"Smysly" a vnitřní Bolest

Při velké vnitřní bolesti se mění vnímání smyslů. U každého jedince je to individuální. Chci psát pro o mých smyslech. Věřím, že tak jako já to prožívají i jiní lidé. Věřím, že tak jako já to mnoho lidí neprožívá.

Chuťové kanálky
Umírají.
Nemám na nic chuť.
Žaludek je stažený a při představě jídla smutně ševelí.
Chce něco jiného. Něco, co měl a co mu teď nemohu dát.
Jak je vlastně myšleno rčení, že láska prochází žaludkem?
Možná jsme si tento výklad přizpůsobili k omluvám své žravosti.
Možná to dřív vyjadřovalo to, že člověk může být sytý čistou lásku.
Alespoň na nějaký čas ano.
Mé chuťové kanálky se při velké emoční bolesti rozpustí v jedu mých nenasycených slin.

Sluch
Ožívá.
Je nesmírně citlivý.
Potřebuje hudbu.
Hudba se snaží být tím, co chybí.
Hudba nahrazuje jídlo.
A po nasycení je nutné ticho. Ticho, jenž bolí a bodá.
Ticho, které podtrhává bezútěšnost osamění a tíhu času.

Hlas (ivky)
Jsou chromé,
Ani nedutají.
Dělají jakoby nebyly.
Hlas vyschl jako pramen a každý na mě křičí: „Cože?“,
„Mluv víc nahlas! Nerozumím tomu, co říkáš.“
Ale nejde to a jen s hodně přemáháním dovedu říct :“ Je mi zle.“ a stáhnu se někam,
kde nemusím mluvit.
Tak jsem sama s pocitem, že umírám.
Někdy se v nich vzedme obrovská vlna něčeho, co musí ven, jinak hrozí, že se udusím.
Když nejsem v soukromí, utíkám do něj jak nejrychleji to jde. A tam to pustím!
Výkřiky, neznámá slova, slabiky, jekoty a vytí ze mě v návalech tryskají ven dokud poslední
kapka nevytane a já nepadnu vyčerpáním ( a sousedi asi také ).

Dech
Dýchá se ztěžka.
Na prsou mám celou tíhu světa jako obrovské závaží.
Dýchám velmi povrchově a občas se nadechnu hodně zhluboka a představuji si,
jak bol s výdechem odchází.
Nepřináší to ale žádnou úlevu.
Plíce nemocně šelestí a chce se jim spát.
Občas do sebe rvou křečovitě a prudce vzduch. A pak zase ven.
To když oči pláčou…

Zrak
Pláče.
Pláče, když vidí, že kolem nikdo není.
Topí se v návalech slzí.
Pak oschne a chce nevidět. Nevidět sebe, jiné, nic.
Zrak chce také spát, ale nejde mu to.
A tak zase krvácí průhlednou krví a opět se pokouší spát.
Až do vyčerpání, kdy konečně na chvíli usne.

Hmat
Mé průhledné ruce touží po dotycích.
Je jim trapně opuštěným.
Třou se o sebe, hladí a dotýkají se všeho, co je v jejich dosahu.
V bezesných nocích chytají polštář a někdy vyhrabou i starého plyšáka.
Ruce tančí v pomalém rytmu tanec osamění.

Čich
Asi ho mám nevyvinutý anebo kvůli kouření umrtvený, ale mám pocit, že ten nikdy moc nereaguje.

Nechtěla jsem tímto článkem nikoho rozesmutnit.
Potřebovala jsem jen zaměstnat svou mysl v bezhvězdné noci.
Snad napíšu brzy něco pro pobavení

Krásný den a klidnou noc

Daniela