Spor Adama s Tomášem aneb další potvrzení původu ateismu (Část 1.)

Ve své polemice s místními ateisty jsem byl několikrát odkázán na stránky Adama Romana zabývající se vyvracením víry v Boha a obhajobou ateismu. Toto dílo obsahuje tolik věcných i formálních omylů a chyb, že by poukázáním na každou z nich vznikl spis dvakrát tak obsáhlý jako původní Romanův. Takovouto činnost jsem považoval za naprosto zbytečnou, neboť jsem měl za to, že diletantské Romanovo dílo se diskredituje dosatečně samo. Avšak ze skutečnosti, že jsem na něj stále odkazován, i z faktu, že jej místní ateisté považují za zdařilé (což nakonec opět svědčí pro moji tezi o přímé úměře nevzdělanosti a ateismu), jsem nabyl přesvědčení, že bohužel tomu tak není a že bude nejspíš třeba se alespoň částí Romanova textu zabývat. Nejvíce jsem byl odkazován na pojednání o sv. Tomáši Akvinském. To jakož i fakt, že problematika scholastické filosofie je mi blízká, takže právě zde se mi jeví Romanova nekompetence jako nejzřetelnější, mě přimělo k tomu, abych se na chvíli u tohoto textu zastavil.

Adam Roman v úvodu píše, že nevěřil, že scholastické myšlení je stále živé, avšak o opaku jej přesvědčili diskutující z jeho fóra ("Bez ich prispenia by som sa nikdy nebol ani len dozvedel, že scholastické myslenie je ešte stále živé"). Už samotný fakt tohoto předsudku autora usvědčuje z toho, že scholastiku chápe v intencích marxistických slovníků jako "překonanou, krajně reakční středověkou filosofii", což je od člověka chystajícího se o ní pojednávat poněkud nedostatečná a ne příliš objektivní znalost. Člověk, který se chce scholastikou zabývat by měl vědět poněkud víc. Měl by vědět, že scholastická filosofie je variantou filosofie aristotelské, ke které se v současné době hlásí nemálo filosofů (McIntyre, Voegelin, Strauss, Strawson). Měl by vědět, že filosofie, která je nazývána scholastickou prodělala v novověku dvě velké vlny svého rozkvětu (tzv. druhá a třetí scholastika), první v 16.-18. století, druhou v 19.-20. století. Měl by vědět, že scholastické myšlení na konci 20. století našlo styčné body s původně antimetafyzickou anglosaskou analytickou filosofií, takže je kupříkladu v současné době řešen na Univerzitě Karlově projekt "Metafyzika v současné analytické filosofii a její souvislosti s metafyzikou novodobého aristotelismu". Měl by vědět, že teorie informace vděčí scholastice za svůj stěžejní pojem, a to i co se významu týká. Měl by vědět, že současná filosofie informace na scholastiku přímo navazuje. Měl by vědět, že scholastická metoda argumentace je s úspěchem užívána v anglo-americkém školství zejména při psaní tzv. argumentační eseje. To vše by měl autor vědět, aby měl právo se o scholastické filosofii vyjadřovat s despektem.

Autor to však zjevně neví. Neví dokonce ani, že problém, o němž se s takovou mírou ironie vyjadřuje, tedy problém univerzálií, je jedním ze základních problémů, kterým se filosofie (logika, lingvistika,  estetika) zabývá a na jehož řešení závisí jakost toho kterého filosofického systému. Neví patrně, že určitý postoj k této problematice zaujímá, byť mnohdy ne zcela vědomě, každý filosof či filosofující vědec. Neví patrně, že i on sám se k němu nějak staví a že to z jeho textu vyplývá. Autor totiž ani vlastně v podstatě neví, v čem daný problém spočívá.  To jeden z jeho krajanů si uvědomuje podstatu problému daleko lépe, když píše:

"Aj novoveká filozofia a súčasná filozofia sa vracia k tomuto sporu, pretože v jeho pozadí je stále aktuálny problém vzťahu všeobecného a jednotlivého. Otázku, či všeobecným pojmom zodpovedá nejeká realita, alebo ide len o umelé, konvenčne prijaté znaky, si filozofi kladú dodnes. Spolu s nimi si ju kladú aj logici, matematici, psychológovia a jazykovedci. Nastolením problému reality univerzálií sa stredoveká filozofia obracia aj k dnešnej filozofii a súčasnej vede."

