji,“ vychrchlala znovu. „Pomoz miiiii,“ zavyla protáhle.

Prásk.

Dveře od pokoje se zabouchly s hlasitým říznutím.

Dětský křik.

Dětský pokoj.

Malá holka na posteli.

Brečí.

V ruce drží medvídka.

Volá mámu.

Tu samou mámu, která ve vedlejší místnosti umírá pomalu na rakovinu.

Cítím, že na to nemám.

Nemám na to, starat se o ní.

Stejně jako nemám na to, starat se o její mámu.

Nemá na to starat se o vlastní dítě a ženu.

Je to pro mě moc bolestivý.

Prásk.

Stojím na místě činu. Pode mnou jsou zakrvácený pytle a v nich torzo ženy. Až moc mi připomíná Báru. Začíná hon za vrahem. Vyčerpává mě to. Bolí mě to. Mám z toho noční můry. Ale nakonec toho zmetka dostáváme. Nemám na to jít domů. Nemám na to, dívat se, jak moje dcera brečí a jak moje žena umírá.

Jsem prostě moc velkej srab.

Čekám na další případ.

Ale ten nepřichází.

A tak hledám azyl v hospodách.

Opijím se do němoty. Snažím se tím vypnout, abych nemusel žít v týhle hnusný realitě a abych nemusel myslet na to, že moje žena už brzo nebude.

Chlast mi ale brzo nestačí.

Divočím.

Zarůstám vousem.

Propadám se do sebe.

Vyhledávám rvačky. Cíleně a beze smyslu.

Při akcích nebývám tolik obeztřetnej.

Jako kdybych to tu chtěl zabalit dřív než Bára.

Ucítil jsem pevný stisk na rameni.

Trhl jsem sebou.

Vrátil jsem se zpátky do reálu.

Anežka stála vedle mě a plakala.

Objal jsem ji.

Nenapadlo mě nic lepšího než tohle.

Podívala se na mě. „Děkuju, že jsi přijel.“

Pokýval jsem hlavou a lehce se na ni usmál. „To je samozřejmost.“

Vyrazili jsme ze hřbitova ven.

Když jsme se ocitli za hranicemi posvátné půdy, Anežka zbledla a ztuhla.

Příčinou byl nejspíš chlápek v saku od Huga Bosse a brýlemi na očích, co se opíral o terénní auťák tmavý barvy.

Vyrazil nám vstříc.

Na tváři lehký úsměv.

Dorazil až k nám. „Upřímnou soustrast.“ Napřáhl k Anežce ruku.

„Ty hnusnej hajzle,“ vrazila mu facku.

Zíral jsem na to.

Chlápek si dlaní přejel po tváři, kde mu naskočil během chvíle slušnej šlinec.

„Já stejně vím, že jste mi muže zabili vy.“

„To je vážné obvinění. Ale chápu, že jste roz…“

„A nepočítej s tím, že vám prodám byť jen hlínu z našeho pozemku. To by mi manžel v životě neodpustil. Holky, jdeme.“

Anežka a její dcery se od nás odtrly jako na povel. Prošly kolem chlápka a ukázaly nám všem záda.

Měl jsem, co dělat, abych jim stačil.

Do domu jsem dorazil o pár minut později než holky.

Zuzka s Bětkou chystaly jídlo, zatímco jejich matka seděla na židli a kouřila.

Podívala se na mě, když jsem vstoupil dovnitř.

„Co to bylo za chlapa?“ zeptal jsem se.

Sedl jsem si proti ní. Posloužil jsem si z krabičky startek, která ležela před ní.

„To byl vrah mýho manžela.“

„Vrah?“

„Jo. Vrah.“ Anežka se nadechla. „Jaromíra někdo zastřelil a otrávil ryby v rybníce.“

Pevně jsem stiskl cigaretu mezi prsty. „Cože?“ vydechl jsem.

„Je to tak, jak jsem řekla. Zabili ho. Byla to vražda.“

„Děláš si…“

„Nedělám.“

„Co policie? Co by? Nic. Nevyšetřili to. Spolupracujou s nima.“

„S nima?“

„Jo.“

„S kým?“

„S Kojotským.“

„To je ten chlap, cos mu dala facku.“

„Jo.“

„Mohla bys mi k tomu říct něco víc?“

Anežka přikývla. „Holky, běžte k sobě do pokoje.“

Dcery se po sobě podívaly, ale pak udělaly oč je matka požádala.

Anežka se nadechla a začala vyprávět.

