(Konec první části)
Vtom se rozrážejí dveře a na prahu kupé stojí další dáma.
Nejprve mžourá přes zamlžená skla brýlí dovnitř kupé a je vidět, že nic nevidí. Aniž by si žena brýle sundala, natáhne před sebe ruku tak, jak slepí používají hůl, opatrně se vsune dovnitř a sedá si hned u dveří.
Vaúúúúú. Vaúúúú.
Zavyje zasednutý pes.
„Pozóóór!“ křičí korpulentní panička až jí zbylé kousky kuřete odletují od úst.„Sedíte mi na Podprdelníku!“ křičí.
„Jéééé!“ ulekne se příchozí a rychle se zvedá, brýle s těžkými skly jí padají na zasviněnou podlahu, Dopřejmesijová vyskakuje a tlustou nožkou drtí nešťastné brýle, bratři koukají s otevřenými pusami a do kupé vchází průvodčí.
„Přistoupili
Všichni strnuli.
Nová příchozí, paní Podejtužková, stojí jako prkno, je ohromena a stále nevidí.
Madam Dopřejmesijová rychle a přitom jak jen možno nenápadně stahuje nožku z torza zbylého z optiky s tlustými skly a také stojí jak opařená.
Dvojčata se samovolně vymrští do pozoru, jenž byl u nich vycepovaný během vojny a pan průvodčí zacvaká výhružně kleštičkami a znovu zahlaholí na celý vlak: „Přistoupili!“
Po druhé výzvě všichni do jednoho zvednou ruku jako ve škole.
Tenvuniformě se usměje pod fousy a změní pokřik: „Vaše jízdenky, prosím!“
Všichni se probírají ze strnulosti a dávají se do pohybu.
Bratři si sedají a začínají lovit v tlumocích peněženky, neboť při tom úprku na vlak nebylo kdy si lístky koupit.
Paní Dopřejmisijová popadne něžně svého omráčeného psíka i hadr a oba přesune na sedadlo naproti. Pak se otočí na průvodčího, prohrábne si vlasy a zaševelí: „Jednou do Posteleprdů, prosím, pane Štípač.“ Průvodčí povytáhne obočí, začne vyplňovat lístek a důležitě při tom hýbe mohutným knírem.
Paní Podejtužková jako jediná stále stojí a čumí, přestože nic nevidí.
„ A co vy dva?“ zhurta se Tenvuniformě obrátí na naše hrdiny. Bratři už mají všechno z tlumoků vyskládané na sedadlech a začínají panikařit.
Skřííííííííp.
Vlak sebou prudce trhne, zastaví se a zůstane stát.
Jééééééééé.
Podejtužková se svalí do sedadlo a zaúpí: „Mé brýle! Kde jsou mé brýle?“
Dopřejmesijová dělá, jako by nic neslyšela a kouká na už slabě hysterické bratry, kteří znovu obracejí všechny ponožky naruby. Průvodčí, abychom mu jen nekřivdili, je i gentleman, shýbá se pro to, co z brýlí zbylo (Jedno sklo drží ještě v prasklé obroučce, ale ta druhá půlka už nestojí ani za popis.), podává je slečně řka: „Tady je máte paničko. A teď váš lístek prosím.“ Podejtužková si nasazuje lorňon na oko, zaloví v náprsní kapse na ploché hrudi a vyndá kus papíru.
Průvodčí ho se zadostiučiněním proštípne, vrátí jí ho, vycení zčernalé zuby a směrem k bratrům zavrčí: „Tak pánové, nemám čas čekat tady celej den. Máte lístky?“
Oba zavrtí záporně hlavou.
„A máte peníze?“ výsměšně se znovu zeptá Tenvuniformě.
„Asi ne.“ nesměle zakvičí Pavel.
„Tak to si musíte vystoupit.“ rozzáří se mu obličej. „A to hned! Dokud stojíme.“ dodává.
Bratrům se nechce, průvodčí se vrhá na jejich věci a sám je láduje do batohů, Dopřejmesijová má pusu tak otevřenou dokořán, až jí do ní vlítne moucha a ona jí nechtíc spolkne, Podejtužková si leští osiřelé sklo a stále ještě netuší, co se děje a kde to vlastně je a Podprdeník slastně usíná a jemně při tom chrápe.
Bum. Bum. Žuch. Bác.
Bratři i bagáž letí z vlaku, který se dává zase do pohybu.
„Bez peněz do vlaku nelez.“ Ještě slyší skrz rachot kol nabírajících obrátky.
Ticho.
Les se nezdá být tak romantický jako se jevil z vlaku, zima jim hned začíná lézt pod oblečení, zamračené nebe se asi brzy rozbrečí a ani jeden z nich netuší, kde to vlastně jsou.
„To ta tvoje pitomá rybička!“ křičí vyčítavě Petr na Pavla.
Rybička. Rybička. Rybička. Rybička. (to se ozývá ozvěna v lese)
Les vypadá už celkem nepřátelsky, zima jim sahá pod trenýrky a nebe začne natahovat moldánky.
„Hlavně, že ty s sebou máš kondomy! Tady je fakt použiješ!“ oplácí mu to Pavel.
A pustili se do sebe…
A tady naše hrdiny raději necháme.
Nelze reprodukovat vše, co se v lese odehrálo.
Jisté je jen to, že se dostali zbídačení po několika dnech zpátky domů.
Soused Přizdisráč byl na koni a všude se kasal svou „prozřetelností“ a jejich šéf během absence svých inženýrů zšedivěl z existenčního strachu.
A tak nakonec všechno dobře dopadlo.
Příště se dozvíte, jak Petr a Pavel Párkovi šli nakupovat.
Možná to zní moc nudně, ale nudit se nebudete. Potkají tam mnoho zajímavých postaviček…
