V cizině je to prostě jinak

Minulý týden mě to trochu vzalo. Život v zahraničí mi potěšení i vrásky činí. Od té doby co jsem přijel do Anglie, pracuji na tom, abych tu mohl spokojeně žít. Vlastně se vždycky snažím, abych mohl spokojeně žít tam, kde právě jsem. Původní záměr či plán byl naivně jednoduchý. Přijet, dva roky pobýt, naučit se za tu dobu Anglicky úplně dokonale, protože dva roky to je přece doba, že. Po dvou letech jsem pořád cítil, že v hovorech s místními mluvím jako hotentot, nebo indián z filmu, „já být přítel a já umět mluvit tvoje řeč“, no asi to už nebylo tak hrozný, ale vůči místním domorodcům se i Angličané z jiných koutů této země cítí být cizinci v Norfolku.

Necelé dva týdny po příjezdu jsem našel první práci. V té době se mi to zdálo celkem dost dlouho a říkal jsem si, že to mi to teda trvá. Pravda, nebyl jsem na to sám, kamarádka s lepší angličtinou mi zavolala na inzerát, který jsem si našel, a pak mě Svatopluk odvezl na místo schůzky, abych se neztratil, znal jsem tu totiž jen cestu z baráku do trafiky a zpět. To jsem opravdu potřeboval znát tuto cestu, protože tam jsem chodil pro ty noviny, kde jsem hledal inzeráty na práci a bydlení. Nuž to se zadařilo, takže jsem vlastně ani nepřerušil kontinuitu, protože ještě před koncem závěrečné dovolené z pražské práce, jsem našel jinou tady.

Už tehdy na začátku se mě ta kamarádka ptala, jestli nelituji, že jsem přijel. Sestoupil tím z pomyslného společenského žebříčku o dost níže a začínám od úplné nuly, bez známých a přátel v místě a bez vyhlídky na pomoc v různých záležitostech, bez možnosti doporučení a podobně. Tehdy to bylo pro mě všechno nové a čerstvé a byl jsem plný sil a odhodlání se učit. Říkal jsem jí, že nelituji, že i kdybych neodjel, zřejmě bych i tak chtěl věci změnit, že se mi nepodařilo dohodnout vložení studia do smlouvy s bývalým zaměstnavatelem, nechtěl mě podpořit ve studiích a já zase nechtěl za stávajících podmínek tam zůstávat. Rozhodoval jsem se mezi školou nebo odjezdem za angličtinou a rozhodl se pro angličtinu. Říkal jsem si, že vím, že je to jediná cesta jak se mi může podařit naučit jazyk, protože jsem na to dřevo a v ČR jsem se to naučit nedokázal. Tehdy jsem si opravdu myslel, že za půl roku nebo tak nějak, už budu umět natolik dobře a budu znát místní lidi a poměry, že si najdu parádní flek, nebo aspoň lepší a lidi mě rádi doporučí, protože přece mě už budou znát a budou vědět, co ve mně vězí.

Opravdu naivní představa. Národní, sociální a kulturní rozdíly umí udělat své. Z dálky nebo pro návštěvníky, třeba i na dlouhodobé dovolené nebo služební cestě, to může vypadat, že je to všude dost podobné, nebo že člověka nic nemůže zaskočit, ale zkušenost žijícího uvnitř bývá jiná. Pro teď vynechám pocity jakési izolace či osamění. Ano, i Angličané umí dát na doporučení, ale doporučovat někoho či něco opravdu vůbec není anglická ni britská vlastnost. Pokud člověk chce třeba doporučit nějaký autoservis, poskytovatele internetu nebo něco, tak nejčastější odpověď je: „Jojo, tam jsou zlatý stránky a v těch je spousta takových místních firem“. A to nemluvím o doporučování lidí.

Byl jsem na pracovním pohovoru ten minulý týden. Na pohovoru jsem se cítil skvěle, jako vždycky jsem byl chválen a žádná odpověď či řešení modelových situací nebyly ani náznakem hodnoceny jako nepatřičné, ani mé otázky poté. Samý úsměv a positivum. Konečná zamítavá zpráva o výsledku poté mě opět zaskočila, i když vím o místním zvyku všechno s úsměvem, slušností a positivně velice dobře. Nároky a systém při výběru zaměstnanců se za ten čas co jsem tady hodně posunul. Zatímco při hledání první práce stačil životopis a jednoduchý pohovor, dneska většinou životopis vůbec nechtějí a mají sáhodlouhé formuláře, dotazníky a pak docela důkladné pohovory s řešením situací, problémů a třeba demonstrace prodeje čehokoliv, třeba deštníku, s kterým člověk přijde přísedícím.

Začátek tohoto roku byl nemocný, tři týdny jsem se hrabal z chřipky, která zdá se úplně neodešla, pak polámané auto, pak po nadějném začátku neúspěšná pracovní mise. Od dokončení studia vysoké tady jsem ještě zintenzívnil hledání nové práce, kdy tělo, rozum i city mi říkají, že mám skončit s prací současnou nejlépe hned. I to auto mi to říká. Vlastně jsem s ní zatím neseknul jen pro ten pocit, že práci mám, je sice zadarmo drahá, ale je a jiná zatím není. Snad brzo bude. No zdrblo mě to. A chleba tu nemají :-)

Na druhou stranu, když se mě někdo zeptá, jak se tu mám, vždycky se zamyslím a zjistím, že jíst mám co, spát mám kde, bydlet mám kde, mám tady lásku, která dokáže hory přenášet, doma není zima, tak se vždycky usměju a říkám, že si nemám na co stěžovat a mám se dobře a opravdu to tak myslím. Jo, mám se vlastně dobře.