Putine, mazej zpátky na východ!

 Karel Schwarzenberg svým gestem, kdy si na kabát připevnil placku s recesistickým nápisem odkazujícím ruského premiéra zpět do mezí člověka, nikoliv boha, naznačuje velmi důležitou, ne příliš veřejně diskutovanou věc.

Ano, zdá se, že po více jak dvaceti letech od pádu totality znovu pociťujeme vtíravý náznak mrazivého dechu ze stepí a tajgy východu. Tak, jako se na našem území neustále přetahuje oceánské a kontinentální klima, zdá se, že Česká republika je, přinejmenším od roku 1918, opředena podivným střídáním dvacetiletých společenských cyklů. Dvou svobodných, tvůrčích a dvou dusivých, totalitních. Podíváme – li se na naší aktuální dějinnou situaci, s hrůzou zjistíme, že se právě nacházíme na konci druhého z těch svobodných a tvůrčích dvacetiletých období, periody po Listopadu 89. Co se ještě před deseti lety zdálo být nemožné, nyní opět skrytě a nenápadně nabírá na síle. Otevřenost vůči putinskému Rusku stejně jako absence její kritiky začíná být zřejmá. My o tom příliš nevíme, o podrobnou analýzu v médiích oko ani ucho občana nezavadí, k mání jsou pouze nejasné náznaky. Dynamika běhu událostí je tak nepřehledná, chaotická a turbulentní, že než pochopíme a zanalyzujeme nejčerstvější události, už platí něco jiného. Z takto nejistého světa pak raději prcháme k tématům předvánočních nákupů a povánočních slev.  

Po listopadu 89 to s námi bylo jako se zamilovaným, který se plně vydává do rukou milenky Evropy, demokracie, západní Euroatlantické civilizace. Vztah je to vřelý, milenka bohatá, ekonomika roztočená. Všichni se berou za ramena vezouce se na vlně blahobytu a i my, nedávno chudí partneři, zázračně bohatneme věříc, že to tak bude nafurt. Jenomže tak, jako ve vztazích přicházejí krize – zkoušky věrnosti, i v našem svazku se Evropou to začíná skřípat. Partnerka má potíže, dluží a moc se jí nedaří. Vztah začíná připomínat manželské třenice, prvotní zamilovanost je ta tam.

A právě v tomto okamžiku, v této krizi věrnosti tkví skrytá zkouška naší vyspělosti a demokracie. Když se daří, rádi se oháníme hesly o svobodě, volnosti, tvůrčím elánu a kreativitě. Jenomže běda, když tyto hodnoty přestanou přinášet zisk a něco pro jejich zachování musíme ze svého pohodlí obětovat. Zdá se mi, že právě tohle je pro nás Čechy kamenem úrazu, že právě tohle zoufale neumíme.

A tak se začínají množit hlasy, včetně toho nejvyššího - hradního, že my vlastně nic, že všechny závazky bereme zpět a za všechno můžou druzí, navíc jsme už dopředu věděli, jak to všechno špatně dopadne... Hlásné trouby nejrůznějších zájmových skupin vytrubují chytrá hesla jak by nám bez evropské integrace bylo lépe, tedy až na ty dotace. A jejich představitelé  již ve skrytu leští kliky pro carské delegace slibující nám zázračný odbyt průmyslových výrobků v jejich východním království. I ten Temelín nám chtějí postavit a práce bude, bude i na chleba, a bude dobře pod hospodářskou taktovkou velkého otce Putina. Mrazík přijede na saních slovíčko zavadit a s pachem vodky mu z úst polezou fráze o té správné straně a o správných krocích velkého a neomylného vládce. A kdo je proti, musí být programově umlčen jako blouznivec či extrémista, neboť věčná pravda vládcova nemůže být zpochybněna, protože pak už by to nebyla věčná pravda. Přeci by nás nenechali tápat v nejistotě! Na úřadech se rozjedou kšefty s razítky, za krávu dvě, za kozu jenom jedno a melouchem při stavbě širokorozchodné trati z Čierné pri Čope do Prahy si pěkně pobočku nakrademe z obecního majetku abychom přilepšili sobě a své rodině...

Vážně. Jistě přeháním, ale o určitých rysech národního charakteru to vypovídá. V nějaké formě totality jsme žili čtyřicet let a mnozí na ty časy rádi vzpomínají. Co kdybychom však jednou zkusili tuto národní vlastnost úskočných kibiců potlačit a vzali na sebe část zodpovědnosti za Evropu, západní kulturu, za svobodný život bez cenzury a strachu? I když nás to bude něco stát a odříkání se na nějaký čas promění denní realitu?

 Pokud se nám podaří touto krizí projít jako svobodná demokratická společnost, je pravděpodobné, že zase začneme být hrdí na to, že jsme Evropané, na svoji kulturu, bohatou historii, myslitele, vynálezce, schopnost sebereflexe a kritické uvažování. A tak nezbývá než si prát, aby co nejdříve na Pražském hradě stálo obrovským písmem napsáno: „Putine, mazej zpátky na východ“! A nebude to jenom heslo, ale hlavně přání většiny obyvatel této země.