 

/5/

 

„Jaromír vždycky chtěl mít dům a rybník plnej ryb. Vždycky to byl jeho sen.“

Přikývl jsem. To jsem věděl a Jaromír o tom často mluvil. Bylo to v době, kdy já žádný sny neměl. A když se nad tím zamyslím, tak žádnej sen nemám dodneška. A ani žádnej cíl. Jenom to zabalit to nejdřív. Jaromír o tom tenkrát básnil snad každou chvíli. Jenže já měl tenkrát jiný starosti. Chtěl jsem hlavně najít šmejda, co znásilnil a zabil Tibora, mýho nejlepšího kámoše z dětství. Hnal jsem se zatím jak za nějakým temným přízrakem.

„A splnilo se mu to.“

„Splnilo. Byl tu neskutečnej klid a pohoda. Pro naše kapry sem jezdili z celý republiky. Jaromír je navíc uměl skvěle připravovat na několik způsobů, takže sem jezdili i kvůli jeho kuchařskýmu umění.“ Anežka típla cigaretu. Na chvíli se odmlčela. Zvedla se od stolu a vrátila se s lahví červenýho a dvěma skleničkami.

„Dáme si?“

Přikývl jsem. Co se pití alkoholu, k tomu mě člověk nemusel pobízet dvakrát.

Otevírání bylo šroubovací a ne na korkovej špunt, takže jsme se obešli bez vývrtky.

Nalil jsem nám oběma štědrou porci vína.

Podle etikety na láhvi jsem zjistil, že se jedná o Cabernet Sauvignon. Barva byla rubínově červená. Připomínala krev, co vyteče z člověk, když ho jinej člověk bodne nebo zastřelí.

„Nikdo jsem to nepochopil,“ vyslovil jsem svou myšlenku nahlas.

„Co?“

„Nikdy jsem nepochopil, jak si lidi můžou vzájemně ubližovat.“

Anežka se rozbrečela. „Proč musel umřít?“

„Protože lidi jsou zlý a bezohlední.“

A sobecký a krutý a dělají zlý věci, aby sami sobě prospěli. Bez ohledu na to, jestli ublíží někomu dalšímu. Každý z nás jsme to v sobě měl zafixovaný. Vedle dobrý stránky jsme měli i tu špatnou. Záleželo na tom, na který z nich člověk intezivnějc pracuje a která nakonec přáváží.

Anežka se na mě podívala.

„Já vím, ale…“

„Prostě to tak je. A vím, že není hezký to slyšet. Ale je to tak. Víš, mám zkušenost, že lidi jsou spíš hyeny. Krutý a smějící se bestie.“

„Musel jsi toho zažít dost hnusnýho.“

Přikývl jsem a napil se ze skleničky. „To si piš. Jaromír udělal dobře, že odešel. Tahle práce tě totiž dostane. Vyždímá tě, vymačká jak citrón. Po čase si nepřipadáš jako nějakej rytíř bojující s drakem, ale jako obyčejná hajzlbába. Pokoušíš se uklidit sračky. Napřed je jich málo. Jenže čím víc se v nich hrabeš, tak si uvědomuješ, že tohle nemůžeš nikdy uklidit všechno. Jenom to můžeš zmírnit.“

„Možná kdyby zůstal, nebyl by dneska mrtvej.“

Neodpověděl jsem.

Nevěděl jsem co.

Že by to možná koupil při službě od nějaký sjetý smažky? Nebo že by narazil na nějakýho blba, co šel udělat kasu na pumpu kvůli pár stovkám? Věděl jsem, že tyhle argumenty by ji moc neuklidnily ani nezmírnily bolest, kterou právě teď prožívá.

„Co se dělo dál?“ zeptal jsem se.

„Všechno bylo krásný a klidný. Dokud se tu neobjevil ten chlap.“

„Ten co čekal před hřbitovem? Kojotský?“

„Jo. Objevil se tu a začal nabízet prachy. Nejen nám, ale i ostatním.“

„Chtěl koupit pozemky?“

„Jo.“

„Říkal proč?“

„Slyšela jsem, že na stavbu dálnice. A taky jsem slyšela, že prakticky všichni už prodali.“

„To by znamenalo zánik týhle vesnice.“

Anežka přikývla. „Až na to, že Jaromír to nechtěl prodat. Znamenalo by to konec jeho snu.“

„A proto musel z cesty.“

„Ano. To ráno šel jako vždycky k rybníku. Vstával brzo. Byl to takovej jeho zvyk. Projít se se psem k rybníku. Ale už se nevrátil. Když ráno nepřišel k snídani, šla jsem se po něm podívat a…“ Anežka se rozplakala. „Našla jsem ho na břehu a našeho pejska hned vedle. Oba byli mrtví. Když jsem se podívala na rybník… někdo nám otrávil i ty kapry.“

Objal jsem ji a chytl za ruku.

Byli jsme tak, dokud se neuklidnila.

