Kdo je tady „užitečný idiot“?

Nad tímto leninským označením jsem začal přemýšlet, když mi tuto nálepku zde přisoudili někteří euronadšenci. Jde o zmanipulovaného hlupáka, jenž se nevědomky propůjčí ke špinavé práci.

Takový člověk nechápe, že je jen obětním beránkem cizích zájmů. Je zpracovaný natolik, že si ani neuvědomuje, že je něčí loutkou. Užitečného idiota se po splnění úkolu  - už jako neužitečného, kompromitujícího a nebezpečného idiota - je záhodno zbavit.

Jsem možná idiot, ale pak nikoliv užitečný

Ať o sobě přemýšlím jakkoliv kriticky, znám se jako vzpurného paličáka, který velmi nerad přijímá kompromisy a je někdy považován až za kverulanta. K cizím názorům bývám natolik podezřívavý, že si zásadně dělám vlastní úsudek i tam, kde většina ostatních přebírá mínění uznávaných osobností. Je velmi málo lidí, kteří by měli tak ambivalentní a odtažitý vztah k autoritám, jako já.

Týká se to každého, i prezidenta Klause, i když jsem osočován z přebírání jeho názorů. Mi zase často připadá, že jsem je měl dříve než on sám. Jde zejména o můj negativní vztah k Evropské unii v dnešním směřování, když prezident si více uvolnil ruce až ve druhém funkčním období a je přece jen vázán svým úřadem. Když mám obdobný názor jako prezident, jsem rád, ale byl bych raději, kdyby se podařilo přesvědčit více lidí.

To je taky moje odpověď na častou otázku, komu vlastně sloužím. Nejde o nic jiného, než o mé přesvědčení, co prospívá vlasti (člověk aby se pomalu styděl za použití tohoto citově zabarveného slova).  Kdo je tedy oním užitečným idiotem?

Je jich více, ale jeden je idiotem nadruhou.

Qui bono? Komu slouží utopická integrace?

Nebál bych se takto označit všechny ty horlivé a zanícené vyznavače co nejintegrovanější Evropy. Všichni totiž propadli nadšení, opírajícímu se o velice jednoduché heslo. Podlehli bludu, že všechny mezinárodní problémy se vyřeší, když národním státům se nadřadí společný evropský zájem. Je to taková cesta vstříc světlým zítřkům, jakou známe i z jiných ideologií.

Kdyby to mohlo fungovat, nedalo by se nic namítat. Má to však jednu vadu. A tou drobnou vadou na kráse je reálný svět. V něm neexistuje možnost, že by se lidstvo vyvíjelo bez konkurence a bez až geneticky zakotveného sobectví. Snaha o umělé budování spravedlivých řádů vždy ztroskotala na neodstranitelném egoismu, kterému nejdříve podlehnou vždy věrozvěstové ideologie altruismu.

Vzpomenout můžeme nejen na zkušenost, v co se zvrhnul pokus o cestu do komunismu, ale i třeba na Dawkinsův „sobecký gen" nebo „vězňovo dilema". Konkurence, která vlastně je podstatou evoluce, však není jen nějakým společenským jevem, který známe už od výskytu zvířecích tlup.

Avšak diverzita potencuje vývoj i ve fyzikálním smyslu. Už několikrát jsem tady v jiných článcích uvedl, že nejsouměrnější a nejsymetričtější je absolutní nepořádek (jako protiklad řádu a organizace). Tato symetrie by i vesmír přivedla k tepelné smrti, protože bez rozdílů - napětí mezi prvky systému - by jakékoliv proudění energie a evoluční přeskupování ztratilo smysl.

Z tohoto pohledu vnímám i integrační snahy jako něco nainvího a vyfabulovaného natruc přírodě. Nakonec se vždy ukáže, že mesiášové tohoto virtuálního blaha se buď sami nejdříve zpronevěří svému učení  (Hus by mohl vyprávět) nebo od počátku je jejich cílem jen ohlupování mas k osobnímu nebo - v případě EU - k národnímu prospěchu hegemonů integrace.

Zajímavé je, že tomuto poblouznění nejsnáze podlehnou jinak inteligentní lidé, kteří si o sobě myslí, že dohlédnou kousek dál, než běžná populace. Jsou to lidé, kteří rádi o sobě říkají, že vědí, že nic nevědí, a proto jsou náchylní přebítat názory autorit, jsou-li dostatečně sofistikované. Jedná se o lidi, kteří se často považují za intelektuály a cítí se spoluodpovědní za globální světodějné otázky. Pak se cítí být součástí pokrokové komunity.

Už jim však nedojde, že jsou jen nástroji cizích zájmů a potřebným křovím pro cizí ambice a egoismus. Hledají ušlechtilé pohnutky tam, kde nejsou, jako třeba v otázkách globálního oteplování. Pod tímto heslem se skrývá mnoho kontraproduktivních aktivit, které přírodě a lidstvu naopak škodí. Ale vyvolené skupiny na nich mohou také získat závratné majetky. Jestli si někdo myslí, že Gore a Bursík nejsou pragmatickými politiky, ale nezištnými šiřiteli globálního dobra, je pěkně naivní.

Tak kdo je tím užitečným idiotem? Apeluji na všechny chytré lidi, aby se ještě jednou hluboce a nepředpojatě zamysleli, zda jsou si jistí, že se neupínají k Utopii, že se nenechávají zneužívat k cizím cílům a že se tak nezpronevěřují právě zásadám, které vzývají. Je dobré si uvědomit také to, že není náhodou, že ruku v ruce s integračnímimi tendencemi se začínají prosazovat stále nebezpečněji i tendence socialistické; jsou totiž ze stejného kadlubu.

Paroubek - prototyp „užitečného idiota"

Jistě se do této skupiny dá zařadit i Paroubek. Sleduje sice svoje žabomyší cíle, ale v otázce svého eurofilství je jen převodovou pákou evropských velmocí pro ovládnutí Evropy bez válek. Ale jak už to u takových licoměrných idejí bývá, ve svém důsledku to právě povede ke zvýšení rizika konfliktů a válek. Egoismus mezi lidmi a národy je neodstranitelný a může být jen na nějakou dobu potlačen (jako stlačovaná pružina). Krátkodobé zisky jsou vždy zákonitě vyváženy dlouhodobými ztrátami.

Paroubek se však sám nechal vmanipulovat do role užitečného idiota podruhé. Aniž to tušil, stal se nástrojem prezidenta Klause pro odstranění vlády, která rukou svého předsedy Topolánka podepsala „Lisabonskou studenou okupaci". Paroubek tak, aniž o tom věděl, se postavil proti vlastní evropanské politice. Teď je bezradný z toho, že se bezděčně ocitnul na správné straně, která komplikuje ratifikaci.

Je za kašpara. Pro mě je užitečným idiotem na druhou.