Spoustu mých známých se domnívá, že si tyto historky z různých cest po ČR lidově řečeno "vycucávám z prstu", ale není tomu tak. Já sám se někdy divím, co všechno se mi při obyčejném čekání na autobusové zastávce nebo na nádraží přihodí, nebo na jak zajímavé lidi tam narazím. Včerejšek nebyl výjimkou.
Ostrava - jinak nazývána jako Ocelové srdce republiky - je skutečně zvláštní město. Dříve hornická vesnice postavená na "zelené louce", dnes moderní multikulturní velkoměsto, které se třemi vykřičníky křičí do světa své jméno. Někdy mě to až irituje. Se svou spoustou škol, nákupních center, zdravotnických zařízení, divadel, zábavních klubů a v neposlední řadě neodmyslitelných továren znečišťujících vzduch, ale není vším, co může svému návštěvníkovi nabídnout. Pro mě se Ostrava za poslední rok stala místem zajímavých událostí, které mě nejednou nutily se zamyslet.
Jedním z hlavních míst, které se pro mě stalo magnetem pro neobvyklé situace, je Svinovské nádraží. Není tomu ani rok, co jsem ve svém článku Bezdomovec gentleman vylíčil zkušenost s nadprůměrně vzdělaným bezdomovcem, který mi zde po dobu čekání na autobus dělal velmi příjemnou společnost (čtěte zde). Po méně než roce se mi na tom samém místě stala podobná událost tentokrát ne s bezdomovcem, ale starším pánem z Brna, který jel se svými přáteli do Ostravy na oslavu, ale přátelé ho z neznámých důvodů zapomněli vzít zpátky domů.
Dojel jsem tramvají z centra až na Svinovské mosty a jelikož jsem měl dost času, nespěchal jsem dolů na nástupiště. Pomalu jsem scházel schody na nádraží a přemýšlel jsem o lidech, se kterými jsem se ten den setkal. V neposlední řadě o rozhovoru s mým známým Tomášem Kabátem - blogerem na iDNES a bývalým hlasatelem zpravodajství na rádiu Kiss Morava - se kterým jsem ten den měl domluvenou schůzku. V pátek odpoledne po celotýdenní únavě obvykle nemám sílu na to, abych ještě vnímal lidi kolem sebe, a tak mi nějakou tu sekundu trvalo, než jsem zareagoval na velmi ostýchavé oslovení staršího pána, který stál dole na nástupišti. Nejdříve mě ujišťoval, ať se nebojím, že není sexuální deviant ani bezdomovec, který by mě chtěl okrást. Nebyl nějak zvlášť výrazný, ale upoutaly mě kapsy jeho kožené bundy, které byly čímsi plně napěchované. Stačilo pár sekund a pochopil jsem smutný výraz ve tváři onoho muže i jeho k prasknutí naplněné kapsy. Zcela unavený a zkroušený zimou mi povídal svůj příběh o tom, jak jel s přáteli do Ostravy na oslavu a že jej tam přátelé nechali bez mobilního telefonu, jediné koruny a bez dokladů a že mu k drobným, které "vyžebral" od různých lidí v Ostravě, chybí na jízdenku do 138 km vzdáleného Brna 20 Kč. Nemůžu říct, že bych se rozhodl mu těch 20 Kč dát hned. Sepnulo ve mně něco jako pud sebezáchovy a hlavou mi proletělo asi deset možných situací, které by mohly nastat, jen co z tašky vytáhnu peněženku. Nakonec se ale onen pán z Brna s radostí v očích, hlubokým poděkováním a mou dvacetikorunou v ruce rozběhl k nádražnímu terminálu, kde u prvního okénka vysypal z kapes všechny drobné, za které si koupil svou jízdenku domů.
Přišlo mi to jako jeden velký paradox. Jestli jsem za poslední rok zažil nějakou opravdu zajímavou událost, tak to bylo v Ostravě na Svinovském nádraží, ale lhal bych, kdybych řekl, že jen tam. Takových "Bermudských trojúhelníků" znám víc. Každopádně je zajímavé, jak málo stačí ke štěstí. Někdy i pouhých 20 Kč.