Během tý nekonečně dlouhý doby jsem ale věděl jedno. Bylo na čase, aby se někdo Kojotskýmu podíval na zoubek.

 

/6/

 

Policejní stanice vypadala jako takový kombo krabičky od zápalek a krabičkou sardinek. Ošuntělá zvenku i zevnitř. Jako kdyby od dob socialismu neudělala jedinej krok vřed, ale stagnovala na místě.

Na vrátnici mě stopnul policajt v uniformě, co se akorát krmil šunkou bagetou a hubu pohyboval jako přežvýkavec z kravína, kterej se určitě nacházel nedaleko. Jinak jsem si nedokázal vysvětlit, jak by ho matka vůbec vypustila z domu.

„Ano?“ chlap s plnou pusou zahuhlal a majonéza mu přitom vystříkla na košili. Policajt sebou pohnul. Židle se prohnula jako kdyby na ní sedělo kosatčí mládě a hlasitě zaskřípala. „Do prdele. Lucka mě zabije…“ začal utírat neplechu z košile pomocí kapesníku, ale rozmatlal ho ještě víc. Najednou sebou policajt trhnul. Uvědomil si, že není v prostoru sám. Podíval se na mě. „Co chcete?“ utrhl se na mě.

„Kdo řeší Kubíkův případ?“ chtěl jsem vědět. „A taky ten otrávenej rybník?“

Podíval se na mě. „Co je vám do toho?“

„Kdo to vyšetřuje?“

„Vy jste jako kdo?“

„Jsem Kubíkův bratr,“ střelil jsem od boku první lež, která mě napadla.

„Aha… tak to…“

„Stačí jenom, kdo to dělá a kde ho najdu.“

„To dělá Jedlička. Ve druhým patře.“

Přikývl jsem ho a nechal ho, aby se dál věnoval čištění fleku.

Jedličku jsem našel snadno.

Byl to chlápek s knírem, co by mu záviděl snad i Hindemburg a v košili, co by si na sebe nevzal James Bond ani kdyby na tom závisel jeho život.

Jedlička seděl za stolem a něco cvakal na klávesnici, se kterou si ale moc nerozuměl.

Když jsem vešel dovnitř, podíval se na mě. „Vy neumíte klepat nebo co?“ utrhl se na mě.

„Hledám Jedličku.“

„No a co jako?“

„Jde mi o Kubíka.“

Jedličkovy prsty sklouzly z klávesnice. V očích se mu zablesklo.

„Vy jste jako kdo?“

„Mlynář.“

„Mlynář?“ Jedlička vypadal, že opravdu přemýšlí.

„Jo.“

„To mi nic neříká.“

„Jsem Kubíkův kámoš z minulosti.“

„Nikdy jsem vás tu…“

„Dlouho jsme se neviděli.“

„Tak jste mu aspoň přijel na pohřeb?“

„Jo, něco takovýho. Rád bych se zeptal, jak to vypadá s vyšetřováním jeho vraždy.“

„To je tajný.“

„Tajný?“

„Jo. Tajný. Jakože vám to nemůžu říct.“

„A proč ne?“

„Protože je to celý teprve na začátku.“

„Třeba bych vám mohl pomoct.“

Přeměřil si mě pohledem.

Zastavil se u mojí zmačkaný košile a zarostlýho obličeje.

„Jsem bejvalej polda,“ vysvětlil jsem. „Z kriminálky.“

„Myslím, že to zvládneme sami.“

Očima jsem mimoděk přejel pohledem po místnosti. Zastavil jsem se u velký zarámovaný fotky, kterou měl Jedlička za sebou. Bylo na ní spousta lidí a mezi nimi chlap, kterýho jsem sice viděl jenom jednou v životě, ale poznal jsem ho naprosto bezpečně.

Kojotský.

„Rozumím,“ odvětil jsem se a vypochodoval se z místnosti bez rozloučení.

Byla mi jasná jedna věc.

Jestli to teď vzdám, tak Jaromírova vražda zůstane nevyřešená.

A to jsem nemohl dopustit.

 

 

/7/

 

Hospoda.

Nikde se toho člověk nedozvěděl tolik, jako v hospodě.

A zvlášť na vesnici.

Zkazky. Legendy. Drby. Kdo koho miluje. Kdo koho nenávidí. Kdo s kým táhne za jeden provaz. A kdo naopak táhne proti tomu druhýmu. V tomhle byla hospoda naprosto úžasná. V devadesáti devíti procentech ze sta si stačilo jenom sednout na bar, objednat si pivo a našpicovat uši. Zbytek přišel sám.

A co ten stej případ, ptáte se?

Tam už se musel člověk holt snažit trošku sám.

Hospoda.

