Takový je status quo výuky na základních školách. Netvrdím, že jsem znalec historie, ale jsem přesvědčen o tom, že to Benjamin Franklin nemyslel takto, když prohlásil, že investice do vzdělání nesou nejvyšší úrok. Naopak jsem nucen přemýšlet, jestli tomu, k čemu dochází v českých základních školách, můžeme říkat vzdělání. Po desítkách neustále se opakujících špatných zkušeností pro to raději nehledám název. Musel bych přejít k vulgarismům, a ty já používám nerad, obzvlášť když se jedná o dosažení nějakého cíle. A jaký je cíl našeho školství? Vycvičit z dětí opičky bez vlastního názoru? Snad ne! (Přestože mi to tak často připadá.) Ačkoliv můj článek vzbudí vlnu negativního ohlasu zejména v řadách pedagogů, stojí mi to za to. Neodpustím si poukázat na zcela nelogické totalitní chování některých školských zařízení v ČR.
Jako bych se vrátil o pět let do minulosti. Bylo mi 11. Dostal jsem tenkrát domácí úkol z přírodovědy, který spočíval v tom, abych si do sešitu nalepil kostru člověka a popsal kosti, které na ní vidím (měli jsme spolupracovat s učebnicí). Přirozeně jsem chtěl být lepší než ostatní, protože to nám od malička tloukli do hlavy. Učit se, učit se, učit se, jak jen to jde. (Kromě toho považuji lidskou asertivitu a touhu po vítězství za jeden z nejpřirozenějších pudů, který provází lidstvo od samého počátku jeho existence. Mnohokrát v dějinách byl tento pud záměrně potlačován a nikdy se to neosvědčilo.) Právě proto jsem si k danému učivu v knihovně vyhledal adekvátní literaturu a do sešitu napsal asi o deset kostí více, než jsme měli v učebnici. Nevěřili byste tomu, jaký skandál tenkrát moje snaha o lepší výsledek vyvolala. Nadšeně a s radostí jsem se těšil do hodiny přírodovědy, až budu moci povídat o kostech, které jsem našel a následně popsal v nákresu. Výsledek? Nejen že mi tenkrát učitel zakázal o kostech povídat, protože to bylo údajně nad rámec učiva, ale dostal jsem jako jediný ze třídy trojku jen proto, že jsem si dovolil udělat něco navíc. Svými slovy bych reakci učitele tlumočil takto: Trestám tě za to, že jsi chtěl být lepší než tví spolužáci! A teď si představme, jak to ono jedenáctileté dítě zmate, když za snahu o lepší výsledek dostane horší známku. Taková zkušenost může člověka zcela demotivovat na hodně dlouhou dobu. Silně mi to připomíná knihu George Orwella 1984, kde tři hlavní hesla Orwellem popisovaného režimu znějí: Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla. Plně si vědom toho, co říkám, bych některým školským zařízením doporučil, aby si poslední z výše uvedených hesel napsali na fasádu. Naprosto totiž vystihuje způsob, jakým se tam učitelé chovají ke svým žákům.
Tolik o mých zkušenostech z minulosti. Ale tehdy to bohužel neskončilo. Současnost je možná ještě horší, nicméně se už tolik nedotýká mě jako mého mladšího bratra. Historie není smutná tehdy, když se opakuje, ale tehdy, opakují-li se její chyby. A tak se i děje. Zdá se, že snaha o dosažení nadprůměrného výsledku je u mnoha žáků považována jako těžký zločin, který se musí trestat. Ten samý příběh o pět let později.
Je-li to nutné, pomáhám bratrovi s domácími úkoly. Za normálních okolností by to pro mě byla odpočinková a úsměvná záležitost. Každý se rád vrátí k něčemu dnes už jednoduchému, čemu se stejně jako jeho mladší sourozenec musel v minulosti učit. Kéž bych to mohl říct o sobě. Shrnu v několika bodech průběh takového odpoledne, kdy mám tu čest psát s bratrem úkol do angličtiny (spíše bych to ale nazval suplování učitele angličtiny).
- Bratr mě žádá o pomoc s domácím úkolem a já souhlasím.
- Po několika minutách mi dochází, že bez mé pomoci nemá šanci úkol splnit (Přestože tato látka byla učitelem vysvětlena a měl by ji zvládat bez problému.).
- Ptám-li se bratra, jak jim bylo učivo vysvětleno, nebo co k němu řekl učitel, tlumočí mně již známou školní frázi: „Toto, děti, ještě nemusíte umět.“ (Jak je tedy možné, že tato látka tvoří 70% domácího úkolu, když ji děti nemusí umět? Někde se stala chyba. Nemluvě o tom, že látka vysvětlená, tedy 30% úkolu, byla často vysvětlena zcela chybně!)
- S naprostým znechucením tedy bratrovi vysvětlím látku, procvičím ji s ním a posléze s domácím úkolem nemá problém.
- Na druhý den se jej ptám, jak dopadl domácí úkol a bratr odpovídá: „Učitel se zlobil, že jsem udělal celé cvičení a ne jen 4 věty a navíc mi říkal, že mě nemáš učit nové věci, abych nebyl zbytečně popředu před ostatními.“ (Učil jsem ho pouze to, co neuměl ze školy, plus pár novinek nutných ke zvládnutí DÚ.)
Chtělo se mi plakat. Uběhlo pět let, jiná třída, jiný učitel, jiný předmět, ale pořád jeden a ten samý zvrácený systém. Můj bratr byl potrestán za to, že věděl víc než ostatní (a co vím, nebyl sám). A to je jen zlomek pokusů o to, jak zabránit žákům rozvíjet své vědomosti nad rámec průměru. Po osobních zkušenostech získaných na základě návštěv několika ZŠ mohu říct, že ředitelé škol žákům záměrně zatajují existenci víceletých gymnázií. Právě ta mají za cíl rozšířit spektrum znalostí žáků a umožnit jim rozvíjet jejich potenciál. Otevřeně si dovolím poukázat na to, že nadprůměrná znalost žáka nevzbuzuje u učitele hrdost, nýbrž potřebu žáka srážet dolů a tím tak zlikvidovat jeho potenciál. Alespoň takový přístup již několik let pozoruji já na základních školách. Pak se není čemu divit, když je úroveň našeho školství řazena k nejhorším v Evropě. Je mi líto všech dětí, které si tímto musí projít a jejich vlastní učitelé jim upírají možnost lepšího vzdělání. Jestli bych jim něco poradil, tak ať nikdy nedopustí, aby jim škola bránila ve vzdělání, tak jak se v současné době děje častěji a častěji. Vždy je třeba myslet na to, že investice do vzdělání nesou nejvyšší úrok, přestože pro některá školská zařízení představuje úrok ze vzdělání značné nebezpečí. Nevyplácí se toho zaleknout! Kdybych před lety poslech slova svého učitele, byl bych dneska úplně někde jinde a rozhodně ne výš!
