Pohádka o prvních houslích a velkopanské starostlivosti

Jestli někomu tato alegorie připomene Evropskou unii v péči hodného Německa, tak podobnost není čistě náhodná.

Přestavte si, že je 25 chalupníků a jeden bohatý velkostatkář, který má ještě jednoho velkého souseda. O tom sousedovi je škoda dále vyprávět, protože je sice velký, ale hospodaří špatně, takže jej velkostatkář v zájmu vlastního klidu vždy něčím podmázne. (A tím můžeme s Franckem skončit).

Chalupníci byli sice různě přičinliví, ale každý měl kromě své chaloupky i zahrádku nebo políčko a většinou i nějakou kravičku, čuníka nebo slepice. Když někomu něco scházelo, opatřil si to výměnou s ostatními. Když chalupníci potřebovali něco extra, vyměnili si to s velkostatkářem. Bral je sice na hůl, ale oni byli skromní a zase tak často si z kopýtka nevyhazovali.

Pak velkostatkář přišel, že udělají výhodný spolek. Dokonce jim něco do začátku přilepší, ovšem oni za to musí nechat otevřená vrátka na zahrádku i do chlévů. Zdálo se jim to výhodné, proč si trochu nepřilepšit. Velkostatkář dokonce nabízel, že je ochoten si odkoupit jednotlivé stromy, políčka, záhonky nebo hospodářská zvířata. Aby své „velkorysé“ nabídce dodal váhu, neopomněl vždy zdůraznit, že přece nikdo ten jejich zdroj obživy zpoza jejich plotu nevystěhuje.

Chvíli to fungovalo, chalupníci najednou doma měli zboží, o nichž se jim předtím ani nesnilo. Dokonce došlo k tomu, že už neměli ani tolik práce, protože velkostatkář si najal na obdělávání všeho jakési exotické pracanty, kteří se spokojili s málem. Zase to chvíli fungovalo ke všeobecné spokojenosti. Chalupníci trochu zlenivěli a ztratili ostražitost. Zdálo se jim, že i oni se v houfu prodrali k prvním houslím. Zapomněli na starou poučku, že první housle jsou jenom jedny.

Pomalu však viděli, že z kdysi jejich zahrádek, políček a chlévů velkostatkář odváží většinu produkce. To, co jim zbylo, už přestávalo stačit na všechno, co si zvykli od velkostatkáře odebírat. Ale ten byl uznalý. Nabídl jim, že když na něj převedou chaloupku, on je tam nechá bydlet a bude jim dále dodávat, aby si udrželi životní úroveň. Jen si k cenám přirazí úrokovou kompenzaci.

A zase to fungovalo. Spotřeba dokonce rostla, zahrádky i políčka byly obdělané a nikdo neměl nouzi. Někteří škarohlídi by sice zase rádi více pracovali a dokonce na vlastním, ale protože byli už rozmazlení, nikdo o ně neměl zájem. Velkostatkář sice zatím nic neodvezl, ale začal regulovat právo pěstovat třeba řepu cukrovku a nařizoval místo ní pěstovat řepku olejku.

Takových lapálií bylo sice víc, ale chalupníci pojali podezření, až se na některých políčcích a zahrádkách začala stavět monstra, která ze slunce nebo z větru vyráběla inverzní peníze, jenže na dluh těchto nešťastníků. Také si všimli, že některé chlévy a stáje sice nikdo neodvezl, ale uvnitř zejí prázdnotou. Prý to někde na východě prosperuje lépe.

Chalupníci už neměli co nabídnout a pomalu projídali střechu nad hlavou. Velkostatkář jim dával zodpovědné knížecí rady, aby šetřili. Dokonce jim milostivě předepsal kvóty a odstrašující pokuty, aby se nepředlužili. A když přece, zorganizoval záchrannou akci pro dlužníky, na kterou musel každý dlužník přispět. Kdyby tento geniální tah na úrovni perpetua mobile někdo odmítl, byl by vyobcován mimo hlavní proud dlužníků. A tuto děsivou noční můru si nikdo nedovedl ani představit.

A tak velkostatkář se začal milostivě starat i o domácnost každého jednoho chalupníka. A dával moudré pokyny, které měly ty nebožáky uchránit od nejhoršího. Není možné, aby nerozhýbali ekonomiku, když budou doma svítit drahými zářivkami místo laciných žárovek. Na ty zase vydělají, když místo neekologické rajské omáčky si zvyknou na konzumaci larev a červů. Každá manželka dostala direktivu, že je vlastně manžel s ženskými genderovými orgány. Dělení podle pohlaví, sexuální orientace či podle vztahu k práci a k terorismu je extrémistické, jediným kritériem zůstává bohatství a vliv.

Aby se nezodpovědní chalupníci neutrhli z řetězu a nechtěli se vrátit ke starým barterovým zvyklostem, vymyslel jim velkostatkář přepočítací měnu. Vyhradil dokonce zdarma komnatu, které se říkalo frankfurtská, kde probíhalo zúčtování všech dluhů. Tedy závazků chalupníků a pohledávek velkostatkáře.

Ten byl hodný. Nechtěl vrátit všechno naráz. Zatím nikoho nevystěhoval ani z chaloupky. Je sice pravda, že jednomu chalupníkovi s rybníkem chtěl zkonfiskovat rybářský ostrůvek, ale nakonec se spokojil s tím, že k němu pošle pohůnka, rovněž velmi hodného, který z chalupníka nadobro sejme starost s domácí kasou.

A nevěřili byste. Ten velkostatkář spolu se svými kamarády, co hrají spolu poker, je ochoten tomu nejzadluženějšímu chalupníkovi odpustit až šedesát procent dluhu. A ještě ho zdarma naučí šetřit. Je jasné, že ten chudák už nemá, na čem by vydělával.

A oni jej a kohokoliv z chalupníků přesto vezmou do druhého kola. K pokerovému stolu. Hra bude o všechno a skončí, když někdo nebude mít na vklad. Taková šance pro každého chalupníka! Takové riziko pro velké hráče! Taková fair play! Náš velkostatkář by měl dostat cenu Matky Terezy.

A nesou se hlasy, že by se měla přejmenovat na cenu Václava Havla.

PS Pohádka není motivována sociálně. Jen se pokouším nastínit, kam nevyhnutelně vždy vede, když velký hráč určuje pravidla malým. Je jen otázkou času, kdy nad nimi získá úplnou ekonomickou a potažmo politickou kontrolu.