Byla menší, ale vypadala slušně. Pračka se snažila co mohla, aby ze záclon dostala žloutenku od cigaret, ale stejně tam nějaký stopy zůstaly. Nebylo se ani čemu divit. Když jsem vstoupil dovnitř, moje dýchací ústrojí vyměnilo původní vzduch za směs cigaretovýho kouře, alkoholu a potu. Bylo to jako ocitnout se na úplně jiný planetě. Třeba někde na Marsu. Prošel jsem touhle směsí, pohyby jsem krájel šero, který obestíralo štamgasty sedící u stolu nad pivem, kartami a mudrováním o politice. Neušlo mi, že jsem u mnohých vzbudil pozornost.

Vydrápal jsem se na stoličku k baru. Byl vyrobenej z poctivýho dřeva a příjemnej na dotek. Zapřel jsem se o něj lokty. Neušlo mi, že láhve s alkoholem na mě začaly z polic nervózně pošilhávat. Asi poznaly, že do jejich perimetru vstoupil největší alkáč široko daleko.

Dřív než jsme stačili s láhvemi navázat užší kontakt, vstoupil mezi nás hospodskej. Plešatej chlápek v zástěře a propiskou za pravým uchem.

„Co to bude?“

Zašilhal jsem po menu načmáraným na tabuli.

Radegast měli.

Naštěstí.

Poručil jsem si jednoho velkýho.

Chlápek laskavým dotekem pohladil pípu a začal jedno orosený čepovat.

Sklenice přede mnou přistála během několika vteřin.

Vyklopil jsem do sebe polovinu obsahu a dlaní jsem přejel o mokrým kníru.

„Vy jste ten chlápek, co přijel Jaromírovi na pohřeb, co?“ podíval se na mě hospodskej.

Vyměnili jsme si pohledy. „Možná.“

„Jo, jste to vy.“

„Odkudpak to víte?“ zeptal jsem se.

„Jedna vrána povídala.“

Takže místní tamtamy fungovaly na jedničku. Ostatně jako ve všech zemích bez zákona.

Znovu jsem si ho prohlídl.

A zjistil jsem, že jsme se viděli na pohřbu.

„Znal jste ho?“

„Myslíte Jaromíra?“

Pokýval jsem hlavou.

„Jo.“

„Chodil sem často?“

„Nebyl tu úplně pečenej vařenej, jestli mi rozumíte.“

Rozuměl jsem.

„Prostě si občas zašel na pivo. Spíš svátečně. Byl to takovej tichej patron. Moc se s nikým nebavil. Měl hlavně ty svý ryby.“

„Ale naše manželky spolu docela kámošily.“

Přikývl jsem. „A co Kojotský?“

V hospodskýho očích se zableslo. „Hele, nejsi ty nějakej fízl nebo co?“

Zapálil jsem si cigáro a vytvořil jsem mezi námi kouřovej opar. „Vypadám to?“

„Ne. Spíš jako docela slušnej pobuda. Ale vím, co jsou policajti za čuráci. A vím, že uměj dost klamat tělem.“

„Seděl´s?“

„Jeden z hříchů mládí.“

„Vloupačky?“

„Říkám hříchy mládí. Takže jsi fakt fízl?“ Hospodkej se tvářil, jako kdyby snědl horkou bramboru.

„Bejvalej.“

„Tak co je ti do Jaromíra?“ nechápavě zakroutil hlavou.

„Kámoš z mládí,“ odvětil jsem.

Informaci o tom, že to byl kdysi policajt, jsem si nechal pro sebe. Třeba se s tím tady úplně nechlubil a nechtěl jsem mu pokazit reputaci.

„Takže to nechceš nechat jen tak.“

Nikotin jsem prolil pivem. Zakroutil jsem hlavou. „To teda nechci. Takže co Kojotský?“

„Myslím si, že to jméno ho vystihuje. Je to sráč. Před pár měsíci se tu objevil. Začal všechny obcházet, nabízet prachy a kupovat si lidi. Jaromír byl posledním obranným válem před tím, aby to tu nesemlel Kojotský a jeho šéf. Aby tady tudy nevedla nějaká posraná dálnice.“

 „A ten Kojotskýho šéf, to je kdo?“

„Hele, to já nevím. Teda nevím to určitě. Ale existuje taková šeptanda…“

„Jo?“ našpicoval jsem uši.

Hospodskej se ke mně natáhl a prakticky teď šeptal. „Říká vám něco jméno Strachota?“

Říkalo.

O politiku jsem se zajímal sice okrajově, ale hluchej jsem nebyl a jméno Strachota vám ujít fakt nemohlo.

Před deseti lety to nikdo nebyl.

Jenže pak se začalo všechno měnit.

