Akce kulový blesk v čs. lidové armádě

Dopoledne jsem tu zavzpomínal na vojenská cvičení na Doupově. Naše lidová armáda však byla studnicí absurdních zážitků i mimo Doupov. A to nejen v rámci základní vojenské služby, ale i na cvičeních záložáků.

Zažil jsem jako záložák cvičení jenom jedno. Bylo léto 1989, v polském parlamentu už seděli zástupci Solidarity, u nás však pořád smrděl zatuchlý režim, jen občas provětraný nějakou demonstrací či podpisovou akcí. Nad ním už ovšem hučely různé další větráky, a to i ve vojenské oblasti. Ty vznikly v návaznosti na jednání Gorbačova s Reaganem a týkaly se mj. snižování stavů.

Naši partičku asi deseti záložáků přifařili k jednomu stanovému ležení u Postoloprt. Tam nad naším příchodem projevili pramalou radost, dali nám stan úplně na kraji mimo zorné pole kohokoliv významnějšího a zřetelně nám dali najevo, že se námi nehodlají nijak zabývat pokud na sebe sami neupozorníme nějakým průšvihem. 

Váleli jsme se, opalovali se, hráli karty, večer chodili do hospody do Postoloprt. Sice pohoda, ale taky nuda, čas se hrozně vlekl. Měl jsem sebou angličtinu pro samouky a podařilo se mi zvládnout prvních patnáct či dvacet lekcí (vlastně už nikdy jsem se nenaučil víc než tam, takže tím jsem s angličtinou skončil).  

Tahle selanka byla jedno ráno po asi třech týdnech (z celkových pěti) brutálně narušená.

Vzbudil nás nezvyklý křik a lomoz a po opatrném vykouknutí ze stanu jsme spatřili hotové boží dopuštění. Stany se bouraly a spolu s technikou a vším dalším se bez ladu a skladu nakládaly na korby aut, která odjížděla a zase přijížděla, aby se znovu naložila a odjela. Vojáci všech hodností mezitím nekoordinovaně pobíhali a ukazovali to na to, tu na ono.

My jen nerušeně přihlíželi, až si nás po dlouhé době všimli a naložili nás taky na jeden náklaďák. Ten nás přivezl do žateckých kasáren. Tam se odehrávalo něco, vedle čehož byl šrumec ve stanovém táboře poklidná a organizovaná činnost. Prostorami kasáren se zbloudile pohybovaly nejen náklaďáky, ale i obrněné transportéry, tanky a další technika, a samozřejmě taky houfy vojáků.

Teprve tam jsme se od někoho dozvěděli důvod té divočiny. V rámci ujednání mezi NATO a Varšavskou smlouvou měly být mj. sníženy počty různých vojenských prostorů na určitá čísla a byl stanovený i nějaký systém vzájemných kontrol. Přičemž právě náš stanový tábor a ještě několik dalších podobných ležení a prostorů v okolí byly na tímto limitem.

A ten den ráno přišla do Žatce zpráva, že tam přijedou na kontrolu nějací kanadští generálové. Bylo nutné všechny nadbytečné tábory okamžitě zlikvidovat a všechno převézt do kasáren. V nich se tak octlo několikanásobně víc vojáků a techniky, než na kolik byla dimenzována.

Pochopili jsme to jako příležitost. Zašli jsme za náčelníkem pro týl, pod kterého jsme jako záložáci spadali a navrhli mu, že jim nechceme komplikovat už tak svízelnou situaci a jsme připravení se nenápadně vytratit a případně i celé své úžasné cvičení ukončit.

Ten okolnostmi štvaný muž to považoval za dobrý nápad. S tím, že v jejich záznamech budeme oficiálně vedení jako bychom absolvovali normálně celé cvičení. Proti čemuž jsme neprotestovali, mj. proto, že i pro své zaměstnavatele jsme tak zůstávali na cvičení.

Takže jsme vlastně na cvičení zůstali. Jen v té angličtině už jsem nepokračoval.