Tajemství života, smysl života, a kosmický "Bůh" (Sci-fi)

Vědci se dosud marně pokoušejí o experimentální vznik života. Mixují představitelně ideální varianty organické "prapolévky" i fyzikálního prostředí, ale spontánního zrodu vytoužené prabuňky se ve svých laboratořích nedočkali. Na krizi biochemiků posilují svou víru kreacionisté: tvrdí, že z hlediska pravděpodobnosti je vyloučeno, aby tak složitý systém (jakým je i eukaryotická buňka) vznikl samovolným pohybem organických molekul. Jde tudíž o dílo inteligentního tvůrce, jímž je podle nich Bůh.

Zajímavý je i následující paradox: fyzika sice zkoumá celý vesmír - od elementárních částic po galaxie, od gravitace po informační systémy - ale nynější vrchol biogeneze - lidská civilizace - stojí (s výjimkou kybernetiky) jaksi mimo zájem obecné natož aplikované fyziky! Jako kdybychom nebyli z tohoto vesmíru, jako kdyby šlo o exokosmický subjekt...

Tajemství života
Kreacionistům lze namítnout, že statisticky stejně nemožný pak je i samovolný vznik hornin. Cožpak by mohly náhodným pohybem anorganických molekul vzniknout miriády identických a přitom morfologicky složitých i exaktních krystalů, ze kterých se horniny skládají? K vysvětlení tohoto procesu fyzikové Boha nepotřebují; zákonitosti krystalizace znají tak podrobně, že krystalografie hornin již tvoří uzavřenou vědu. Kreacionisté mohou samozřejmě ustoupit na pozice deismu a Boha prohlásit za tvůrce oněch fyzikálních zákonů...

Statistickou pravděpodobnost vzniku života se biochemikové pokoušejí zvýšit hledáním katalytických a synergických efektů vedoucích ke vzniku replikabilní buňky, ale shoda na nějakém obecném fyzikálním procesu nepanuje. Kupodivu se příliš pozornosti nevěnuje té nejzajímavější myšlence, se kterou kdysi přišel fyzik Erwin Schrödinger. Ten na skutečnost obrovského množství informací, které musí hmotný základ života (dnes RNK) obsahovat, reagoval poznámkou, že tedy nemůže jít o periodický, nýbrž o aperiodický krystal.

Fyzikální pojetí biogeneze, jako obecného procesu (aperiodické) krystalizace organické hmoty i jejích zákonů, by pak umožnilo chápat mnohé zdánlivě zázračné jevy. Na modifikace zákona popisujícího krystalizaci anorganické hmoty - kde ke vzniku krystalu je nezbytné krystalické jádro ("očko") a současně adekvátní prostředí - pak lze poukázat nejen u mnohých živočišných dějů (ontogeneze, regenerační procesy), ale dokonce i u jevů společenských!

Například kapitalismus vznikal v lůně feudálního absolutismu díky samovolnému zrodu "oček" (v podobě manufaktur), a díky vhodnému prostředí (adekvátně rozvinuté zemědělství umožňující migraci pracovní síly, znalosti hutnictví, atp.). Určitá kvantita těchto "zárodků" si pak vynutila doslova radikální změny vnějšího prostředí - zrušení nevolnictví čili zánik feudálního systému. Dokonce lze říci, že podle krystalizačních principů nefunguje jenom geneze, ale i její fluktuace: například fašismus mohl vzniknout jen díky "vhodným" (tzn. tíživým poválečným) společensko-ekonomickým podmínkám, které umožnily "zárodkům" (exponentům fašistické ideologie) jejich kvantitativní i "kvalitativní" (společenskou) expanzi.

Smysl života
Další fyzikální princip, dle něhož biogeneze probíhá, pochází z termodynamiky. Veškerou vesmírnou anorganickou hmotu charakterizuje růst entropie (neuspořádanosti), a tento proces nezadržitelně vyústí v entropickou (tepelnou) smrt kosmu: veškerá hmota se vyzáří a vesmír se bude skládat jen z chladných tuhých těles a elementárních částic. Tepelná smrt by ovšem měla nastat až v obtížně pochopitelné budoucnosti: její letopočet představuje například součet všech elementárních částic, které nás obklopují v okruhu 300 megaparseků...

Zcela jinak se chová živá hmota! Pro ni je naopak charakteristický úbytek entropie: z vnějšího prostředí přijímá energii a stavební prvky a nejenže replikuje svoji formu uspořádanosti, ale v procesu geneze svou uspořádanost zvyšuje! Evoluční proces pak měl například etapy v podobě nejprve mechanistických, pak instinktivních a dnes racionálních metod při vyhledávání i příjmu potravy a energie. Celá tendence logicky svádí k závěru, že živá hmota vznikla proto, aby zabránila entropické smrti vesmíru.

Pokud by se fyzika shodla na snižování entropie jako na další fyzikální zákonitosti pro chování živé hmoty i jejích evolučních forem, pak by její aplikovaná verze měla velice široké pole působnosti v rámci společenských procesů: při jejich exaktním zkoumání a definování jako entropicky i vývojově příznivých, či jako degenerativních, fluktuačních, atp. Navíc se jeví pravděpodobné, že biogenezi vystřídá kvalitativně vyšší sociogeneze, jejíž prvky již nemusejí mít biologický základ (kybernetika, umělá inteligence, atd.).

