Hořká klobása a kopeček rýže

O víkendu jsme se s mou přítelkyní Martou ocitly mimo jiné i v pražské tržnici. Bylo už pozdější odpoledne a většina stánků byla již zavřena anebo byla pomalu zavírána. Nechtěly jsme ale nic kupovat, vlastně jsme jen procházely. Obě jsme měly už dost velký hlad. Jedno rychlé občerstvení bylo naštěstí otevřené. I když neholduji této formě stravování, tentokrát jsem neodolala.

Stánek nabízel ryze české speciality – párek v rohlíku, bramborák, klobása, smažák, párky apod.
Hned za výdejním pultíkem byl malý gril a usměvavý Vietnamec na něm s obdivuhodným grifem opékal klobásy.
„Co to bude?“ zeptal se.
„Dvě klobásy, prosím.“ odpověděla jsem.
„Houska nebo rohlík?“ zazubil se na nás.
„Chleba není?“ ptala jsem se pro změnu já.
„Není.“
„Tak rohlík.“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a hned jsem si uvědomila, že bude už uříznutý na párek v rohlíku.
Nemýlila jsem se.No, nevadí. Klobásy vypadaly úžasně, skoro uměle.
Sedly jsme si na lavici k delšímu stolu a daly se do pochoutky.
Z bistra vyšla mladá, hezká Vietnamka a sedla si ke stolu vedle nás. Měla na svém papírovém tácku párky a vedle nich kopeček rýže.
Přišlo mi to milé.
Když vezmu v úvahu, jak jsou Vietnamci nesmírně adaptibilní a pomyslím na jejich schopnost napodobit snad úplně všechno, tak mě tento kopeček rýže, ve kterém jsem v tu chvíli viděla něco jako asijskou národní tradici, nadchnul.
Otočila jsem se ke své přítelkyni a s úsměvem jí na to upozornila. Nemyslela jsem to však nijak zle! Mě se opravdu ten kopeček rýže moc líbil!
Sotva se Marta na papírový tácek podívala, Vietnamka vyštěkla jak samopal: „Máte ňákej problém?“
Byla celá naježená a připravená na obranu. Pokoušela jsem se jí vysvětlit svůj postřeh a hlavně to, že opravdu to nemyslím špatně.
Už na to nereagovala, jen sklopila hlavu nad stůl a začala se nimrat v jídle.
Moje klobása zhořkla.
Nicméně jsme dojedly a odešly.
Celý zbytek dne jsem o tom ale přemýšlela.
Jak se okolí k té dívce musí chovat, když je stále ve střehu a připravena se bránit? Vím, děti jsou někdy zlé (dívka pravděpodobně stále chodila do školy), ale nebyly to asi jen děti, kdo v ní tento mechanismus vypěstoval.
Také jsem si kdysi ve škole užila kvůli svým pihám. Čím jsem však byla starší, tím méně jsem se s útoky na svou „chybu“ setkávala a nyní mi je občas někdo i závidí.
Dívce bylo už tak šestnáct.
Proto mě to tak mrzí.
A jí to nakonec také mrzelo, že tak zareagovala.
Asi už tuší, že tak od sebe všechny jen odhání.
Věřím jen, že to dokáže jednou změnit. Anebo, že to dokáže změnit okolí?