Být nejlepším dítětem na světě je skvělé. Ne však v pití alkoholu.

Každá prvenství nebo superlativy spojené s ČR jsou pro mne vždy důvodem k radosti, která někdy přejde i v národní hrdost. Můžeme být ale hrdi na to, že naše mládež do 18ti let vypije nejvíce alkoholu na celém světě a v kouření či konzumaci drog se řadí mezi prvních pět?

I statistika se může pochopitelně mýlit. Podle jedné takové provedené agenturou Bloomberg ke dni 2. 5. 2012 má Česká republika nejvyšší "index neřesti" z více než 196 států na světě. Když vidíte, že většina lidí ve vašem okolí pije jen příležitostně, nekouří a drogy by v životě nezkusila, a pak se v médiích objeví tento údaj, je to bezesporu dost alarmující. Zejména pak tehdy, když se na výši "indexu neřesti" nejvíce podílí osoby mladší 18ti let, tedy děti. Dá se takové statistice věřit?

Ve skutečnosti statistiky není vůbec třeba. Stačí jen otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Jako malý jsem si chodíval hrát do parku u nádraží kousek od domova. V tom parku trávily čas děti ve věku od 5 do 15 let, často i se svými rodiči. Hrály fotbal, využívaly různých atrakcí, povídaly si a všude kolem byl slyšet dětský smích. Po cestě na nádraží byla pro každého radost parkem plným jásajících dětí a zeleně projít. Ten park zde stojí i dnes. Dokonce i děti ve stejném věkovém rozmezí v něm tráví svůj volný čas. Jen s tím rozdílem, že 80% z nich kouří, i přes jejich nezletilost je většina z nich pod vlivem alkoholu či lehčí drogy, místo smíchu se odtud ozývají vulgarity toho nejtěžšího kalibru a některé z nich dokonce uvidíte i souložit přímo na lavičkách. To všechno se děje za bílého dne před očima kolemjdoucích lidí, často pedagogů či policistů, kteří neprojevují sebemenší vůli zasáhnout a místu se raději vyhýbají.

A co je na těchto faktech nejhorší? Že jsou běžnou součástí každého dne. Vidím to kolem sebe každý den a nejen v parcích. Vulgárně mluvící děti zapíjející vysvědčení tvrdým alkoholem, teenagery závislé na nikotinu, nezletilé dívky inklinující k prostituci, facebookem kolující fotky jinak slušných lidí ve stavu, který ani nelze popsat. Dříve bylo pro dítě nemyslitelné, aby před dovršením svých 18ti cokoliv z výše uvedených věcí dělalo. Dnes už u nás pije, kouří, fetuje a souloží kde kdo bez ohledu na věk s argumentem, že žijeme ve 21. století a že je to věc každého z nás, že každý pátek tráví někde v klubu s "trojkou v žíle" i když mu ještě nebylo 18. Že si pro něj rodiče musí jezdit na záchytku, že bude rodičem ve 14ti letech a že vlastně nepřetržitě porušuje zákon s výmluvou typu: Žiju jenom jednou a po mně potopa. Osobní odpovědnost pochopitelně v nedohlednu.

Je snadné takové chování hned odsoudit. To ale nechci. Tak jako sledujeme následek v podobě nejvyššího "indexu neřesti" na světě, musíme se podívat i na příčinu a také na případné řešení. Asi těžko můžeme u patnáctiletého dítěte hledat příčinu jeho náchylnosti k drogám a alkoholu v depresích či neschopnosti nést tíhu světových problémů (ačkoliv ani to nezle vyloučit). Mnozí z nich často ani nemají ponětí, co se děje za hranicemi země, ve které žijí. Daleko víc bych přikládal vinu rodinným problémům, šikaně, pocitu méněcennosti nebo špatnému sociálnímu pozadí. To všechno může vést ke konzumaci návykových látek. Ale tady už nejde jen o děti ze sociálně slabých rodin, tady jde o všechny děti. A směle lze říct, že z čím bohatší rodiny děti pocházejí, tím kvalitnější značky alkoholu a cigaret si dopřávají. Proč to tak je? Češi se v posledních letech naučili dávat přednost krátkodobým radostem a požitkům před něčím, co je pro ně z dlouhodobého hlediska lepší, ale ne tolik intenzivní, jako třeba lahev vodky, cigareta nebo jednorázový sex. Nevím, jestli za to může hluboce zakořeněná sociální politika, na kterou si většina Čechů zvykla, nedostatek ambicí stanovit si nějaký smysl života a vyšší cíl anebo pouhá lenost, ale jsem si jistý, že právě tento přístup k životu je kamenem úrazu. Přístup, který bych nazval nesnesitelnou lehkostí bytí. Dokud autority, kterým je svěřena výchova dětí, pod hrozbou trestu nebudou dětem vštipovat, že jsou práce a povinnosti vždy před zábavou a dokud stát tu samou filozofii nebude vštipovat autoritám (pedagogové, rodiče...) a dokonce i sobě, budeme tato  nezáviděníhodná prvenství v neřestech obsazovat i nadále. A zvažme sami, jestli se dá takovým zatleskat.