Mít lupenku není to nejlepší. Občas se rozleze víc, občas malinko ustoupí. Když se rozleze, umí otevřít kůži durch, praskliny až dovnitř těla. Pomáhají na to steroidy, ale pouze dočasně. Navíc, když si tělo a s ním psoriáza začne zvykat na určitý druh steroidu, tak přestává zabírat. Často masti pomáhají jen tím, že nezhoršují stav, či udržují na čas status quo.
Další druh mastí, které doktoři velmi rádi předepisují, jsou masti s vysokým obsahem dehtu a taky alkoholu. Masti, co jsou cítit lihem nemůžu, smrdí mi to hodně, stejně jako třebas voda po holení s alkoholem, prostě to nemůžu, ten puch mi prostě vadí. No a pak ten dehet, namatlat to na sebe a pak jít na rande, nebo jakoukoli schůzku, to je žrádlo. Podezřívám ty doktory, kteří to tak rádi předepisují, že to nikdy nezkusili, ani jejich blízcí, nebo že to dělají prostě schválně a pak se smějí, až se za břicha popadají.
Ty masti jsou snad všechny takové hutné, nevsákají se a lepí na co přijdou. Ty dehtové, smrdí jako bolavá noha a ještě většinou černají, naprosto vždycky špiní. Když má člověk lupenku, má taky věčně zalepené oblečení, špinavé a ulepené povlečení i pyžama. Pokud máte lupenku na intimních místech a seznamujete se s pěkným děvčetem, říkáte si, jak to dopadne, až se vysvleču? Sem tam uslyšíte něco jako: co to ksakru je? Si to zase obleč a běž radši, s tím nic nechci mít. Pokud je chytřejší, tak si nechá vysvětlit, nebo ví, nebo si zjistí.
Pokud pustíte lehce horkou vodu na „živou“ lupenku, pálí to jako čert, pokud se bouchnete do živýho, tak to zase bolí jako čert a pokud o něco zavadíte, může vám tam kůže prasknout jako papír. Když máte lupenku rozlezlou trochu víc, moc dobře to nevypadá. I když je absolutně nepřenosná a nikdo ji nemůže od nikoho chytit, tak občasné pohledy, například na koupališti nebo třeba sportovním centru, či při podání ruky vás přesvědčují o nepovědomosti či nevědomosti veřejnosti.
Chcete-li jít něco dělat a vzpomenete si, že si potřebujete namazat lupenku, může vás to vyvést dost z míry. Chcete si jít číst a stránky se lepí na ruce, kniha je pak zapatlaná, učebnice neprodejné i jako secondhand. Řeknete si, udělám si čaj a počkám, až se to trochu víc vsákne, pak se přilepíte na linku, rozčileně rychle otevřete dvířka a vytáhnete krabičku s čajem, kterou od té chvíle budete už vždycky rozlepovat, za to bude krásně lesklá, jako leštěná, i když stále papírová.
Dneska jsem po takovém namazání chtěl jít něco nastudovat a začal se lepit na papír knih, tak jsem si řekl, že si pustím na počítači záznam finále volejbalu z olympiády a začal jsem lepit písmenka na klávesnici. Tak jsem si řekl, že napřed porovnám něco na zahrádce a přišel s olepenýma rukama od hlíny, pavučin a podobně, blbý je, že to nejde dolu jen tak, je potřeba ruce umýt a to pořádně, což znamená, namazat znovu. A pak zase od znovu. Tak jsem si pustil volejbal, nachystal notebook, že si u toho napíšu blog o krásné vyjížďce na kole a golfu. Posadil jsem se, namazal ruce, chtěl si popotáhnout přilepené kalhoty na namazaná kolena a samozřejmě si je upatlal i z venku. A tak znovu a zase čekavé, lepivé a patlavé kolečko.
Tak jsem si řekl, kašlu na to, umyl si ruce, sedl k volejbalu a chtěl začít psát, ale našel jsem napřed zprávu o fungování a nefungování blogu na LShorizons.com a jal se napřed řešit to. Snad se mi podařilo odpovědět. Vlastně jsem díky tomu napsal jakýsi základ manuálu. No a pak už jsem začal psát tento blog s myšlenkou na ten původní námět a zpod rukou začalo vycházet to, co právě čtete. Pak přišla moje láska z práce a řekla, že potřebuje namazat nožky, páč ji bolí a tak jsem byl od mastí zase. No co byste na to řekli?
Takže o vyjížďkách a golfu asi někdy jindy.
No a to je prozatím asi tak všechno
