Kdy má tedy smysl bojovat? Benešování č. 2

Vždy si naběhnu, když tvrdím, že jsme měli v roce 1938 volit boj. Hodně lidí je přesvědčeno, že by to byla katastrofa a začnou vypočítávat počty divizí, tanků a letectva, jež mělo nacistické Německo k dispozici. Města by byla v troskách a miliony mrtvých a slovní udatové - jako já - by se nenarodili.

Odkud prijde neprítel? Ze zadu, jako vzdy?archiv

Aha, takže má smysl bojovat, jen když je šance na vítězství? Vždy si to spočítáme, odhadneme, vykalkulujeme. A když nebudeme mít šanci 60:40 na vítězství, tak se raději vzdáme. A pak se budeme dívat a čekat jestli nám nějaký parlamentář leštěním klik v Moskvě, či Washingtonu vyptá samostatnost a svobodu. Bude znovu tak trochu na dluh, tak trochu připravená vyhlásit bankrot. Ale odehrajeme nějaké ty fotbálky a hokeje v národním dresu a zapějeme pod vlajkou Kde domov můj... 

Ještě můžeme hrdě ukazovat prstem na těch pár statečných, kteří ilegálně utíkali za hranice, aby mohli bojovat za zem, která se vzdala. Na těch pár statečných, kteří pak chcípali v uranových dolech nebo museli zůstat v emigraci, protože pro místní mocipány byli až podezřele stateční. 

Prohlášení, že jsme měli volit boj, se snadno dají shodit jako salónní militarismus či chlapáctví, ostatně tím také z části určitě jsou. Je to možná povrchní, ale určité věci nepotřebují filosofickou hloubku. Samozřejmě, že když budeme zkoumat motivy a pokusíme se pochopit, co vedlo Beneše nebo dokonce Hitlera k tomu, co vyvedli v dějinách, zjistíme, že měli spoustu důvodů věřit, že jednají správně pod tlakem vývoje. A proto je máme začít omlouvat a říkat něco o širším kontextu, potřebě globálního pohledu a dlouhodobého výhledu? Někdy je konkrétní situace a potřeba se rozhodnout a nést za to zodpovědnost. 

Nestojíme před takovou volbou a ani po ní netoužíme. Víme, co nám přineslo Benešovo rozhodnutí a o to víc bychom se měli utvrzovat, že tudy už nepůjdeme. Přesto se dnes tento samolibý a přitom vnitřně slabý člověk stává v komentářích mnoha vlivných lidí politickým géniem a stratégem světového formátu. Ano v našem rybníce to byl velký kapr, ale napadený prašivinou, která se navíc předává z generace na generaci.

Nejsme tím nijak výjimeční. Větší státy a civilizace to vzdaly. Někde jsem četl, že arabská expanze spojená s šířením islámu na troskách říše římské nebyla v severní Africe nějakou oslnivou vojenskou operací. Vnitřně slabá říše se hroutila a tak mnohá města obsadilo jen pár set jezdců. Prostě přijeli, předáci města se jim vzdali a dohodli, co jim budou odvádět. Neměli vůli ani touhu vzdorovat a že přitom blafla Alexandrijská knihovna?....