V současný době se jednalo o jednoho z nejbohatších lidí v republice. Měl v ruce v průmyslu, obchodu, gastru a cestovním ruchu. 

„Pro toho pracuje?“

„Říká se to.“

Dveře lokálu najednou vrzly.

Mrknul jsem k nim.

„Vida mi o vlku. A vlk na prahu.“

Nebo spíš kojot.

Do hospody právě vcházely dvě gorily v koženejch bundách.

Už od pohledu to byli střelci, chlápci, s nimiž jste se nechtěli dostat do křížku za žádnou cenu.

Vzali mě do kleští.

Na první pohled vypadali tupě.

Lebky se leskly pod zaprášenými lustry.

A věděl jsem, že těma prackama by mi hlavu rozlouskli jak vlašskej ořech.

„Pan Kojotský by s váma rád mluvil,“ pronesl ten, co měl přes obličej dlouhou jizvu.

„Hned,“ dodal jeho parťák s několikrát zlomeným nosem.

„A co když se mi nebude chtít?“ zkusil jsem to.

„To bychom vám úplně neradili,“ zakřenil se jizva a nepatrně odrhnul bundu. Ukázal mi podpažní pouzdro s pistolí.

Přikývl jsem.

Nevadilo by mi umřít, ale bál jsem se, aby to nekoupili lidi kolem.

„Myslím si, že zaplatím to pivo a půjdu se s pány projít.“

Nepatrně jsem se pohnul.

Jizva v tu ránu rukou zajížděl pro bouchačku.

„Jen klid,“ z kapsy bundy jsem pomalu vytáhl peníze a položil je bar.

Otočil jsem se na patě ke gorilám. „Vyrazíme nebo tu budeme jen tak stát a čekat, až dorazí Mikuláš?“

Jako odpověď jsem dostal pěstí do hrudníku od pana zlomenýho nosa. „Stačí to jako odpověď?“ zatlemil se mi ksichtu a slušně mi do něj naprskal.

Narovnal jsem se. „I moje máma dává tvrdší rány, ty sráči.“ Knockoutoval jsem ho pravým hákem.

„Počkám na vás venku, až se dáte dohromady.“ Ukázal jsem jim záda dřív, než po mně stačil jeho kolega vystartovat.

 

/9/

 

Zlomenej nos se celou dobu tvářil, že mě chce zabít. Nakonec ale seděl v poklidu celou cestu na sedadle řidiče a odřídil to, zatímco jeho kumpán seděl vedle mě a mířil na mě nabitou beretou. Zbytečně.

Musel bych být naprostej magor, abych jim vyskakoval tady uprostřed země nikoho, kdy byl jeden velkej les, ve kterým lišky dávaly dobrou noc. Nemluvě o tom, že jsem si s Kojotským přál promluvit. Hádal jsem, že mě po tom stejně hodí lvovi nebo jiný bestii, kterou pro svoje potěšení a uspokojení krvavejch choutek schovával ve sklepě. Neměl důvod to neudělat. Jeho hoši mě vezli do hic sunt leones a já věděl, že odtud už nemusím vyváznout. Neměli důvod mě nechat odejít.

Projeli jsme vysokou bránou, za kterou se nacházel dům. Nebo spíš chalupa. Zlomenej nos zaparkoval před ní. „Jsme tady,“ obrátil se ke mně jeho parťák.

„Jo, to jsem pochopil.“

Zlomenej nos otevřel dveře a vytáhl mě ven. Vší silou mě namáčkl na kapotu a pěstí mě udeřil do zad. Zaskučel jsem bolestí. „Leoši, to stačí,“ ozvalo se za námi.

Zdálo se, že Leoš neměl dost.

„Leoši,“ ozvalo se znovu.

Kráčel k nám.

Slyšel jsem, jak jeho boty klapou o zem.

Najednou stál nade mnou. „Co ti udělal, že ho takhle u nás vítáš?“

„Dal mi přes držku.“

Kojotský se uchechtl. „Z toho se přece neposereš. Pomozte mu na nohy.“

Ani jeden z nich se k tomu neměl.

„Já vás o tom kurva nežádám. Já vám to kurva nařizuju.“

Obě gorily najednou změkly. Pomohly mi na nohy. Dokonce se mi pokusily očistit bordel z oblečení.

„Velice se omlouvám za chování svých pracovníků.“

Dívali jsme se s Kojotským na sebe a já jenom kývnul.

„Prosím pojďte se mnou,“ vybídl mě.

Následoval jsem ho na verandu.

Pod střechou stály židle a stůl s popelníkem, lahví tequily a několika skleničkami.

„Můžu vám nalít?“ zeptal se mě a sám si dopřál pořádnou dávku alkoholu.

