Líná huba...?

Jak jsem už psal v minulém blogu, nějaký čas jsem pracoval pro agenturu tady v Norwichi. Funguje to tak, že buď zavolají a jedete makat, nebo nikdo nevolá a pak práce není. Mohou zavolat třebas v pět ráno nebo před půlnocí, máme tu něco pro tebe na dnešek - bereš? No a buď řeknete, že jo jedu, nebo že ne – nejedu.

Dělal jsem to při jiné práci, která byla ale jen na částečný úvazek a při tom jsem hledal práci úplně jinou. A když jsem několikrát po sobě řekl, že nikam nejedu, páč už něco mám a po pár zavoláních v dny, kdy vlastně volat vůbec neměli, protože to jsem byl v té druhé práci, jsem si řekl, že nebude na škodu tam zajít a promluvit si znovu o jejich a mých možnostech a domluvit nějaký konsensus, který bude vyhovovat oběma stranám a nebudeme na sebe zahlížet, že jeden volá, kdy nemá a druhý nemá nikdy čas, když volá ten první a tak.

Zavolal jsem tam, domluvil si schůzku. Prej přijď kdykoliv ten den, jsem tu. Ptal jsem se a uděláš si čas aspoň deset minut na mne, když přijdu. Prej jo. A jak řekli, tak udělali. Přišel jsem, sedli jsme a probírali jak to je. Pak jsem řekl, že vlastně hledám úplně jinou práci a toto je taková druhá varianta, když zrovna nic jiného není, radši bych dohazoval práci jiným řidičům, třeba než sám jezdil. A ona na to, fakt jo? No jasně říkám já. Tak moment a odběhla. Tak tam tak sedím a říkám si, že jsem se ptal na jinou práci tady už asi pětkrát a furt je to stejný. Pak přišla celkem šikovná dcérečka a povídá, že rozjíždí nový projekt a jestli by mi nevadilo pracovat mimo obvyklé pracovní hodiny. Já na to, to už pracuju i teď. A ona na to, že můj životopis se jí líbí a ozvou se příští týden a možná pozvou na pohovor.

Takových slibů už bylo, napadlo mě, ale na druhou stranu jsem měl pocit, že to myslí vážně. Tak jsem odcházel domů potěšen. V úterý mi zavolali a já čekal, že mi řeknou, kdy mám přijít, ale místo toho mi nabídli další ježdění a tak jsem šel jezdit. Po pravdě i toto bylo lepší než ta druhá současná práce a tak jsem si říkal, že se možná přeorientuju. Dva dny jsem řídil a říkal si ve středu večer, že to už asi nestihnou tento týden a slib byl planý. No ale mýlil jsem se ve čtvrtek přišel email, s tím že pokud mám pořád zájem, tak v pátek mám přijít na pohovor. No, nekecali, řekl jsem si.

Na pohovor jsem se rozhodl jít pěšky. Mám to tak půl hodinky svižně. Myslel jsem si, že se aspoň rozhýbu a i hlava se nabudí. Takový horko jako ten den tady ten rok ještě nebylo. A dusno. Tak jsem v obleku svižnou chůzí dokráčel a lilo pak ze mě jako z vola. No nic, mám ještě pět minut, tak se vydýchám. Pak mě zavolali dovnitř, v místnosti bylo na chcípnutí, já zlitej potem a nervní i z toho. No a tak jsem se potil ještě víc. První otázka byla, jestli jsem v pořádku a nepotřebuju nějakou pomoc. Prostě ukázkovej pracovní pohovor. Ale pak říkali, že se jim líbí, co říkám. Taky jestli si nechci radši sundat to sako a mám se napít vody, abych jim tam neleknul. Tak jsem nevěděl, jestli mě nechtěli jen uchlácholit, kdyby to tam se mnou chtělo seknout. Nicméně, jsem odcházel naplněn kapkou optimismu, protože mi řekli na konci, že se jim opravdu hodně líbilo, jak jsem mluvil a ten životopis a Tak jsem se přestal potit a šel domů.

Zavolali mi ještě to samé odpoledne, že se mnou počítají a jestli můžu od prvního nastoupit a já byl spokojený. Pravda nástup se odložil, až na prostřed měsíce, páč to neměli připravený a organizace vázla, ale nakonec jsem u nich pracovat začal a teď volám já těm řidičům i večer, v noci, o víkendu nebo ráno, že mám pro ně na dnes, nejlépe teď práci a jestli teda to berou a jedou. Často se nedá dovolat a někteří mají už něco jiného na ten den, a tak pak volám i těm, u kterých to není třeba moc pravděpodobné, že půjdou, ale co kdyby. Takže už vlastně vím, proč mi předtím volali v ty dny, kdy jsem nebyl k mání a oni věděli, že s největší pravděpodobností nebudu k dispozici. Teď to mám z druhé strany a slýchám, jak mám vědět, že přece dnes nikam nejede, protože…

No a to je teď asi tak všechno.