Anglické pocity

Měli jsme návštěvu a já si úplně živě vzpomněl, jaké to bylo zezačátku. Jaké to je v cizí zemi, kde vám nerozumí a vy nerozumíte jim.

Kamarádka mi říkala, jaké to je, když ji někdo něco říká a ona přesně nerozumí co, nebo rozumí jen část a zkouší si domyslet zbytek. Bohužel často se domyšlení rozejde se skutečností. Samozřejmě já jsem velice rozumně radil, že se má ptát třebas pětkrát dokola. Prostě až do té doby, než porozumí přesně, a ještě se tím přiučí.

Dal jsem si malou procházku před prací. Sic je neděle, ale já dělám. Takhle se provětrat mi dělá dobře a třeba to i dopíšu. Taky jsem přemýšlel o víše napsaném. Vzpomněl jsem si na ty pocity. Taky jsem si vzpomněl, jak mi dalo práce přemýšlení nad pouhým pozdravem. Dnes se tomu usmívám, ale… To jeden klučina zdravil nějak jako „havaj“, spíš to znělo jako „hvj“ rychle vysloveno. Poprvé jsem vůbec nevěděl co to jako říká a komu a když jsem zjistil, že nečeká žádnou odpověď a taky skoro žádnou nedostává, kromě občasného zamručení, uznal jsem, že to bude pozdrav. No jo, dumal jsem pak nad tím stejně.

Totiž jsem už takový, dumám. Často má metoda učení totiž spočívá v tom, že to co se učím, tak rozsekám, rozeberu na nejlépe molekuly, kdyby to šlo, tak bych šel ještě dál, pak si to zpomalím, pokud to aspoň trochu pochopím, vezmu tu hromadu a všecko to pomalu složím zase dohromady, zpomaleně přehraju a zkouším, ať už se třeba jedná o jazyk nebo pohyb nebo cokoli, no a pak se modlím, abych si to zapamatoval. Vím, celkem se nadřu. Někteří mi říkají, že jen moc přemýšlím a je to na škodu, páč často jsou ty věci daleko jednodušší. No jo, jednodušší, ale nacpěte to do tý mý hlavy dubový bez převrácení všeho zvenku naruby a zase zpátky. Jo máte pravdu, občas je to pošušňání se mnou sdílet prostor.

Tak jsem dumal nad tím pozdravem a říkal si, že to třeba bude něco jako u nás za tím kanálem v ČR, když někdo řekne na „jak to jde“, „jo Havaj“, jakože všechno v pohodě, v klidu a tak. Samosebou je to velmi prosté. To že je to pozdrav, byla pravda. Bylo to normální „how are you“, ale kdo se v tom má vyznat, když každý to říká úplně jinak. Nemám teď na mysli cizince, ale právě Angličany, a pokud jde o jiné národnosti Britské, tak tam bych to považoval za skoro jiný jazyk, ne jen nářečí… Na druhou stranu mě to naučilo se dívat na češtinu trochu jinak, když třeba někdo řekne něco jako „rýde’n“ a myslí tím dobrý den, tak se nad tím místní ani nepozastaví, ale cizinec, který se učí česky z učebnice, asi bude vědět úplný kulový taky.

Jo a k těm pocitům. Můžu klidně přiznat, že jsem se často cítil jako naprostý pitomec a debil, když na mě místní spustili. Nebo když jsem se šel asi šestnáctkrát na něco zeptat, protože jsem potřeboval vyplnit nějaký, kterých se tu, hlavně ze začátku vyplňuje opravdu hodně, i když ne jen ze začátku, byrokracii mají Angličané rádi. Ono se to hezky radí, zeptej se třeba několikrát, jinak se nedozvíš, jenže po pátém optání by si člověk nejradši přetáhnul, nějaký černý pytel na hlavu a šel se zahrabat, teda pokud je to každý den několikrát a pořád si připadáte stejně blbý. A aby se to nepletlo, tak ve škole, kam jsem začal chodit, ze začátku jen na angličtinu, mi klepali na rameno, jak mi to jde a těm učitelům angličtiny jsem tak krásně rozuměl, ale jen jsem vylezl na ulici a potkal prvního místního chachara, tak mi sklaplo, protože jsem si zase připadal jako hluchoněmej, vlastně ne, hůř, jsem slyšel zvuky, ale bylo mi to prd platný. Až chmury a beznaděj občas padly na mě.

Taky jsem si vzpomněl na jeden film. Pouštěl jsem si ho, když jsem sem přijel a nebavilo mě se na něj dívat v angličtině, protože jsem tomu prostě nerozuměl. Pak jsem na něj jednou narazil asi tak po půl roce a pustil si ho znovu. No a zjistil jsem, že už trochu tomu rozumím. To mě dost nakoplo a pak jsem to zkusil po čase znovu jako pokus a už jsem nepotřeboval titulky vůbec. No, jednak jsem už věděl, co kdo říká, že jo, ale jakou radost jsem měl, že se to posouvá! Mezitím jsem si oblíbil se koukat na filmy s anglickými titulky, sice mi občas trvalo tři hodiny skouknout dvouhodinový film, protože jsem zkoumal, co a jak říkají a jestli se to shoduje s titulky, ale tvrdím, že toto mi pomohlo v učení dost.

Dneska se mi moje milá ptala, když jsem cosi řekl, jaktože ty znáš tolik slov. Já nadmutý jako páv říkám, to víš, koukal jsem na ty anglický filmy s anglickými titulky, čtu, mluvím a furt se vlastně učím. Ramena přes celý záda jsem měl… A pak mi v práci zavolá chlap z Glasgowa, kterej nebyl nikdy dál než u sestry v sousední vesnici a vychodit pětiletku mu trvalo let dvanáct, a křičí vzteky do telefonu „fook’n frnr“ (foneticky = zsrnj cizák), že mu napoprvé nerozumím a šlehne s telefonem. Jojo. A mám ramena zase normální.

Vím jen, že pokud někdo chce bydlet v cizině a nemá tam dopředu všechno vyjednáno a učí se za pochodu, tak musí několikrát překousnout hořkost, překročit svůj stín a chtít. Bydlení v cizině je opravdu úplně něco jiného, než se tam přijet podívat, i třeba na hodně dlouhou dovolenou, nebo půlroční stáž či au-pair a honem domů. Je pravda, že pokud bych to chtěl zabalit a hned se vrátit, tak tady dávno nejsem. Takže, i když je někdo na jazyky dřevo jako já, který jsem se nedokázal naučit pořádně jiný jazyk v ČR a zkoušel jsem to poměrně dlouho, tak když chce, tak to prostě jde, sice pomaleji než jsem si to maloval, jak už jsem psal několikrát, třeba tady, ale jde.

No a to je teď asi tak všechno.