My a ZOO v Praze během 80 let společného vývoje.

Pražská ZOO zítra oslaví 80. výročí svého založení. Pročítám novinový sloupek, první byli vlci, tygři a nosorožci. Psal se rok 1931 a bylo stejně nádherné a teplé „babí“ léto, jako je dnes. 

Co mě však na té době třicátých let fascinuje víc než ochlupenci a krásný podzim, je způsob vzniku ZOO. Přesouváme do jakési „postcimrmanovské doby“, kdy jsme za sebou sice již měli vystřízlivění z ideálů technologicko sociálních světlých zítřků,  avšak to platí spíše o filosofických kruzích a hrstce intelektuálů. V běžném životě vládlo stále stejné nadšení z inovátorství, z nových strojů, z prosvětlených a zdravých budov funkcionalismu s obrovskými okny a centrálním vytápěním, z toho, že tou vědotechnikou přeci jenom k okrášlení a povznesení života dojde…

Vraťme se však k ZOO. Její zakladatel Jiří Janda přípravu nenechal náhodě a věnoval jí pětadvacet let svého života. To je úžasný výkon. Ještě fantastičtější je však skutečnost, že ZOO dostala svých prvních osm hektarů plochy věnem od velkostatkáře Aloise Svobody.

 Dnes  už se patrně nedozvíme  jaká pohnutka pana Svobodu k takovému bohulibému kroku  vedla. Vyjdeme – li z ducha oné prvorepublikové doby, snadno uvěříme, že tak  jednal v zájmu všeobecného prospěchu  aby se staří i mladí exotickou faunou potěšiti a poučiti mohli. V duchu vidím některý z dokumentů hledání ztraceného času pana Čáslavského, kde na poblikávajícím a mírně zrychleném filmovém pásu lidé nezištně a s nadšením pomáhají stavět sokolské cvičebny a nejrůznější hřiště, i závodní dráhu  světového šampionátu v jízdě na saních staví sami závodníci…

Docela by mě zajímalo, jak by podobný dar pozemků  interpretovala dnešní média, odhlédneme – li  ovšem od toho, že si dnes žádného velkostatkáře věnujícího osm hektarů svých pozemků pro dobro všeobecné, aby se lidé poučiti mohli, neumím představit.  To bychom spíš spekulovali o anonymních akciích, provázanosti velkostatkáře Svobody možná až s primátorem Svobodnou, o blíže nespecifikovaných předivech známých, kmotrů, lobbistů a nejrůznějších leštičů klik, o kšeftu stavebních firem  a developerů nemluvě. A i kdyby se ukázalo, že pan Svoboda (ten velkostatkář) opravdu není napojený na politiku, alespoň bychom mu přišili záměr udělat ze ZOO svůj byznys a zhodnotit tak „komerčním zvěřincem“neplodné louky a sady, které by jinak dle územního plánu musely loukami a sady zůstat…

Je to tvrdé přistání do dnešní doby, avšak musíme si smutnou realitu přiznat. Jen jedna z mála věcí je dnes, tak jako před 80.lety stejná. Je to právě slunné podzimní počasí v den oslav. Štědří velkostatkáři jako by vymřeli, lidi plánující dlouhodobě lze spočítat málem na prstech jedné ruky, nadšení vyprchalo a kdo věří v jakýkoliv ideál spravedlivější a méně korupcí prolezlé společnosti je považován buď za potenciálně nebezpečného exponenta totalizující moci a nebo za naivního romantického snílka… A tak dnešní nejvyšší metou zůstává už jenom ten „božský“ konzum. Konzum dneška, konzum zítřka, konzum zboží, zábavy, vztahů, krajiny, umu.  Zaplaťpánbůh, že alespoň ta ZOO stále funguje a chlupáči s opeřenci nás nadále baví, těší i poučují, a to je dobře.