Již před rokem jsem vyjádřil svou nedůvěru v politické hnutí ANO, které líbivou formou nabízí rychlé a efektivní řešení politické krize v zemi a lepší budoucnost jejím občanům. I přes výrazný úspěch hnutí jak v parlamentních, tak komunálních volbách má nedůvěra stále trvá. Důvody k ní jsou následující.
Přes všechen můj respekt vůči hnutí ANO, jeho členům či sympatizantům a jejich nadšení pro věc je třeba říct následovné. ANO je hnutí, která vzniklo jako produkt lidské naštvanosti a nespokojenosti se současným stavem české politiky, nikoli jako klasická strana stojící na jakýchsi ideách, tradicích či politické ideologii, které by měly tvořit základnu každé solidní strany bez ohledu na to, na jaké straně politického spektra se strana nachází. U takové strany se dá předpokládat, kdo za ni bude kandidovat a kdo ji bude volit. U ANO tomu tak není – můžou jej volit všichni a nemusí jej volit nikdo. Lze proto očekávat, že zatím neexistující politický program tohoto hnutí, pokud by byl, bude jakýmsi pomyslným chameleonem, který bude měnit barvu podle toho, jak to bude právě výhodné. Toto konkrétně považuji za nejslabší místo hnutí a důvod, proč je pro mě ANO nevolitelné. Je to už 3 roky, co ANO 2011 vystupuje na české politické scéně, ale za tu dobu jsem u něj nebyl schopen zaznamenat jakýkoliv volební program kromě několika málo sice hezkých, ale s realitou neslučitelných, hesel. Abych použil jejich rétoriku, s trochou nadsázky lze říct, že by si ten program prostě měli vytvořit.
Dalším z důvodů, proč nedávám straně velkou perspektivu do budoucna, je fakt, že se jedná o stranu jednoho muže – Ing. Andreje Babiše. Bez jeho záštity by ANO buďto vůbec neexistovalo, nebo by pro lidi nebylo zdaleka tak atraktivní. Je zřejmé, že většina těch, kteří za hnutí ANO kandidovali v senátních, nebo komunálních volbách, by pravděpodobně neuspěli, pakliže by za nimi nestál tento velikán českého byznysu, ať už prostřednictvím své finanční podpory, nebo „fyzicky“ na billboardu. Stalo se tak, že se do komunální politiky dostali lidé, kteří by bez Andreje Babiše neměli sebemenší šanci v politice, byť jen komunální, uspět. A jelikož hnutí chybí jakýkoliv koncept vnitřní organizace, obávám se, že nově zvolení kandidáti za hnutí ANO zatím ani netuší, jak si s mocí a odpovědností, které jim byly svěřeny, vůbec poradit, čímž jsme se opět dostali do patové situace, kdy zemi neřídí experti a týmy „profíků“, ale jen další garnitura bezradně tápajících.
Setkávám se s názorem, že podobnou stranou je i TOP 09, která po odchodu Karla Schwarzenberga zažije stejný pokles v oblíbenosti, jako by zažilo ANO po odchodu Andreje Babiše. U TOP 09 se však, na rozdíl od hnutí ANO, jedná o stranu, která na tradicích a ideách staví, proto lze očekávat, že přežije i své zakladatele, neboť myšlenka přežije mnoho generací, ale peníze a popularita jednoho člověka jsou záležitostí pomíjivou, která tady dnes je, ale zítra být nemusí. Rozdíl mezi ANO a TOP 09 je tedy dosti patrný a srovnávat roli Andreje Babiše s rolí Karla Schwarzenberga rozhodně nelze. (Srovnání jsem nevybral náhodně, jelikož tyto dvě strany nejlépe vystihují podstatu rozdílu mezi ideou a spontánním nadšením. Stejná paralela by se dala najít i mezi KDU-ČSL či ODS a Věcmi Veřejnými, potažmo Vítem Bártou. U strany stojící na ideologii a tradici není pro tento model vůbec stěžejní, zdali je levicová nebo pravicová, nebo jestli s ní, jakožto autor článku, sympatizuji nebo ne. Osobní preference zde není prioritní.)
Z výsledku nedávných voleb vyplývá jeden obecný a jednoznačný závěr. Doba, kdy politické scéně v ČR dominovaly „staré“ tradiční strany vznikající na základě léty formovaných principů a ideologií, je pryč. Strany jako ODS, KSČM, KDU-ČSL a částečně i ČSSD jsou se svou popularitou na ústupu a na výsluní se dostávají strany nové vznikající, daleko více než z idejí či tradic, jako reakce na nespokojenost lidí vůči politice stran předešlých. Charakteristické pro nové strany i jejich voliče je rychlé řešení neútěšné situace bez zbytečných skrupulí, jednoduchost ve vyjadřování a často i bagatelizace jinak vážných politických témat. Otázkou je, jestli je tento vývoj pokrokem v politice, nebo spíše degradací, když se mezi lidmi tyto „strany bez programu a vize“ těší větší a větší popularitě. Za sebe se obávám, že spíš to druhé. Nezbývá proto než čekat, jestli oblíbenost výše popsaných stran a politických hnutí bude přímo úměrná jejich schopnosti obstát ve správě věcí veřejných, nebo se to celé ukáže jako jedna z dalších módních vln, které přijdou a zase odejdou.
