Bajka o ošáleném zajíci

Jednoho dne se zajíc zase vytahoval před zvířátky, že nepotřebuje vůbec, ale vůbec vidět, aby každé z nich poznal. A tak mu zvířátka zavázala oči, že ho vyzkouší.

Nu pogodi!Flickr.com

První šlo na řadu prasátko. Zajíc nasál vzduch, až se mu čumáček chvěl. „Ty jsi prasátko,“ řekl neomylně. A zvířátka zatleskala. Druhý byl had. A po čuchu to tentokrát nešlo. A tak zajíc hmatal, chmatal , šmatal... A nic – žádné nohy. „Ty jsi had,“ vydechl s úlevou zajíc. A zvířátka zatleskala a napětím ztichla před třetí zkouškou. 

Zajíc nasál do čenichu líbeznou vůni, jakoby květinovou. „A jsi celý mokrý a ubleptaný. To neznám,“ pravil očividně rozhozený zajíc. „Takové zvířátko v lese není! Snažíte se mě podvést!“ - protestoval a strhl si pásku.

„Myslivci mě honili hodinu a omylem jsem proběh i myčkou na auta, když jel program s voskem,“ pravil lakonicky vlk, kterého zajíc uviděl v posledních vteřinách života. A zvířátka se rozutekla.

A poučení? Jsou hned tři:

1. 1. Prase poznáte po smradu, hada při bližším kontaktu (doporučuje se zahřátí na prsou), ale grázl tohle všechno umí zamaskovat.
2. 2. Když vám někdo tleská, ještě to neznamená, že vás bude bránit.
3. 3. Nekrmte budoucí autory bajek báchorkami o vítězících zajoších, mohli by se jim za to jednou šeredně pomstít.