Při psaní minulého blogu jsem si vzpomněl, jak to začalo. Jak co začalo? Jak jsem jel poprvé pro Simču na letiště a jak začalo „pokulhávat“ auto. Do té doby jsem si s tímto vozítkem jezdil, aniž by si nějak postěžovalo a že to byl zároveň výrobní prostředek, tak jsem mu dával i pravidelné prohlídky a servisáci ho chválili a já byl spokokjenej jak želva. Pak sice sem tam jakoby spojka chtěla proklouznout, ale prý to nic není, to je prostě stářím, ale vydrží to ještě mnoho, protože se o to staráme a je to hodně spolehlivý auto, mi říkali pořád dokola. Moje milá si taky nestěžovala, ale prohlídky jsem ji zatím žádné nedával, páč jsme se jen sbližovali přes technologie zatím :-).
Domlouvali jsme se nějakou dobu, a protože ženy jsou zvědavé velmi a Anglie i já jsme byli objekty hodné zájmu, tak jsme se domluvili, že přiletí sem. Objekty si skoukne, ukojí svou zvědavost a nechá si uvařit třeba i čaj, když na to přijde. Já, protože věren zásadě, že host do domu, hůl… ej ne takto ne, host do domu, bůh do domu, tak jsem i nakoupil a dokonce i poklidil, abych se mohl vydávat za spořádaného chlapa.
A pak to přišlo. Den D. Měla přiletět a já jsem se v čistém autě vydal na letiště. Jak prokouklo, říkal jsem si, jako nové vypadá. Teda skoro. A vůbec mi nevadilo, že po těch asi 150 kilometrech na letiště, ve zdejším počasí, bude zašvihané až běda zase. Do noci jsme se ještě domlouvali na skypu a ráno mě budil budík skoro ve stejnou dobu jako moji návštěvnici. Letěla sem ze Španělska, ale cesta na letiště Stansted nám oběma trvala přibližně stejně dlouho. Je tedy pravda, že jsem si při příležitosti takové vzácné návštěvy dával fóra, kdyby náhodou něco.
Hrknul jsem do sebe snídani a velký kafe, nabral pití na cestu, i zpáteční, nějakou dobrotu a kytku. Měl jsem tam přijet s předstihem, abych tam nelítal jako pošuk s vyplazeným jazykem a dýchavičně nevytrčil ruku se zlomenou kytkou, lapajíce po dechu. Všechno v pohodě, jedu. Nabral jsem benzín a jal se mazat si to cestou rychlou na letiště. Začátek dobrej, bylo celkem ráno a silnice z Norwiche do Londýna ještě nebyla úplně zasekaná. Tak jsem se blížil, svištěl si to rychle, ale v klidu a všechno šlo jako na drátkách. Po asi pětatřiceti kilometrech, jsem vjel na kruhový objezd, celkem velký. Vjedu tam. Podřadím, chci z něj vyjet a najednou prásk. Rána, zarachotilo to, zasmrdělo. Zkusím přidat a nic, motor si zaskučel v otáčkách, ale jel jsem pořád setrvačností.
Tak nic, říkal jsem si, klid to chce, vyjeď z toho kruháče a pak se uvidí. Vyjel jsem, sjedu na krajnici, tam měkko a tak se auto zastaví, ještě ale není úplně celé ze silnice. Je to něco mezi dálnicí a silnicí pro motorová vozidla. Vypadá to jako dálnice, na které je sem tam kruhový objezd. A protože se tu šetří, tak odstavné pruhy moc nejsou. Silnice vůbec jsou užší a bez krajnic. Scéna, kdy se míjí dodávka s osobákem a na jedné straně se škrábou o křoví a na druhé šoupou zrcátky o sebe není k vidění jen ve filmu, ale je tu normální. No tak jsem zastavil u příkopu a zkusil ještě auto trošku popošoupnout, aby ho projíždějící nenabrali a dal dozadu trojúhelník, který pořád shazoval ten všudypřítomný vítr. Musím ho dát trochu stranou, aby když tak padal do škarpy a ne na silnici, pomyslel jsem si.
Chtělo se mi nadávat, křičet, dupat. Nevěděl jsem co udělat. Auto bylo totálně vyřazený, spojka se roztrhla. Stál jsem uprostřed ničeho a říkal si, že to je pěkný. Přiletí za mnou holka a na letišti nikdo nepřijede, auto v pytli a já někde v poli. Napadlo mě, hlavně se z toho neposr.t. Začal jsem obvolávat známé, o kterých jsem si myslel, že by mohli přes den přijet autem. V nejhorším pojedu taxikem, ale to abych si vzal půjčku, do prkvančic. Navíc mi kamarád řekl, že to musím ohlásit na policii, abych se vyhnul pokutě a navíc, aby auto neodtáhly na vrakáč. Na odtahovce mi řekli, že to bude trvat aspoň hodinu až dvě a musím u toho být, tak jsem jim řekl to ne, to vám ještě zavolám.
Všichni byli zaneprázdnění, nebo měli špatné auto, nebo byli v práci. Některým jsem se nedovolal, mezi nimi Dominicovi, asi pracuje, jsem si říkal. Ono jsem jich zase tolik neznal. To víte v cizí zemi, tolik známých hned není. Pak zvoní telefon, kamarád Dominic mi volá zpátky. A navíc je ochotný nejen pro mě přijet, ale taky mě odvézt na letiště a spolu se slečnou zase nazpátek. Potvrdil mi taky, že je nutné zavolat na policii. Tak jsem tam zavolal a prej děkujem, bereme na vědomí.
Vzal jsem věci z auta a šel si sednout na parkoviště z druhé strany toho kruháče, kde je zájezdní hostinec. Měl jsem tak hodinku čas a tak jsem si dal kafe a počítal, jak to může vyjít s časem. Už jsem věděl, že se dostanu na letiště, ale jestlipak stihnu poprvé Simču přivítat včas. Asi za tři čtvrtě hodiny přijel „šofér“ Dominic a jeli jsme směr letiště. Není to bojazlivý řidič a tak jsme pelášili celkem rychle. Ale s tím zásekem jsme přece jen byli na letišti malinko pozdě. Už jsem psal smsky, že už tam budeme, ať na mě Simča počká a ničeho se neleká. Nakonec letadlo mělo ještě větší zpoždění než my a tak jsem byl na přivítání včas s tím vyplazeným jazykem, odřenou kytkou a popadajíce dech.
Dominic nás vezl domů a volali policajti, kdy že si to odvezu, že to tam trčí do silnice a tak jsem slíbil, že odpoledne to bude pryč. Domluvili jsme se jet napřed domů, ubytovat návštěvu, pak zpět k autu, protože bez majitele, ho odtahovka neodveze. Tak jsem oba nakrmil, nechal tam Simonu se zásobami a s omluvou se odporoučel čekat do polí na odtahovku, se kteroužto jsem byl domluvený, kdy vyjede. Toto klaplo a vlastní face to face seznamování nás čekalo se Simčou až večer. Po této zkušenosti opravdu neodolala, ulovila mě a jsme spolu do teď.
No a to je prozatím asi tak všechno
