Milenec chlast

Vždy, když se celebrita opije, ví to brzy celý národ. A to nejen v naší zemi. Někdo to kvituje s úsměškem a škodolibostí, jiní to odsuzují, ale většina lidí se nad tím už ani nepozastaví. Každý den se opije mnoho lidí a hodně z nás to bere jako něco „normálního“. Alkohol je legální droga a mnozí o něm jako o droze ani nepřemýšlí. Ale asi jen do té doby než se sami na vlastní kůži nebo ve svém okolí setkají s jeho následky. Dlouho chci napsat článek, který by byl o závislosti na alkoholu. Ne však abych se snažila o nějaké poučování (ono by to ani nebylo co platné) jako spíš proto, abych vám dala na věc jiný náhled. 

Začalo to nenápadně.
Už od svých nácti let jsem byla ráda ve společnosti a ráda jsem se napila. Tehdy mi vždy po skleničce, dvou narostla křídla.
Jeden večer jsem byla v dnes už neexistujícím klubu a tam jsem se seznámila s moc sympatickým mužem. Byl o dost starší a také nebyl Čech a to mi imponovalo natolik, že jsem se do něho zamilovala.
Začali jsme spolu chodit.
Křídla jsem měla i bez pití, ale po troše alkoholu jsem měla pocit, že jsem všemohoucí.
Jednoho dne mi ale můj milenec oznámil, že odjede do zahraničí, kde dostal dobrou pracovní nabídku.
Uhodilo mě to jako blesk z nebe.
Nabízel mi, že až najde byt, mohu přijet za ním. Co bych ale dělala v Německu, když neumím krom „Guten Tag“ ani šprechtnout?
Hanz brzy odjel a já jsem spadla do depresí.
Přišla jsem na to, že když se napiji, trochu se mi uleví a tak jsem si denně něco „pro zdraví a proti bolu“ dala, abych tak netrpěla.
On mi ale pravidelně psal a jednou mi od něj došel dopis, kde stálo: „Našel jsem krásný byt jen pro nás dva. Takové hnízdečko lásky……Přijeď, prosím.“
Víc psát nemusel.Brzy na to, jen co jsem stihla vyřídit nejnutnější věci, jsem už seděla ve vlaku směr Berlín. Otevřela jsem si Plzeň (Kdo ví, kdy si jí zas budu moci dát!) a nemohla jsem nemyslet na to, co mi řekla matka: „Ty jsi blázen! Do Německa! K tomu je o tolik starší než ty! Počkej za deset let! Gábino, jestli pojedeš, tak se raději už nevracej……“
Srdce ale rozhodlo za mě a raději jsem se snažila moc nemyslet na to, jak to všechno zvládnu.
První dny byly krásné. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout.
Pak ale začal chodit Hanz do práce a byl tam celé dny, které se zdály být roky. Od rána do večera jsem zevlovala po bytě a pomalu mi začaly docházet důsledky mého rozhodnutí.
Do práce jsem nemusela, což byla, jak se mi ze začátku jevilo, výhoda. Čím jsem ale měla vyplnit ty nekonečné hodiny čekání? Nikoho jsem tam neznala, řeč jsem neuměla a vlastně jsem tam byla „načerno“. Jediný „pomocník“, který byl při ruce pro přečkání těch prázdných dnů byl alkohol……
Přítel se každý večer také napil, tak mu nebylo mé popíjení divné.
Po čase jsem se německy trochu naučila a našla jsem si „načerno“ práci, i když jsem nebyla nucená vydělávat.
Dlouho mě to ale nebavilo, protože to byla práce pod mou úroveň a tak jsem se vrátila domů, kde jsem s „milencem“ čekala na milence.
Jednoho dne mi Hanz řekl, že moc piju. To mě naštvalo. Vyčetla jsem mu ty dlouhé chvíle čekání a vůbec všechno, co jsem měla na duši.
Začal se mi víc věnovat a když měl volno, bral mě na úžasné výlety. Zase nastaly krásné časy. Hanz mě požádal o ruku a já jsem přijala.
Já jsem si v tu dobu však stále neuvědomovala, že konzumuji větší a větší množství chlastu, protože to, co mi kdysi stačilo k vyvolání příjemného pocitu, už zdaleka nepůsobilo. A tak jsem od piva přešla na víno a skončila u vodky.
Po nějaké době na mě můj milý udeřil se stejnou výčitkou.
Uvědomila jsem si, že když se večer vrátí z práce, jsem většinou už hodně opilá. Hned jsem si to ale odůvodnila tím, že je to kvůli mé samotě. Přesto jsem si slíbila, že to kvůli němu omezím.
K mému překvapení to nebylo tak jednoduché, jak jsem si představovala a tak jsem na výčitku brzy zapomněla a zase jsem si „vesele“ pila dál.
To už jsem byla ve fázi, kdy sklenička po ránu byla nutností, aby se mi neklepaly ruce…
Krize se mezi námi začala prohlubovat.
Měli jsme dost střetů kvůli mému pití.
Začal mi kvůli tomu nadávat, vyčítal mi, prosil mě, sliboval.
Mě to ale už nešlo pít míň nebo spíš to bylo moc bolestivé to omezit. V duchu jsem začala vidět jako příčinu svého pití jeho a tím jsem většinou uchlácholila své výčitky svědomí.
Potom šlo všechno hodně rychle.
Pronásledoval mě a kontroloval, když jsem slíbila po hádce, že pít už nebudu a tajně upíjela z flašky schované někde v bytě nebo ve sklepě. Začala jsem ho nenávidět. Alkohol před ním dostal přednost.
Pak ho věčné hlídání přestalo bavit a rezignoval.
Žili jsme vedle sebe jako dva cizí lidé.
Už jen koňská dávka chlastu trochu stačila utlumit mé deprese, výčitky a bolesti. Propadala jsem se někam hluboko. Okolní svět zmizel.
Jednou jsem se vzbudila ve svých zvratkách a netušila jsem co je za den a kde to vůbec jsem a kdo jsem a proč jsem…
Volala mi matka  přála mi vše nejlepší k narozeninám.
Nebyla jsem schopná si dlouho uvědomit kdo ke mně mluví a co mi říká. Po tom, co jsem položila telefon, jsem se rozbrečela.
Nechtěla jsem a už ani nemohla takhle dál.
Byl to nekonečný kolotoč.
I kdybych chtěla, nedovedla jsem bez chlastu být.
Brzy na to jsem se doplazila na vlak do Prahy a nastoupila protialkoholní léčbu.
Absolvováním dost nelehké léčby jsem však zdaleka neměla vyhráno.
Dostat se ze závislosti na alkoholu je „běh na dlouhou trať“.
Do léčebny jsem se ještě několikrát s recidivou vrátila.
Mezitím jsem stihla ztratit svého manžela, důvěru své rodiny a přátel a sáhla jsem si na hodně hluboké dno.
A i když teď již delší dobu abstinuji, nemoci jsem se nezbavila. Závislá budu do konce života…  

Tohle je jen smyšlený příběh, který se nějaké ženě mohl stát.
Jde jen po povrchu (a i tak je na blog dost dlouhý) a není moc „tvrdý“.
Také je psaný z pohledu pijící ženy (muži pijí trochu jinak) a byl by úplně jiný, kdybych ho psala z pohledu muže po jejím boku.
Je to jen jeden malý náhled na to, jakou ničivou sílu na jedince alkohol může mít, když je zneužíván.

 A ještě jedna poznámka na závěr : Jen velmi malé procento alkoholiků podstoupí léčbu a je ochotno se svým problémem něco dělat....