Bestie, šestá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v neděli jednou za 14 dnů

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování.

Matěj Mlynář nikdy neplánoval, že se stane policistou. Když ale jednoho dne zmizí a následně je nalezen mrtev jeho nejlepší kamarád Tibor, osud ho zavane úplně jiným směrem. V touze pohlédnout vrahovi svého přítele jednou do očí se stává policistou. V Bestii ale není ještě vysloužilým vlkem samotářem. Je vlčetem, kterému teče mléko po bradě, a s vyšetřováním zločinů nemá příliš mnoho zkušeností. Zato zápalu ano. A když ho osloví matka dítěte zasažena tragédií, nedokáže jen tak sedět a vyráží pátrat do ulic Jindřichova Hradce, které jsou temnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Přečtete si

Prolog 

První kapitoluDruhou kapitolu Třetí kapitolu Čtvrtou kapitoluPátou kapitolu 

/6/

Dveře pátý základky nás pohltily jako lví tlama. V prosklený kukani nás zmerčil plešatej školník s modrýma očima. Vletěl k nám. Tvářil se přísně a vážně. „Tak kampak?“ zeptal se.

Vyčaroval jsem k kapsy policejní odznak. Bylo to jako mávnout kouzelným proutkem. Školník se nahrbil a hrdinskej výraz ho v tu ránu přešel.

„Mlynář, kriminálka. Potřeboval bych mluvit s paní učitelkou Mrázkovou. Můžete nás k ní odvést?“

Zatvářil se podezřívavě.

„Je to důležitý,“ dodal jsem.

Je to důležitý a nemám čas na kraviny, tak mě k ní koukej odvést, projelo mi hlavou a já cítil, že začínám být dost netrpělivej.

Odvedl nás k ní. Bylo to ve druhém patře na druhém konci školy. Cestou nás doprovázel hlahol a pohledy dětí. Chápal jsem to. S Romanem jsme nepůsobily jako školní inspektoři. Vylepanej a dlouhovlasej. Naprostý vzory pro dnešní mládež.

Zastavili jsme před dveřmi od kabinetu. Podle jmenovky tu sídlila nejenom Mrázková, ale taky učitelky Doubková a Kalivodová.

Školník na nás pohlédl.

„Díky, dveřníka nám dělat nemusíte,“ vyzval jsem ho, aby se stáhl.

Další pohled.

„Ani mluvčího,“ přidal se Roman.

Školník nám ukázal záda.

„Jsi připravenej?“

To jsem nevěděl. Ale nezbývalo nám nic jinýho, než to zjistit.

Zaklepal jsem, a když se ozvalo vstupte, vstoupili jsme dovnitř.

Spousta nábytku, učebnic, sešitů a jedna ženská po třicítce, opravující za stolem horu domácích úkolů. A podle počtu, co jsem viděl, byla teprve na začátku.

„Co tu děláte? Kdo vás sem pustil?“

„Školník,“ vysvětloval hned Roman.

„Cože?“

„Kriminálka,“ ukázal jsem odznak. Překvapovalo mě, jak moc jednoduchý je takhle lhát o svým služebním poměru. A zároveň mi přišlo naprosto přirozený vydávat se za člověka z kriminálky.

Učitelka zkoprněla. Vypadalo to, že počítá do deseti a pak zase promluvila. „Vy jste tu kvůli Rosťovi?“

Vykročila k nám a vlnila přitom boky ladně jako labuť.

Přikývl jsem. „Jste paní učitelka Mrázková?“

„Jo. Jsem jeho třídní… co se stalo? Už něco víte? Dneska mi volala jeho mamka a byla strašně moc vyplašená. Prý se nevrátil domů.“

„To je pravda. Začali jsme po něm pátrat.“

„Ráda vám pomůžu, pokud to bude v mých silách.“

„To budeme moc rádi,“ ozval se Roman.

„Co nám můžete o Rosťovi říct?“

„Je spíš tichý. Hodně čte, ale sport mu nic neříká. Učí se dobře, ale moc nevybočuje od ostatních. Prostě takový normální kluk.“

„Takže nemá žádné kamarády?“ sevřel jsem v kapse bundy papír se jmény.

„Petra Votápku a Kamila Masaříka. Docela se spolu kamarádí.“

Přesně jak stálo na seznamu.

„A co docházka?“ zajímalo Romana. „Nemá vysokou absenci?“

„Ne, po téhle stránce je všechno v nejlepším pořádku.“

„Kdy jste ho viděla naposledy?“

„Včera na obědě kolem jedné hodiny.“

„Měl pak ještě nějakou výuku?“ položil jí Roman další otázku.

„Ne. Po obědě šel domů.“

„A co šikana?“ zeptal jsem se.

Bylo to, jako kdybych se jí dotkl žhavým koncem kovu.

„Něco takového můžu vyloučit, to se na naší škole neděje.“

„Opravdu? Opravdu neměl Rosťa nějaký problém s některým ze spolužáků?“

„Ne. Připouštím, kluci se občas pošťuchují. Ale šikanou bych to opravdu nenazývala. Kteří kluci si občas nevjedou do vlasů?“

Vjíždění do vlasů jsem zažil. Několikrát. Nadávky. Ubližování. Zesměšňování. Moje vlastní zkušenost nemluvila o pošťuchování mezi klukama, ale o šikaně jak Brno. Ale svěřovat se jí s tím jsem se fakt nehodlal.

„Můžu s těmi kluky mluvit?“ zeptal jsem se.

