Sdílím kancelář s několika lidmi.
Ráno se sejdeme, pozdravíme se a ponoříme se do práce.
Já se občas vynořím, koukám na své kolegyně a přemýšlím o nich.
Napadá mě, že je vůbec neznám.
Přemýšlím, kolik lidí vůbec znám.
Co znamená termín „můj známý“?
Jak asi proběhlo jejich dnešní ráno?
A co budou dělat večer?
Jedna kancelář, tři pracovnice, tři ženy, tři osudy, tři tužby, tři příběhy…
„Už vážím 100 kilo!“ vydechla s úžasem po ránu, když se s nechutí donutila stoupnout si na tu hroznou, neúprosnou věc.
Slezla z váhy, kterou dostala darem k loňským vánocům od svého tehdejšího přítele a zase na ní vylezla. Vždy ji napadlo, že to byla od přítele dost zlomyslnost. Možná jí chtěl ale taktně upozornit na to, co sama věděla a hlavně už i cítila. Stejně záhy potom odešel, tak si to mohl odpustit.
„Sto a půl kila! Já snad nabírám jen tím, že dýchám!“ zaúpěla.
V koupelně se ani neodvážila podívat se na sebe do zrcadla.
Sprcha jí trochu pomohla, cítila se lépe.
Voda na kávu už vřela a bublala na sporáku.
Káva stačí, dnes snídat nebude. To by v tom čert byl, abych alespoň něco neshodila.
Oči jí padly na nástěnné hodiny v kuchyni. „Bože! Už tolik hodin!“ zhrozila se.
Začala se rychle chystat, i když by se dnes nejraději zahrabala zpátky do peřin a nikam nevycházela.
Otevřela oči a nevěděla, co se děje.
Mobilní telefon na nočním stolku vedle postele vyhrával na celé kolo píseň o krásném ránu, kterou měla ráda, ale ze které se v tu chvíli nebyla schopná ani trochu radovat. S námahou nahmatala telefon a vypnula ten kravál.
Oči jí pálily.
Zjistila, že leží oblečená v posteli. Ani se včera neodmalovala, proto sotva vidí.
Její myšlenky se hned začaly soustředit na včerejší večer.
Hudba, kouř, hodně pití, uvolněná nálada a obličej jednoho muže.
Otevřela oči dokořán a hned je zase zavřela.
Jak se jen jmenoval? Co se dělo pak?
Pamatovala si jen útržky.
Vzduch i hluk v klubu byly už neúnosné a tak šli do ulic.
Líbil se jí, ale chtěla domů. Věděla, že má už moc vypito.
Nabídl se, že jí doprovodí.
Průchod jednoho domu. Jeho obličej byl tak blízko, dech mu páchl po fernetu, nerozuměla, co říká.
Chtěla se vymanit z jeho sevření. Natlačil ji ke zdi. Jeho hrubé doteky pod sukní…
Zachvěla se.
Jak došla domů?
Prudce si sedá na posteli.
„Áaááááááh!“ Hlava bolí jako by jí měla ve svěráku.
Vyhrnuje si sukni a prohlíží si silonky. Jsou roztrhané a špinavé. Kalhotky nemá vůbec.
„Bože!“ujede jí.
Její oči padnou na hodiny na protější stěně.„To je už tolik hodin? Musím do práce…“ zaúpí.
Pomalu se s hekáním souká z postele, aby se dala alespoň trochu dohromady.
Nejraději by dnes zůstala v peřinách a nikam nevycházela.
Byla vzhůru dlouho před tím než jí zazvonil budík.
Intenzivně vnímala prázdné místo v posteli vedle sebe.
Levá ruka jí tam občas zabloudila a v mysli se jí vybavovalo teplo, hebkost, vůně a dech milované osoby, která ho dřív zaplňovala.
Vždy jí projel tělem neviditelný nůž.
Plakat už nemohla. Měla pocit, že je úplně prázdná kromě té veliké bolesti, jenž jí celou pohlcovala.
Chtěla už vstát a nečekat na nepříjemné ranní zvonění, ale nemohla. Připadala si jako ochrnutá, bez energie.
Odevzdaně ležela na zádech a přála si, aby se něco stalo.
Cokoliv, co by dovedlo odvést její pozornost od té trýzně.
Zdálo se jí, že se jí zhroutil svět.
Stále dokola si promítala v hlavě její poslední slova.
„Mám tě moc ráda, ale prostě s tebou už nemůžu být. Zamilovala jsem se.“ Lucie proti ní stojí a kouká do země. Do očí se jí nepodívá.
Jak je to možné? Jak dlouho už měla bokovku? Proč jsem si toho nevšimla? Co jsem udělala špatně? Co teď budu dělat?
Sbalila se rychle a z jejího života zmizela ještě rychleji.
Zbylo po ní v bytě plno maličkostí, její přítomnost ale zůstala všude. Nejvíc to cítí v prázdném místě v posteli.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
Budík jí vytrhl ze sebetrýznění.
Je ráda, že může začít něco dělat, ale nejraději by stejně dnes zůstala v posteli a nikam nevylézala.
Ženy sedí u stolů a pracují.
Na několik hodin jsou pracovnicemi jedné společnosti a ne těmi, kterými byly ráno.
A asi měly úplně odlišné rána než si představuji. Kéž by tomu tak bylo.
Nemohu se ale zbavit dojmu, že každá z nich by dnes nejraději zůstala v posteli a nikam nevylézala.
Mě nevyjímaje.