Ve svém textu podává Adam Roman problematiku natolik zkresleně, že není jisté, jestli jí plně porozuměl (neschopnost užít správných latinských tvarů je tou nejmenší chybou). Proto se ve stručnosti pokusíme popsat, v čem podstata problému spočívá. Je třeba předeslat, že jde o věc zásadní důležitosti, protože se ve skutečnosti jedná o odpověď na možnost lidského poznání, což nebývá vždy plně reflektováno. Jde o otázku, zda-li obecnému pojmu, který koncipujeme ve své mysli a kterého užíváme jako jediné entity pro vyjádření množství entit, odpovídá (a když tak jakým způsobem) něco v extramentální realitě samé. Na otázku po existenci onoho základu pro obecný pojem v realitě lze odpovědět dvojím způsobem: ano nebo ne. V rámci každé z těchto skupin charakterizovaných těmito odpověďmi můžeme rozlišit další dvě varianty: krajní a umírněnou.

1) Ano, a obecné je odděleno od reálné věci samé a předchází jí (universalia sunt ante res) je odpověď krajního realismu (ontologismu). Od starověku až po současnost má své četné zastánce. Jmenujme některé z nich: Platón, Plotinos, Hus, Malebranche, Rádl, Materna, Dawkins (ano, čtete správně).

2) Ano, a obecné je ve věci samé je odpověď realismu umírněného (universalia sunt in rebus). Opět můžeme jmenovat několik představitelů: Aristotelés, sv. Tomáš, Stanislav Sousedík, Putnam, Pribram, genetikové.

3) Ne, obecný pojem je jen v naší mysli a má jen subjektivní platnost je odpovědí umírněného nominalismu neboli konceptualismu (universalia sunt post res). Mezi nominalisty můžeme jmenovat stoiky, Abelárda (navzdory tvrzení Adama Romana Abelárd skutečně patří mezi nominalisty), Occama, Rogera Bacona, Locka, Huma, Kanta, de Saussure, Wittgensteina, Russela, Eca.

4) Ne, a obecné je jen slovo je odpověď krajního nominalismu, kam můžeme zařadit antické sofisty, Rortyho, Derridu, obecně postmodernisty a logiky, kteří prohlašují, že logika je věda o jazyce nikoliv o myšlení.

O autorově znalosti problematiky svědčí fakt, že sv. Tomáše označil za protagonistu tzv. "verbálního myšlení", čímž jej zařadil mezi krajní nominalisty, pro něž je pojem totožný se slovem, ačkoliv je sv. Tomáš představitel umírněného realismu. Oproti autorovu ničím nepodloženému tvrzení (podkládá to jen irelevantním poukázáním na to, že sv. Tomáš užívá v souladu s teologickou konvencí pro pojem Boha označení "Boží jméno", které zjevně plyne z autorova nepochopení kontextu), že sv. Tomáš myslí ve slovech a nikoliv v pojmech, je faktem, že sv. Tomáš jako každý scholastický logik mezi pojmem a označením pro něj důsledně rozlišuje. Středověká filosofie má kromě logiky i poměrně dosti propracovanou sémiotiku, v níž se rozlišují různé druhy označování, kupříkladu zda se výraz vztahuje k pojmu, k samotné věci či k jiným výrazům, tedy vztahy, které moderní sémiotika rozlišuje vizuálně pomocí tzv. trojúhelníku reference. Dalo by se říct, že středověcí logikové díky svému pečlivému rozlišování způsobů vztahování se znaků k pojmům nemuseli řešit problémy s různými "francouzkými králi", "Waltery Scotty", "americkými prezidenty", "nejvyšími horami", "pegasy", "nejmenšímy prvočísly" a kdyby se moderní logikové poohlédli trochu nazpátek (jako to učinil Charles Sanders Peirce) měli by ušetřeno dost práce. Kdyby autor pochopil, že právě v jím opovrhovaném sporu o univerzália jde právě o to rozlišit věc, pojem a slovo, pak by zřejmě neobviňoval tvůrce toho nejnosnějšího řešení (sv. Tomáše) z "verbálního myšlení", tedy z pozice zcela opačné té, kterou Tomáš zastával.

Tím se dostáváme i k tomu, jakou pozici ve sporu o univerzália zastává sám Adam Roman. Vzhledem k tomu, že rozlišuje ve svém textu mezi pojmem a slovem, což naprosto nehorázně upírá sv. Tomášovi, je zřejmé, že není zastáncem krajního nominalismu. Vzhledem k tomu, že je přírodovědec, který zřejmě předpokládá, že věda mající zobecňování v popisu práce zobecňuje na základě reality a ne libovolně a subjektivně, bude zřejmě patřit ke skupině umírněných realistů stejně jako sv. Tomáš, ze kterého udělal krajního nominalistu. Neuvěřitelné zjištění.

To je prosím pěkně komentář ke třem odstavcům Romanova textu, ve kterém ještě o mnoho nejde. Přesto jsou tyto odstavce doslova napěchovány celou řadou omylů způsobených zjevnou autorovou neznalostí problematiky. A následujcí odstavce pokračují v nastoleném trendu. Budeme se jim ještě chvíli věnovat, nicméně nebylo by účelné nad tímto mimořádně špatným textem trávit delší čas.