„Díky, ale ne.“

Přikývl a posadil se.

Vzal jsem volnou židli a zapálil si cigaretu.

Záda mě slušně bolela.

„Co tady děláte?“ zeptal se mě.

„Hledám vraha,“ odvětil jsem.

„Proč?“

„Protože to tak je správný,“ odvětil jsem.

„Správný,“ Kojotský slovo poválel po jazyku jako víno.

„Jo,“ přitakal jsem.

„A vy jste jeho co? Bratr?“

„Spíš starej známej.“

„Tak to by bylo fajn z toho vycouvat ne?“

„Určitě to nemám v plánu.“

„Proč ne?“

„Protože hledám vraha a je mi absolutně jedno, kdo to je. Ale najdu ho.“

„Nejste trochu blázen?“

„Ne.“

„Blázen být musíte, když vyšetřujete smrt chlapa, který s vámi nebyl pokrevně spřízněnej ani to nebyl váš kámoš.“

„Co po mně chcete?“ přešel jsem k věci, protože tohle šťourání se v detailech mě přestávalo bavit.

„Jdete vždycky rovnou k věci?

Když jde o jednání s blby, tak vždycky, blesklo mi hlavou.

„Jo.“

Kojotský luskl prsty.

Zlomenej nos položil na stůl kufr.

Kojotský hned vedle odložil beretu. Pak kufr otevřel. Byl naditeje bankovkami. Masaryk, Destinová a Palacký tvořili docela zajímavou grupu.

Podívali jsme se s Kojotským na sebe.

„Tohle bude vaše, když se seberete, vypadnete, o tu ženskou se přestanete zajímat a na celou záležitost zapomenete.“

„A když ne?“

„V tom případě přijde na řadu možnost vpravo. Buď dostanete prachy nebo kulku z pistole.“

„Nechci ani jedno,“ odvětil jsem.

„Vezměte ty prachy a vypadněte.“

„Ne.“

„Vezměte…“

„Ne.“

Kojotský najednou držel bouchačku v ruce. „Myslel jsem to s vámi dobře.“

„Jo, takovejch jsem vás už v životě potkal víc.“

„Jestli to neuděláte, bude to horší. Dojdeme si proto, co je naše.“

„Vaše nebo vašeho šéfa?“

Využil jsem tý chvilky, kdy Kojotský váhal.

Rychlým pohybem jsem ho připravil o zbraň. Chytl jsem hod pod krkem a hlaveň mu natlačil k páteři. Stačil jeden výstřel a mohl z něj být mrzák.

Gorily zareagovaly bleskově.

Sevřely mě do kleští.

„Stáhněte se, nebo je po něm.“

„Udělejte, co říká.“

Poslechly.

Šli jsme k autu.

„Tohle tě bude zatraceně mrzet.“

„Možná,“ odvětil jsem. „Pamatuj si, ale že odteď máš problém. A tím jsem já. Ty a ty tvoje hochy dostanu za katr.“

Pustil jsem ho a skočil do auta.

Pak jsem prudce dupl na plyn a za nepřestávající střelby jsem ujížděl ze země lvů.

 

 

/10/

 

Prudce jsem zabrzdil před domem.

Anežka vyběhla ven.

Podívali jsme se na sebe.

„To Kojotský, že jo?“ zeptala se, když zhodnotila můj vzhled.

„Měli jsme menší výměnu názorů,“ odvětil jsem.

„Co…“

„Chce tenhle pozemek. A udělá proto úplně všechno.“

„Je to jenom kus půdy.“

Zakroutil jsem hlavou. „Pro něj… pro jeho šéfa má obrovskou cenu. Bez něj nemůžou stavět.“

„Tak proto zabili Jaromíra…“

„Jo. Nechtěl jim podepsat prodej. Budou to zkoušet na tebe.“

„Už zkoušejí. Ale já to neudělám. Neprodám…“

„Oni přijdou a vezmou si, co budou chtít.“

„Jak to víš?“

„Protože Kojotský je ten tip.“

„Co chceš dělat?“

„Musíte s holkama pryč.“

„Pryč? Matěji, tohle je náš domov.“

„Jen na chvíli, než to tu vyřeším. Máte se kam schovat?“

„K mojí kamarádce.“

„Do hospody,“ dodal jsem hned.

„Ano.“

„Tak jo. Seber holky a vyrazte tam.“

„A co ty?“

„Já si poradím. Možná jen… neměla bys tu nějakou zbraň?“

 

/11/

 

Přišli v noci.

Přesně tak, jako to dělávají vlci, když se chtějí pastevci vkrást do ohrady a zardousit několik ovcí.

Koukal jsem z okna.

Viděl jsem, jak se blížej.

