Poněkud nešťastná anglická zima

Tento způsob anglické zimy zdá se mi býti poněkud nešťastným. Zima východní Anglie či její části, tzv. East Anglia. Ne není to chyba, stejně jako University of East Anglia není chybný název, jak se mi snažil vykřičet do hlavy jeden známý v Praze, který mi velmi důrazně naznačoval, že on přece umí anglicky. Jsem si vzpomněl při tom psaní na Jardu. Bylo to vlastně ve Vyšším Brodě a tím jsem si vzpomněl zase na léto. Skoro by mě přesvědčil, že vůbec nevím, o čem mluvím, ani jak se jmenuje ten kousek země, kde teď zrovna pobývám, ani ta škola z „našeho“ města.

Občas umí být lidi velmi přesvědčivý a manipulací silou a hodnocením přesvědčovat jiné, že oni ví lépe, než každý sám o čem to mluví, nebo co je pro něj dobré. Po chvilkové rozumové indispozici z takového chování a namítání, že přece vím, o čem mluvím, jsem poznal, že pro tu chvíli to nemá ani trošičku smysl, mávnul nad tím rukou a nechal milého Jardu svým omylům. A aby toho nebylo málo, Angláni sem přišli vlastně z Němec. No nic, to jsem tak odběhnul od toho, co jsem chtěl psát.

Takže zpět k zimě. Tyto dny a vlastně už týdny můžu napsat, se tady teplota motá kolem plus pěti stupňů a pořád je zataženo, až skoro tma i přes poledne, ledový vítr, často mlhy a skoro furt leje. Zjistil jsem, že tato konstelace středoevropanovi jako jsem já, vůbec nedělá dobře. Jako i v jiné zimy tady, jsem chcíplý. Tentokráte malinko více než jindy. V týdnu před vánoci jsem si říkal, něco na mě leze, ale to je tady normální, tak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti a šel v pátek do práce. Pracuji přes víkendy, ale tentokrát jsem v sobotu už nešel s tím, že v neděli zavolám. V neděli jsem zavolal a do telefonu kokrhal jako mutující kohout stižen mrtvicí. Sotva mi rozuměli, ale pochopily, že nepřijdu.

Většinou po pár týdnech takového počasí, když přijde malinko mrazu, přestane foukat, pršet a mně se uleví. Jakmile přijde v zimě mráz, můžu opět dýchat a paradoxně přestanu cítit tu vlezlou nikdy nekončící vlhkou zimu. Aniž bych se více oblékal, je mi najednou snesitelně a začnu se zase usmívat. Místní chasníci, kteří se mi do té doby smějí a divý se jaktože je mi furt zima, když u nás, rozuměj tam někde v Evropě nebo až na sibiři, je v zimě hrozivý mráz a měl bych tudíž být na zimu zvyklý, tak teď se klepou a nadávají a kýchají oni. Je to prostě zima jiná. Mám za to, že v mrazu mé tělo ví, co má dělat. Bohužel taková zima, na kterou se umím adaptovat, tady trvá většinou jen chvilinku, ale když přijde v pravou chvíli, tak to stačí na zimu bez nemoci. Tentokrát však se to nepovedlo. Ale už se to lepší, sic jsem pořád unaven jako dřevorubec po šichtě, aniž bych něco dělal a buď se třesu nebo potím, ale už vydržím i deset hodin v kuse vzhůru!

Má to i své výhody, po čase jsem sledoval show Jonathana Rosse, což je takový anglický pořad, něco jako Nikdo není dokonalý nebo Show Jana Krause, ale drsnější. Dost hvězda tady a moc se divily, že jsem o něm nic neslyšel, než jsem sem přijel, mají totiž pocit, že kdo je známý tady, musí být známý po celém světě. No malounko se pletou. Tak jsem si po letech pustil Číslo pět žije, mám to jen v češtině, ale bavil jsem se náramě, hlášky jako „jsem z toho daněk…jednosuše zmizelo“ nebo „je to banda mužských přirozenin“ či „u nás je takofé říkání: myši mají radost, že kocour doma“ a pak „odkud ty vlastně jsi?“, „Já? Z Bakersfieldu v Californii” “A rodiče?” “Rodiče? Z Pittsbughu”. Trochu mě to probudilo a tak jsem napsal tento blog. Teď si jdu udělat další čaj. To je lidičky spotřeba medu a citronu, co za celý rok ne.

No a to je prozatím asi tak všechno