Proč je pevnější, co se nechvěje?

Dozvěděl jsem se v jedné diskuzi o právu ženy na potrat, že co je bez chvění, není pevné, jak píše jeden muž, a proto je lépe o hranici, kdy začíná lidský život, pochybovat. V době, kdy jen v České republice umírá denně 70 nenarozených dětí jen proto, že společnost neposlouchá zcela jasné argumenty, které k nám mluví z nitra tradice evropské civilizace i prostřednictvím zdravého rozumu, výhody chvějícího se postoje opravdu nechápu.

Považuji za lepší zastávat postoj pevný a nechvějící se, zvlášť tam, kde předstírat pochyby, které neexistují, by bylo projevem mimořádně nebezpečného pokrytectví. Začněme od začátku. Svět, v němž se pohybujeme, je proměnlivý. Změny, které vnímáme, můžeme rozdělit podle jejich charakteru do dvou typů. Prvním typem je změna, které můžeme říkat malá. Malou změnou věc získává nebo ztrácí nějakou vlastnost, přičemž věc před změnou, v průběhu změny i po změně zůstává táž a my ji jako takovou i rozeznáváme. Rostlina začne kvést, z přítulného mláděte se stane obávaná šelma, muž vyplešatí, žena se stane matkou atd. Při malé změně věc zůstává být tím, čím byla - strom stromem, zvíře zvířetem, muž mužem, žena ženou. Naopak při změně, které budeme říkat velká, věc, se kterou se děje změna, zaniká a vzniká věc nová. Z vodíku a kyslíku vznikne voda, strom se v kamnech promění na popel, zvíře zemře a jeho tělo se rozloží. Po velké změně věc přestává být tím, čím byla a stává se něčím jiným. V rámci života lidského jedince dochází nutně jen ke změnám malým, velkou změnou bychom se ocitli mimo rámec života tohoto jedince (nebyl by to již on). Velkou změnou život lidského jedince začíná - z něčeho, co jím není, se za působení jistých příčin stává on sám. Od chvíle svého vzniku stává se nositelem svých (malých) změn. Kdy vzniká lidský jedinec? Od chvíle, kdy můžeme s bezpečností rozeznat, že změny, které se dějí mají jediného nositele, jedince, kterého můžeme přes všechny změny, kterými projde, jednoznačně rozeznat jako téhož. A k tomu dochází v okamžiku početí. Proč? Protože právě od této chvíle můžeme věc poznanou v různých časových okamžicích (zygota, embryo, plod, novorozenec, batole, dítě, pubescent, dospělý senior) rozpoznat jako jediný subjekt svých změn. Změna nenarozeného dítěte v narozené dítě - je změnou místa, ničím víc. Vzhledem, že určení nositele vývoje je pozorovatelné, dokládá počátek vzniku jedince i moderní přírodověda. V jednotlivých fázích vývoje člověka dochází ke změnám malým, i když se nám to možná tak nejeví. Jde však o malé změny, protože mají jediného nositele - lidského jedince, který se vyvíjí. Člověk se v průběhu svého života nezmění v jiného jedince, je stále týmž, i když projde řadou změn. Jako jednatřicetiletý muž, který píše tento článek, nemám jinou identitu než jako čtyřletý chlapec, který si hrál na pískovišti, ani jako embryo v matčině lůně - pokaždé jsem to byl já v různých časových okamžicích. Kdybych nebyl to embryo já, tak bych tu teď neseděl a nepsal tento příspěvek. Ale jelikož jsem to byl já, tak jsem se mohl vyvinout až do stávající podoby. Kdybych byl ve 12 týdnech života zabit, tak bych tu neseděl, stejně jako kdyby se mi to stalo včera.

Kdo chce z pragmatických důvodů budovat nějaké umělé hranice vzniku jedince musí nutně narazit. Například extrémista Singer tvrdí, že nositelem práva na život je jen ten, kdo má vědomí. Proto ho nemá embryo, ale podle stejné logiky ho nemá ani spící člověk. Zdravý lidský rozum hranici početí pro vznik lidského jedince potvrzuje stejně jako moderní přírodověda. V dnešní době, kdy se dělají ultrazvuková vyšetření v těhotenství, objevují se v albech dětí jako první snímky nenarozeného dítěte. "Podívej se, to jsi ty u mámy v bříšku!"

"Jé to je legrační, opravdu jsem to já?" ptá se holčička. "Ano, jsi to ty", přisvědčuje tatínek. "A tady jsi už na světě." "No, to je legrace", směje se holčička.