V kontextu se zmíněnými fyzikálními procesy - s krystalizací a růstem uspořádanosti - nabývá na významu fyzikální veličina, kterou je informace. I ona prošla svou genezí: nejprve fungovala v rámci fyzikálně chemických afinit, vznikem reflexního oblouku nabyla povahy signálů a po integraci reflexních oblouků v nervové systémy a s pozdějším vznikem CNS a instinktů získala i povahu symbolů. S rozvojem řeči, vznikem písma a dalších forem komunikace se nakonec informace zcela abstrahovala od svého původního nosiče i zdroje. Může být deformována, zdánlivě si žije i svým vlastním životem; nicméně na úrovni lidského společenství je totožná výlučně s pravdou. Neúplná či zkreslená pravda (v kontextu s procesem krystalizace a poklesu entropie!) ztrácí svou informační hodnotu a přechází v šum. Lze říci, že právě fyzikové by měli být vlastně nejaktivnějšími bojovníky za pravdu a zejména proti jejím úmyslným deformacím!

Úsilí o maximální respekt k pravdě je dnes nanejvýš aktuální. Vědecká sféra se po upálení G. Bruna - kacířského heliocentristy považujícího vesmír za nekonečný - rychle emancipovala a úcta k (vědecké) pravdě je pro ni základem komunikace. Naproti tomu ve sféře společenské - v politice, ekonomice a pod. - mají pravda i její hlasatelé nezřídka kruté potíže. A navíc: pro úspěch vědecko-technických experimentů jsou připravovány představitelně ideální podmínky, zatímco experimenty společensko-ekonomické vedou i k válkám. V důsledku toho vývoj vědecko-technické sféry prudce akceleruje, avšak vývoj společenský dramaticky zpomaluje. Výsledkem mohou být zcela nepředvídatelná rizika: lidé disponují technologiemi s ničivými či škodlivými účinky globálního rozsahu a civilizace - atomizovaná mnoha subjektivními zájmy i ideologiemi dokonce starověké provenience - postrádá všeobecně respektovanou instituci s globálními pravomocemi.

Kosmický Bůh a jeho osud
Co z toho všeho ale plyne pro nás, ubohé pozemské červíčky?
Potrvá-li zdravý vývoj lidské civilizace ve smyslu permanentního poklesu entropie, lze odhadovat, že lidstvo čeká budoucnost naprosto fantastická. Nepochybně čteme teprve úvodní stránky knihy, jejíž znalost nás změní ve skutečné kouzelníky a přitom již nyní disponujeme artefakty, na které by i středověký čkověk třeštil oči v posvátné hrůze.

Předvídat technické "detaily" by bylo naivní, ale měly by se naplnit vize starověkých filosofů, dedukujících, že člověk spěje k božství. Lidstvo, či spíše lidmi stvořená inteligence, pronikne do kosmu a naváže kontakt s eventuálními civilizacemi v jiných vesmírech. Navštěvovat se eventuálně budou moci prostřednictvím teleportace, tzn. odesláním informací o nějaké osobnosti, kterou si adresát - mimozemská civilizace - zrekonstruuje. V tu dobu již bude vyřešen i sen mnoha náboženství o lidské nesmrtelnosti - buď prostřednictvím kosmických strojů času (gravitačních černých a červích děr), či formou biologické rekonstrukce (počet relevantních informací o každé lidské bytosti je sice obrovský, ale ne nekonečný; a tyto informace, byť dnes degenerují, nebudou nedostupné).

Jak se však v té době bude chovat náš starý dobrý vesmír? Pokud se odhlédne od exotických kosmologických teorií, pak dle té zatím nejrozšířenější a astrofyziky podrobně propočtené, existují tři varianty. Všechny vycházející z toho, že asi před 10 niliardami let měl celý vesmír velikost bodu o nekonečné hustotě, poté explodoval (Velký třesk neboli Big Bang) a počal se rozpínat.

Nejméně pravděpodobná varianta - tzv. vesmír uzavřený - uvádí, že momentální rozpínání za 20 až 30 miliard let ustane a začne naopak smršťování až po výchozí bod o nekonečné hustotě (tzv. Velký krach). Druhým typem je vesmír parabolický: jeho expanze by se měla zastavit až v budoucnosti definované jako nekonečno. Třetím typem je tzv. vesmír otevřený, který by se rozpínal věčně a nade všechny meze. Nicméně v "reálném" čase - za 2x(1010) na 77 let plus 10 na 66 roků - se má veškerá kosmická hmota vyzářit a vesmír by se skládal jen z chladných tuhých těles a elementárních částic.

Pankosmická civilizace (kosmický Bůh) - jejímiž příslušníky budeme i my, dnešní nicotní pozemští červíčkové - nezadržitelně narazí na osudový problém v podobě již zmíněné a neodvratně se blížící entropické (tepelné) smrti vesmíru. Naše dilema bude vskutku božské i hamletovské: buďto ponechat vesmír svému osudu - ale prodloužit si vlastní existenci o nepředstavitelný počet tisíciletí - anebo nastavit astrofyzikální mechanismy na reverzní kurs končící Velkým krachem... Vlastní existenci si sice zkrátíme o nepředstavitelný počet tisíciletí a ještě zmizíme v infernu Velkého krachu, ale vesmír bude zachráněn!

Leckdo možná namítne - Proč bychom to dělali?! Co je nám do blbého vesmíru? Odpověď je snadná: pokud bychom to nedokázali, stali bychom se prvními a zároveň i posledními kosmickými barbary! Vždyť my sami žijeme jen díky tomu, že všichni kosmičtí bohové před námi to dokázali...

Cestování časem - scifi, nebo fyzikálně reálná možnost? (RNDr. Vojtěch Ullmann)
Antropický princip aneb kosmický Bůh (RNDr. Vojtěch Ullmann)
Pan Engels se opravuje (Jules Nemo)