„Je vám jasné, že u toho musím být?“

„Proč?“

„Protože to takhle je v pravidlech. Nezletilého nesmíte vyslýchat bez přítomnosti zákonného zástupce nebo učitele.“

Do prdele, to ale byly blbý kecy.

Jenže mi bylo jasný, že tahle učitelka nezvedne zadek a neodporoučí se do jinýho kabinetu na kafe a drby. Tý to čouhalo z očí.

Povzdechl jsem si. „Tak je prosím přiveďte.“

Přivedla je a dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel.

Kromě obvyklých frází mi řekli akorát velký nic. Takže jsem jim poděkoval a učitelka je poslala zpátky do třídy.

Vyrazili jsme ven.

Akorát zvonilo na přestávku.

U šaten jsme narazili na Masaříka s Votápkou.

Od dvou kluků, co byli o hlavu vyšší než oni, dostávali slušnou nakládačku.

Vybavila se mi slova paní učitelky. Musel jsem se ušklíbnout. Jestli tohle bylo obyčejný klukovský pošťuchování, pak já byl Jack Nicholson v Chinatownu.

„To by snad stačilo, ne?“ ozval jsem se.

Šikanisti se na mě podívali.

Byli uhrovatí. Vlasy upravené na číro a džínové vesty propíchané svíracími špendlíky, jako kdyby se jednalo o wodoo panenky. A tvářili se drsně. Na rozdíl od Masaříka a Votápky, kteří byli k smrti vyplašení.

„Vypadněte,“ zavrčel jsem na ně. „Ale rychle.“

Vypadali, že si nedají říct.

Vytasil jsem odznak.

Zabral.

Chlapečci vzali nohy na ramena.

„Děkujeme.“

Přeměřil jsem si oba studenty očima.

Měl jsem z nich zase ten samý pocit.

Zase ten samý pocit toho, že mi chtějí něco říct, ale úplně sek tomu nemůžou rozhoupat.

„Hele, jestli víte něco o Rosťovi, tak ven s tím. Teď jsme tu sami.“

Kluci se na sebe podívali. A podívali se po okolí.

„Do prdele,“ vydechl jsem. „Tohle není žádná sranda. Tomu klukovi může jít teď o život. Tak už to vyklopte, jestli něco víte.“

„Nechceme, aby se Rosťa dostal do maléru,“ začal Masařík.

„Kluci, nemyslíte si, že teď je hlavní vašeho kamaráda najít,“ ozval se Roman.

„No tak,“ vyzval jsem je.

Podívali se na sebe, jako kdyby se vzájemně ujišťovali, že do toho fakt půjdou.

„Nevíme, jestli to s tím nějak souvisí,“ začal Masařík.

„Ale tušíte, že by mohlo,“ navyklával jsem je dál.

Přikývli.

„Jak jste se před tím ptal, jestli víme, co dělal, když jsme zapíchli školu,“ začal Votápka.

Přikývl.

„Tak to fakt nevíme, dodal Masařík. „Sebral se a odešel po školy. Už jsme ho pak neviděli.“

„Fajn. To už jste říkali. Ale co teda dělal? Co si myslíte, že stojí za jeho zmizením?“ naléhal jsem na ně.

„Rosťa… on prodával…“ vypadlo z Votápky.

„Co?“ zarazil se Roman, ale já už odpověď tušil.

„Perník,“ odvětil Masařík. „Prodával perník.“

„Ty vole,“ vydechl Roman.

„Pro koho?“ zajímalo mě. Ale nepřekvapilo. Najednou to totiž dost dobře vysvětlovalo ty prachy a game boye.

„Pro Žita,“ odpověděl Votápka.

„Jak to víte, tak jistě?“ zajímalo Romana.

„Jo. My… párkrát jsme ho zahlídli, jak prodává. I s tím Žitem jsme ho viděli,“ odvětil Masařík. Myslíme si, že mu ublížil Žito.“

„Proč by to dělal?“ chtěl jsem vědět.

„Je to pár dnů do zadu… v šatně před tělákem jsme viděli, že má na těle modřiny. Nechtěl nám nic říct, ale bylo nám jasný, že to má od něj. Že se asi něco dost podělalo.“

„Mohl se někde uhodit. Mohl dostat výprask,“ navrhoval jsem další varianty.

„To ne,“ namítl Votápka. „Pár dnů nebyl ve škole.“

„Nebyl ve škole?“ podivil jsem se. „A to nikomu nebylo divný?“

„Ne. Napsal si omluvenku a my ho kryli. Doma tvrdil, že jedem na pár dnů na školní výlet. Jeho máma to nekontrolovala.“

„Ty vole.“

Zdálo se, že Hrdličková si hrála na starostlivou matku, ale ve skutečnosti na něj slušně dlabala.

„A kde byl?“

„To my nevíme. Nic nevysvětloval. Prostě takhle párkrát…“ začal Votápka.

„Párkrát? To nebylo poprvý?“

„Nebylo.“

Zdálo se, že ten kluk v tom uměl docela slušně chodit. A mně se to nelíbilo, protože se to teď zamotalo víc, než bylo milý a dost jsem se bál toho, co mě čeká na dně tohohle bahna, který začínalo být pořádně hnusný a smradlavý.

Byla mi jasná jedna věc. Jakmile v tom byly drogy, tak to vedlo do pořádnejch sraček. A já se fakt netěšil na to, až se v nich začnu koupat.

Příští část vychází 26.1.