Vstal jsem a myslel, že se mi hlava rozskočí. Bylo celkem brzy. Odskočil jsem si, lehl si zpátky a říkal si, že to třeba zaspím. Vzpomněl jsem si, že jsem nechal budík v obyváku. Vstal jsem znovu a jak se pohnul v hlavě mi zacukalo. No, dneska se asi moc bránit nurofenu nebudu. Normálně se bráním celkem dost a pokud to jde, žádný prášek neberu. Nějak to nemám rád.
Kde je ten budík? Někde na stole asi. Vrátil jsem se pro něj, aby nebudil všechny, když ho zaklapnu rychle, tak vzbudí jen mne. Proč jsem si ho vlastně natahoval? Ta hlava. Bolí mě dnes, jako už snad tradičně po pracovním víkendu. Pondělky mám volné, ale nic neudělám. No jo, něco jsem, ale snad měl v plánu, když jsem si ho natahoval, no ne? Třeba mě to trkne, až zazvoní. Jdu si zase lehnout.
V hlavě mi škubá a trhe. Nebo naopak? No nic, zase se zvednu a jdu si pro lék. Snad to přejde a ještě usnu. Věřím, že mě to přejde a ležím. Mám plnej nos. Převalím se a lehnu si na druhej bok. Nepomůže to, pořád se nenadechnu. Smrkám jako o závod a znovu ulehám. Je to trochu lepší. Co? Co jsem to... tma, uvolnění, usínání... KUR... budík se rozezněl. No jo, ale myšlenka, že si vzpomenu, až zazvoní byla lichá. Hlava už tak nebolí, tak si poležím, mám to volno přece.
Někdo klepe. Nene, to se mi asi zdá. Že bych se ještě neprobudil. No jo, někdo klepe. Vlastně jsem neusnul, když to slyším. Zase někdo něco chce. Achjo. Tak jdu. Měl bych se obléct. Kde je ten župan? Jé, to než ho najdu... Tak aspoň tričko, to vidím. Jdu otevřít. Jejda, instalatér. No jo vlastně. Už vím, proš jsem měl natažený budík. Tak dobrý den, moment jenom posbírám věci a odnesu je z koupelny. Tak pojďte dál, je to celé vaše.
Hm, zajímavé, jak jim na tom městu všechno trvá, ale jak si člověk řekne, že toho má dost a přestane se spoléhat na sliby v telefonu a pošle stížnost na správné místo, tak zjistí, že i anglickej šiml byrokratický může být pružnější. Před týdnem přišli to okouknout a dnes už to dělají. Rychlost nevídaná. Pravda, ten minulý týden jsem si myslel, že už to přišli udělat, ale zase tak pružní nejsou. Po jedné prohlídce si to přišel prohlídnout ten správný člověk a pak už prejh za týden to bude. No dneska jsou tu.
Oj, něco se mi nezdá. Nestihl jsem ranní stolici. Snad mu to nebude trvat moc dlouho. Jsem na něj milý, i když ještě jasně rozespalý. I kafe jsem udělal. No jo, i jemu. Vyrval záchod a spalchovací nádobu, které nešli už nijak odmontovat, zarezlo to celé v jeden kus. Teda kusy dva, dole mísa a nahoře nádoba. Asi prasknu. Už je tu celkem dlouho, dostla druhý kafe, usmívá a říká, že pracuje a nic teď nepotřebuje. Usměju se taky, ale už tam s ním nestojím, jdu si sednout, nastavil jsem is cloud a taky nového emailového klienta, věci co jsem odkládal na neurčito a teď se to hodilo, nebylo to tak náročné, jen trochu na čas a hlavně mě to odvádělo od praskajícího pupku. A jeje má milá vstala a už se tu kroutíme dva. Říká, že už to bude pracant.
Všechno jsem nastavil. Co teď. kafe už ne, to se do mě nevejde, ani jsem vlastně nedopil to původní. Napíšu blog, řeknu si. Zase si pro něco jde ven, vypadá, že ho to baví. Zkoušíme na něj vyloudit ztuhlý úsměv, ale kroutí to s náma pořádně. No v nejhorším máme zahradu, sice uprostřed sousedních oken, ale když to jinak nepujde... Sláva, už věci nepřináší, už je začal odnášet. Můžeme pustit vodu. Tak první pustím dámu, ať to když tak nespadne se mnou. Stihla to, než se vrátil z auta pro zbytek věcí. Já to ještě musím vydržet, ještě chce něco vyřídit. Jo jasně, to zakrytování přijdou dodělat jindy, dva týdny, no jo. Vhuuu, to je ti úleva. Ozkoušel jsem ho a byla to paráda. Krásný nový záchod máme.
No a to je teď asi tak všechno.
LShorizons