Dlaněma jsem pevně sevřel rukojeť winchestrovky. Alžběta ji vylovila na půdě a já věděl, že se bude hodit. Stejně jako starej loveckej nůž z jeleního parohu, kterej patřil jejímu otci.

Venku křupla větev.

Dveře se otevřely.

Na prahu stál zlomenej nos.

Zazubil se na mě.

Ale ne moc dlouho.

Stiskl jsem kohoutek.

Winchestrovka kopla jak mula.

Třískla rána.

Zlomenej nos se zhroutil k zemi jako kus špalku.

Dovnitř už se ale šinul zbytek jeho kámošů.

Winchestrovce se z úst linula píseň smrti.

Na chvíli nastalo ticho.

Ale ne na moc dlouhou chvíli.

„Vzdejte to,“ ozvalo se venku ze tmy. „Stačí, když ta kráva podepíše smlouvu a…“

Pohyb ve tmě.

Stiskl jsem spoušť.

Vetřelec padl k zemi jako moucha.

„Fajn. Jak myslíte.“

Během několika vteřin jsem si připadal jako při vylodění v Normandii.

Kulomet spustil těžkou palbu.

Zalehl jsem na podlahu a zacpal jsem si uši.

Doufal jsem, že Jaromír dům postavil dost odolnej na to, aby mě dokázal ochránit.

Dokázal.

Ale možná to bylo jenom o vlásek.

A pak najednou ticho.

Ale ne na dlouho.

Dupali hlasitěji než stádo slonů.

Dveře se rozletěly dokořán.

Dovnitř vlítli dva chlápci.

Ještě jsem je dokázal sejmout.

Ze země.

Jako třetí byl na ráně Kojotský.

A mě došla munice.

Do prdele, zaklel jsem v duchu.

Vyskočil jsem na nohy.

Za pochodu jsem švihl nožem.

Ostří zarotovalo vzduchem a skončilo v rameni toho parchanta.

Bouchačka mu vypadla z ruky.

Skočil jsem po něm. Natlačil jsem ho na stěnu. Nůž jsem chytl za rukojeť a kroutil jsem v ní ráně. Kojotský řval, jako kdyby ho brali na vidle.

„Proč?“

„Protože jste oddělali Jaromíra. Kvůli čemu? Kvůli prachům a kusu pozemku.“

V Kojotskýho očích se začernalo. „My ho ale nezabili.“ Zachrchlal.

„Cože?“ vydechl jsem.

„My ho nezabili.“

„To… to byl někdo jinej. My ne.“

Koukal jsem na něj a přemýšlel jsem.

Blufoval.

Určitě blufoval.

Jinak to nebylo možný.

Jenže na druhou stranu, proč by se z toho teď vykrucoval, když byl úplnej konec.

„Kecáš,“ zavrčel jsem.

Kojotský se uchechtl. „Proč bych to dělal?“ Další ušklíbnutí. „Pro oči nevidíš, poldo.“

„Hm?“ podivil jsem se.

„Jeho manželka, ty idiote.“

„Bětka…“

„Asi,“ zachrchlal. „Já nevím, jak se jmenuje…“

„Proč.. proč by…“

 „Táhne to s nějakým chlapem.“

„Kecáš,“ zavrčel jsem.

„Mám fotky, chceš je vidět?“

Přikývl jsem.

„Telefon…“

Nepatrně jsem povolil stisk.

Sáhl do kapsy, vytáhl telefon a ukázal mi galerii. Několika tahy ruky jsem ji projel. Viděl jsem Anežku v objetí chlapa, kterýho jsem po třetí fotce.

Hospodský.

Já idiot mu ji ještě přihrál rovnou do náruče.

Přes bluetooth jsem si poslal fotky k sobě.

Pak jsem vyrazil.

 

/12/

 

Rychlým krokem jsem šel do hospody.

Cestou jsem přemýšlel o tom všem.

Snažil jsem se přijít na motiv.

Na důvod, proč Anežka Jaromírovi vrazila kudlu do zad.

Proč se tohle všechno stalo.

Nemohl jsem přijít vůbec na nic.

Leda snad… leda snad to, že to celý byla stará známá hra na milostnej trojúhelník, kterej asi milence přestal bavit a tak se rozhodli jednoho z protagonistů odstranit. A využili při tom situaci, ve který se nacházel. To byl důvod, proč otrávili rybník s rybama. To celý měla být prostě jenom zástěrka. Nic víc. Nic míň.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím se mi to zdálo reálnější.

Hádal jsem, že během pár týdnů by Anežka pozemek prodala a za prachy začala novej život spolu se svým milencem.

Vstoupil jsem do hospody.

Hospodskej stál za barem a čepoval další pivo.

Podívali jsme se na sebe.

Tvářil se překvapeně, že jsem se vrátil.

Asi čekal, že mě Kojotský a jeho chlapi oddělají.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě.

„Dal bych si tullamorku.“

Nalil mi skleničku.

Napil jsem se. Mezitím z druhýho patra dorazila Anežka. Posadila se vedle mě. Tvářila se stejně překvapeně jako ten syčák za pultem.

„Jsem ráda, žes to přežil.“

Přikývl jsem a znovu jsem se napil. „Bylo to náročný. Naštěstí máte ale dobrej dům. Ani moc neutrpěl.“

„To je dobře. Přemýšlela jsem nad tím, že bychom se odstěhovali.“

„A pan hospodskej půjde s váma?“

„Co to povídáš?“ nechápala Anežka.

Položil jsem na pult telefon a otevřel galerii.

Hospodský udělal za pultem prudkej pohyb.

Byl jsem ale rychlejší.

Hlavu jsem mu přimáčkl k pultu a ke krku jsem mu přiložil nůž. „Se mnou to není tak jednoduchý, jako s Jaromírem,“ zavrčel jsem.

„Pusť ho,“ jančila Anežka. „Pusť… cos myslel tím, že to s tebou nebude tak lehký jako s Jaromírem.“

„Táhli jste to spolu. Ty a tady pan hospodskej.“

Anežka zbledla. „Jak jsi na to přišel?“

„Kojotskýho lidi vás vyfotili.“

„To ne,“ kroutila Anežka hlavou. Zarazila se. „Honzo, cos…“

„Odkrágloval jsem ho,“ zasyčel Honza.

„Proč?“

„Protože tě nemiloval a ty jeho taky. Říkalas mi to.“

Anežce se zatajil dech.

„Odkrágloval jsem ho, abychom prodali ten blbej pozemek, dostali prachy a mohli začít někde jinde… mimo tuhle díru.“

Anežka se rozplakala.

„Tak asi půjdeme, ne?“ čapl jsem ho za flígr a vedl ho ven.

- Konec -

Autor: Martin Stručovský | pátek 1.1.2021 0:00 | karma článku: 8,13 | přečteno: 275x
  • Další články autora

Martin Stručovský

Bestie, desátá kapitola

Matěj Mlynář selhal. Nepodařilo se mu najít pohřešovaného kluka a šel se opít. Jeho starý mentor Hrách mu přichází na pomoc. A není sám.

6.4.2020 v 8:38 | Karma: 5,45 | Přečteno: 196x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, devátá kapitola

Bestie přichází v deváté kapitole. Matěj Mlynář si připadá, že selhal na plné čáře. Ale přichází pomoc...

29.2.2020 v 18:51 | Karma: 6,05 | Přečteno: 241x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, osmá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v sobotu jednou za 14 dnů

8.2.2020 v 16:42 | Karma: 6,86 | Přečteno: 170x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, sedmá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v sobotu jednou za 14 dnů

25.1.2020 v 18:08 | Karma: 7,70 | Přečteno: 259x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, šestá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v neděli jednou za 14 dnů

12.1.2020 v 6:33 | Karma: 8,54 | Přečteno: 210x | Diskuse| Kultura
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

VIDEO: Italští poslanci se porvali kvůli vlajce, napadeného museli vyvést

13. června 2024  9:50

V italském parlamentu se ve středu strhla bitka. Desítky zákonodárců a parlamentních zřízenců se do...

Nový prezident Pellegrini jako první navštíví Česko, přijede 26. června

13. června 2024  9:36,  aktualizováno  9:49

Příští slovenský prezident Peter Pellegrini navštíví Česko při své první zahraniční cestě 26....

Kuriozita u čínské památky. Stopky vám spočítají dobu na WC. Kvůli bezpečnosti

13. června 2024  9:47

Čínské buddhistické jeskyně Jün-kang, které se pyšní 51 tisíci sochami vytesanými v 252 jeskyních,...

Lipavský s kolegy vyzval k rychlému omezení pohybu ruských diplomatů v Schengenu

13. června 2024  9:09,  aktualizováno  9:44

Lipavský a dalších sedm ministrů zahraničí z EU vyzvalo v dopise šéfa unijní diplomacie k rychlému...

Opalovací krém pro miminka: Jaký vybrat?
Opalovací krém pro miminka: Jaký vybrat?

Pokožka novorozenců a kojenců je tenká, zranitelná a má méně melaninu, což je pigment, který chrání pokožku před slunečním zářením. Kůže miminka je...

  • Počet článků 34
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 484x
Knižní recenzent, šéfredaktor deníku Sarden. Autor detektivek Bez duše a Zavátá sněhem

Seznam rubrik